Víra
Na úvod mi přijde správné čtenáři vyložit karty na stůl a uvést, z jaké pozice o Prvním principu píšu. Nehlásím se k žádné církvi. Neřekl bych o sobě, že jsem křesťan. Přesto beru moment víry jako jednu z nejzásadnějších věcí, která nás formuje. Víra nám zprostředkovává dotek s budoucím, s tím, že něco má cenu. Bez víry bychom se spokojili s tvrzením, že to nemá cenu, a šli od toho, bez víry bychom ustrnuli na místě.
Skauting a První princip
První princip je základem toho, co ze skautingu dělá hodnotovou organizaci a odlišuje nás třeba od fotbalistů a turistických oddílů. První princip, tedy povinnost k Bohu, v sobě nese víru, že naše činnost se snaží přibližovat k naplňování něčeho, co nás přesahuje a co současně dává životu jednotlivce smysl. Slovo Bůh se pro větší srozumitelnost v Prvním principu často nahrazuje. Mluvíme pak o „hodnotách, co nás přesahují“, ve slibu o nejvyšší Pravdě a Lásce, někdy o vesmíru, přírodě. Ať už je to cokoliv z vyjmenovaného, vždy je patrná nerovnováha mezi „malým“ jedincem – člověkem, a oním „velkým a nepředstavitelným“ Prvním principem, jehož interpretace budí pokoru, rozechvění i určitou zvědavost. Tahle zjevná nevyváženost nás vede k tomu, abychom se pokorně, ale současně svědomitě a pravdivě snažili najít svoje místo ve vztahu k Prvnímu principu. Ale proč vlastně? Příkladem nám může být už jen naše bytí na světě. Naše pozice k němu je dvojí – jsme jeho součástí a zároveň na něj ze své pozice pohlížíme jakoby zvenčí a na základě těchto dvou náhledů si ke světu formujeme vztah. Stejné je to i s Prvním principem – jsme součástí nejvyšší Pravdy a Lásky, vesmíru, přírody, ale také s těmito věcmi přicházíme do vztahu, zaujímáme k nim určitý postoj. Nedělat to by znamenalo rezignovat na víru, že jsme aktivním činitelem, který přemýšlí a koná.
První princip a co dál?
Nezůstávejme však u teoretických koncepcí. První princip se týká nás teď a tady. Je pro nás spojkou mezi Bohem a naším konáním. První princip, to je vědomí hodnot, přemýšlení o tom, co je dobré, co pravdivé a co podle toho dělat. Můžeme ho připodobnit k brýlím, přes něž hledíme na svět. A nakonec to nemá za následek nic menšího, než že podle našeho vztahu k hodnotám žijeme. Nejvyšší Pravda a Láska je pak vhodnou zastřešující formulací snažící se i ostatní hodnoty naplňující První princip vtěsnat do těchto dvou vystihujících slov a hodnot, které by měly formovat náš vztah ke světu.
První princip v dnešním světě
Svět se mění. Nedostává se času k zastavení, mluvíme o postpravdivé době, všechno se dá koupit za peníze. Nebojme ale, hodnoty tu zůstávají, s měnícím se světem si jen žádají nové naplnění. Jsou nám kompasem, který ukazuje, co je dobré a co nikoliv. Současně si žádají neustálé poctivé promýšlení, ptaní se, setrvávání ve stavu neustálého hledání, vztahování se, co vlastně jaká hodnota znamená a jak ji lze vyjádřit činy. V každé době – středověku, osvícenství, komunismu, v dnešním světě Twitteru a Facebooku – byly hodnoty stejné, jejich projevy se však mohly lišit.
V tom spatřuji neustálou platnost a důležitost Prvního principu – měl by být chápán jako hodnotový rámec pro svět, jaký je. Jako velká příležitost pro využití víry k naplňování poslání skautingu, naší mise.
Hodnotový rámec Prvního principu je pojivem, které nás spojuje. Jeho prostřednictvím můžeme přispět k naplňování Prvního principu za svého života, s cílem vytyčeným zakladatelem hnutí Robertem Baden Powellem: „Pokusme se zanechat tento svět o trochu lepším, než jaký byl, když jsme na něj přišli.“
V současné době nezodpovědného nakládání s fakty a pravdou se svět zdá být komplikovanější než kdykoliv dřív. Ne, to není čas k zoufání. To je příležitost víry poctivě si „odmakat“ vztahování se k hodnotám. Neustále se ptát, zdali vše činím v souladu s vyššími hodnotami, ptát se jak sám sebe, tak nabídnout hodnotový rámec ostatním v oddíle. Být průvodcem, ne vedoucím, ukázat rámec a směr, ale volbu konkrétní cesty nechat na každém. A nakonec zůstat nohama na zemi, teď a tady, na zemi, která nepotřebuje frázovitá prohlášení o hodnotách, ale hodnoty promyšlené a aktualizované, které se budou zrcadlit v našich činech.
Celé je to vlastně nekonečný příběh, který nebude nikdy zcela naplněn. Příběh, ve kterém lze jen prohrát, nikdy zcela vyhrát – nikdy nebude na světě jen láska a pravda. Na druhou stranu, nehraje se o nic menšího než o to, že hodnoty tu budou i bez nás, my bez nich ale ne.
