„Poučování kráčí k úspěchu dlouhou cestou, příklady tam přivedou cestou krátkou.“ Seneca
Malí sportovci se většinou chtějí podobat Sáblíkové nebo Jágrovi, mladí obdivují třeba známé zpěváky nebo herečky. Všichni jsou pak ovlivňováni rodiči a oblíbenými učiteli. Jaké je ale postavení skautských vedoucích?
Nejsme ani fiktivní postavy z filmů, či hvězdy showbyznysu nebo internetu, ke kterým děti vzhlíží spíše platonicky. Nejsme ani rodiče, se kterými děti tráví nejvíce času a kteří mají na jejich výchově největší podíl. Jsme něco mezi tím vším a vlastně od všeho kousek. Jsme parťáci, starší kamarádi, průvodci. Díky tomu máme k dětem neuvěřitelně blízko a často se stáváme jednou z nejvýznamnějších autorit a reálných vzorů dítěte. Proto bychom měli přemýšlet, co nám naše postavení přináší, a využít ho pro maximální výchovný potenciál. Každý z nás má nějaké neduhy nebo zlozvyky, které by dětem předat nechtěl. Přestože s nimi nejsme každý den, máme možnost být pro ně dobrým vzorem. Na vytváření kladných vztahů a příjemné atmosféry v oddíle by se měla podílet celá oddílová rada. Uvědomujeme si své postavení vzhledem k dětem? Jak tento potenciál využít? Čím začít?
Stejná pravidla pro všechny
Máme možnost děti ovlivňovat každý týden na schůzkách, výpravách a nejvíce na táborech. A protože společné soužití může být někdy náročné, je nejlepší nastavit si na začátku roku pravidla chování, o kterých by měli diskutovat všichni, kdo se jimi budou řídit. Právě tento krok je podle mě zásadní a měl by se opakovat na začátku každého školního roku. Zamysleme se také, jestli jsou naše pravidla splnitelná a jasná. V našem oddíle se řídíme zásadou, že pravidla by neměla začínat předponou ne–, tzn. místo „nemluvíme sprostě“ napíšeme „mluvíme slušně“.
Tip na článek: Porušované pravidlo je třeba změnit – o nastavování pravidel s dětmi a návrhy aktivit, jak pravidla zavést (Skauting, prosinec 2018).
Nekaž vodu, když piješ víno
Když jsem přišla mezi rovery a začínala pomáhat s vedením dětí, měla jsem dojem, že některé povinnosti už se mě netýkají. Například, že pro dřevo do dřevníku chodí jen děti nebo že nádobí myjí pouze skautky. Reálné fungování v oddíle mě však rychle vyvedlo z omylu. Vše je totiž přesně naopak – vedoucí pracují společně s dětmi, jídlo máme až jako poslední (když vůbec nějaké zbyde) a když někdo nemá na schůzce rukavice, dáme mu ty naše. To vše jsou maličkosti, které děti vidí a následně je budou, ať už podvědomě či vědomě, napodobovat. Protože právě děti jsou na nápodobu nejnáchylnější, potřebují dobré vzory. Takové, které jsou hodné nápodoby. Aneb jak chceš, aby se chovalo dítě, chovej se ty sám.
Takzvaná neuroplasticita je schopnost mozku měnit svou strukturu na základě zkušeností nebo vlivem opakovaných podnětů. Mozek se sice vyvíjí celý život, nicméně jeho plasticita je nejvyšší právě v mládí. Proto se toho děti mohou spoustu naučit či pochytit a také si mohou zautomatizovat určitý typ chování. Proto bychom se jednoduše měli snažit řídit desátým zákonem skautů – čili být čistí v myšlenkách, činech a skutcích.
Co dělat, když se nedaří
Do patové situace se ovšem dostaneme, pokud některý vedoucí námi nastavená pravidla nedodržuje a nechápe, jak je důležité být dítěti vzorem. Pokud smečka uvidí nepořádek u vedoucího, proč by si oni měli uklízet? A kdo oboduje vedoucí? Pokud vedoucí mluví sprostě, můžou i oni? A co když kouří, mohou to také zkusit? Vždyť je to jejich parťák, který se vždycky chová správně. Světlušky a vlčata jsou náchylní nejen k dobrým vzorcům chování, ale bohužel také k těm špatným. Což bychom měli mít neustále na paměti.
Mlčeti zlato? To v tomto případě určitě neplatí. Nastavení pocitu důvěry není důležité jen pro děti, ale také pro vedoucí a jejich další spolupráci, proto je potřeba v takovém případě zasáhnout a vyjádřit svůj nesouhlas s jejich chováním.
Pro důležitý rozhovor nastavte příjemnou atmosféru a vyberte vhodnou chvíli. Rozhovor by měl být klidný, věcný, neměli bychom soudit, ale snažit se najít společné řešení situace. Někdy stačí kvalitní zpětná vazba na chování, aby si člověk uvědomil svou chybu, a mohl ji tak napravit.
Na závěr bych ovšem chtěla připomenout, že nikdo z nás není dokonalý. My sami se neučíme jen z vlastní zkušenosti, ale i ze zkušenosti druhých. Nebojme se tedy ukázat dětem, že ani my nejsme neomylní. Že někdy děláme chyby, ale dokážeme si je přiznat, přijmout za ně odpovědnost a postavit se k nim čelem.
