Ať už šlo o jakkoli závažný problém či rozhodnutí, každý vedoucí oddílu měl nejspíš někdy chuť bouchnout do stolu a říct „takhle to bude“. Pro dobro všech, samozřejmě. Diskuze jsou únavné, oddílové rady (dále OR) nesnesitelně dlouhé a někteří lidé se stejně nikdy neshodnou. Naším cílem je navíc výchova dětí, ne provozování debatního kroužku. Tak všechny ušetřím toho trápení a rozseknu to. Jenže taková rána z milosti může mít následky, které sice nějakou dobu nejsou vidět, ale svou závažností ještě předčí problém, kvůli kterému jsme se k ní uchýlili. Např. po půl roce můžeme zjistit, že „odsouhlasený“ výchovný cíl vůbec nefunguje – polovina lidí mu totiž nerozumí a druhá polovina s ním nesouhlasí. Nebo z oddílu začnou odcházet mladší činovníci, protože mají pocit, že jejich názor nikoho nezajímá a připadají si zbyteční. To jsou samozřejmě extrémní příklady, ale dospět k nim je snazší, než se může zdát. Rázná rozhodnutí jsou často nezbytná k řešení krizových situací nebo v okamžiku, kdy se zbytečně motáme v kruhu při vypořádávání méně podstatných věcí. Pokud jimi ale nahradíme diskuzi v OR nebo místo společného řešení problémů budeme přinášet předem připravené recepty, nejenže budeme nezdravě působit na motivaci ostatních vedoucích, ale také si zaděláme na problém, až budeme chtít oddíl předat. Kdo bude schopný stát se ze dne na den novým vůdcem, pokud jsme do té doby všechna důležitá rozhodnutí dělali sami?
Ve světě jedoucím na plné obrátky a posedlém efektivitou, kde je „cena“ člověka a jeho práce posuzována pouze podle výsledků, je snadné zapomenout na to, že smyslem lidské činnosti je v první řadě tvorba hodnot. V případě skautské výchovy jde o vytvoření zdravého prostředí pro všestranný rozvoj dětí a mladých lidí. Takové prostředí většinou stavíme na přátelských vztazích a pozitivní atmosféře – a něco takového nejde uspěchat.
Pojďme se tedy zamyslet nad tím, jak vést efektivní, tedy dobře fungující, oddíl a zároveň nezabíjet vnitřní motivaci vedoucích a rádců. Neměli bychom zapomínat na to, že jsme všichni dobrovolníci a kromě toho, že nám výchova kluků a holek v oddílech připadá smysluplná, by nás skautování mělo naplňovat stejnou radostí a nadšením, jako když jsme byli vlčaty a světluškami.
Nežeňme se za dokonalostí
Je nám k ničemu. Raději se inspirujme písničkou od Mňágy a Žďorpa – v našem případě totiž cesta opravdu je cílem. Neexistuje žádný ideální stav, utopická vize skautského oddílu (i když nástroj Hodnocení kvality může tuto iluzi vytvářet), ke které až jednou dospějeme – můžeme v ní navěky spočinout. Každý oddíl bude mít vždy své „nedostatky“ stejně jako osobitý charakter a atmosféru. Před každým oddílem budou vždy stát specifické výzvy i překážky. To, co vypovídá o jeho kvalitě a efektivitě, je způsob, jakým se s nimi vypořádá, ne schopnost vyřešit je všechny za týden. Nebo za rok. Buďme tedy rádi, že má náš oddíl problémy, pouštějme se do jejich řešení s rozvahou i s chutí.
Rozhodujme společně
Jak už jsem zmínil, i když jsou jednoduchá a okamžitá řešení lákavá, většinou jsou jen odsunutím problému, na který se pak jako lavina začnou nabalovat další. Pokušení rozhodovat sám v přesvědčení, že vím nejlíp, co je pro oddíl dobré, je přesně takovým „řešením“. Žádný vedoucí se neobejde bez týmu spolupracovníků – od svého zástupce až po podrádce. Právě rádcové a podrádcové jsou většinou těmi, kteří naše rozhodnutí přenášejí z flipchartu do praxe. Proč by tedy oni neměli mít rozhodující slovo? I když se jako vedoucí snažíme trávit co nejvíce času s dětmi, naším hlavním úkolem je dohlížet na to, že vše funguje, jak má – že vedoucí a rádcové v našem oddíle svoje funkce plní dobře a rádi. Neměl by tedy vedoucí, stejně tak jako v běžném oddílovém životě, i při důležitých rozhodnutích zastávat spíše poradní funkci?
Zkusme místo hledání odpovědi zajít v této úvaze ještě o kus dál, k další možnosti. I když je vedoucí v tradiční oddílové hierarchii na nejvyšší pozici, je možné (a ve skautském kolektivu by to neměl být problém) vytvořit alespoň v oddílové radě kulturu téměř úplné (s několika jasně vymezenými „krizovými“ výjimkami) rovnosti a otevřenosti – nehierarchii. Jednoduše prostředí, ve kterém má každý možnost se vyjádřit a podílet se na rozhodování bez ohledu na své postavení, dané třeba věkem, pohlavím nebo dosaženým stupněm skautského vzdělání. Není to lehký úkol a nese s sebou spoustu vlastních překážek a nedostatků – např. nemůžeme čekat, že se všichni okamžitě s chutí zapojí do otevřené diskuze a rozhodování. Nutně to ale neznamená, že o ně nemají zájem. Pravděpodobnější je, že se s takovým způsobem spolupráce nikdy předtím nesetkali a musí si na něj jen zvyknout. Pokud se však podaří prvotní rozpaky překonat, je rozhodování založené na konsenzu – všeobecné shodě – nejlepší cestou k dlouhodobě udržitelnému a zdravému rozvoji oddílu.
Zůstaňme přáteli
Ať už se principy, které při vedení oddílu zastáváme, pohybují kdekoliv na škále mezi direktivním rozhodováním a participací (a nejspíš nejsou pevně zakotvené v jednom bodě, ale mění se v každé konkrétní situaci), nezapomínejme na hlavní důvod, díky kterému kdokoliv od benjamínků po vedoucí skautuje: dělá mu to nějakým způsobem radost. K dětské radosti se s postupem věku čím dál silněji přidává pocit smysluplnosti – přátelská atmosféra a dobré vztahy jsou však pro oba pocity naprosto nezbytné a troufám si říct, že ze všeho, co děláme, má na děti největší vliv právě náš postoj k druhým. Snažme se předcházet konfliktům, a když už se do nějakého dostaneme, ptejme se raději, jak k tomu došlo a jaký z toho máme pocit než jak z toho vyjít jako vítěz. Společné dětství a dospívání v kolektivu skautského oddílu mezi vedoucími vytvoří takové pouto, že by je žádný „pracovní vztah“ neměl zastínit. I když by se tomu, co v oddíle děláme, dalo říkat práce, stále je to práce dobrovolnická. A pro dobrovolníka je dobrý pocit tou nejlepší motivací i odměnou.
