Překročit komfortní zónu

„Skauting je dobrodružství,“ skví se na obalu brožury pro rodiče nových členů. A věřím, že jej mnoho skautů a skautek opravdu při skautování zažívá. Zároveň je posláním skautingu podporovat rozvoj osobnosti mladých lidí. Jak dobrodružství funguje, abychom jej mohli využít k naplňování poslání, tedy k rozvoji?

Zóny

Než se dostanu k odpovědi na výše položenou otázku, rád bych představil jednoduchý model takzvaných zón, používaný v zážitkové pedagogice, který nám pomůže se o tématu bavit. Představme si nějakou konkrétní činnost – třeba chození do přírody.

Co z toho je dobrodružství? Ha, na to se přece nedá odpovědět bez toho, aniž bych řekl pro koho! Bude nepochybně jiná odpověď pro světlušku, která poprvé vyrazila bez rodičů z města, pro mě a pro zkušeného expedičního cestovatele. Co z toho vyplývá – vnímání dobrodružství je subjektivní: pro každého je dobrodružství něco jiného. Tam, kde se někdo bude trochu nudit, pro jiného to již bude výzva.

Dejme tomu názvy. Když dělám něco, co jsem si již dříve vyzkoušel a připadám si v tom jistý, jsem v takzvané komfortní zóně. Jsem-li v této zóně, opakuji zažité postupy, příliš se neučím.

Pro mě je to třeba vše až po víkendové putování po horách. Pokud se posunu k náročnějším věcem, kde to sice ještě nějak zvládám, ale dostávám se občas do náročnějších situací, kde si nejsem tolik jistý – pro mě třeba přechod opuštěných hor či zimní sněžnicový puťák – dostávám se do takzvané zóny učení. V této zóně zažíváme něco nového a to nám umožňuje se učit. K této zóně se ještě vrátíme.

Pokud ještě přitvrdím – pro mě by to byl třeba přechod Aljašky či amazonského pralesa – jsem již někde, kde mám strach, že to nezvládnu – jsem v takzvané zóně ohrožení. Hodně mi pracují emoce, může mě to rozhodit, možná se zablokuju a zanechá to ve mě i strach z toho zkoušet něco podobného znovu.

A potom jsou věci, které prostě vůbec nemůžu dělat. Protože nejsou v lidských možnostech – jako třeba procházka po Marsu bez skafandru. Proto se někdy přidává ještě takzvaná zóna nemožného. Do té se nicméně nikdy nedostaneme, protože jsou v ní samé nemožné věci – a tedy na ni můžeme s klidem pro účely tohoto článku zase zapomenout. 

Kromě toho, že jsou zóny osobní (každý je má jiné), tak se také mění v čase – typicky se nám rozšiřuje komfortní zóna, protože jsme si toho více prožili.

Zóny – malá zelená tečka je prožitek v zóně učení, který nám rozšiřuje komfortní zónu (znázorněno malou „boulí“)

Co je tedy to dobrodružství v kontextu zón?

Teď už mám k dispozici slovník, abych mohl říci, co já rozumím pod dobrodružstvím. A není to žádná oficiální definice – je to čistě moje chápání tohoto slova. 

Dobrodružstvím pro mě je libovolná činnost, kdy se daný člověk nachází mimo svou komfortní zónu.

Nemusí to tedy být jen věci, které známe z „dobrodružných“ filmů či knih (výpravy do neprozkoumaných krajin, objevování vesmíru, divoké honičky v autech), ale i mnohem prostší věci. 

Mám kamaráda který, přestože rád chodí do přírody, tak nikdy nespal pod širákem. A loni v létě se ve svých pětadvaceti letech rozhodl, že by si to chtěl vyzkoušet. Přečetl pár tipů na internetu, našel si hezký palouček v lese ani ne kilometr od svého bytu, ustlal si a vyspal se. Vykládal nám o tom několikrát – jak nemohl večer usnout, protože slyšel z lesa podivné zvuky, jak bylo hezké, když ráno viděl vycházející slunce – prostě to pro něj bylo velké dobrodružství.

Pro mě bylo velké dobrodružství třeba když jsem poprvé podával své vlastní daňové přiznání. Spousta podivných formulářů, nikde není moc napsané, co kam napsat, jak to posčítat – a když to spletu, tak je možné, že dostanu docela velkou pokutu… 

Jaké dobrodružství jste zažili v poslední době vy?

Připadá mi důležité přemýšlet o dobrodružství mnohem šířeji i při přípravě programu. Dobrodružství je libovolná činnost, kdy se daný člověk nachází mimo svou komfortní zónu.

Když jsem se staral o kuchyni na našem oddílovém táboře, měli jsme tam několik vlčat, pro které to byl úplně první tábor. A pro ně bylo velké dobrodružství skoro všechno. Třeba krájení rajčat. Protože maminka jim doma do ruky nůž nedá. A nakrájet hromadu rajčat na kostičku – to je dost možná větší dobrodružství než libovolná hra, kterou bychom mohli připravit.

Tedy něco, co nám může připadat jako nudná a otravná činnost, může pro někoho jiného být výzva, nový zážitek – při kterém se možná i něco naučí. Při plánování oddílové činnosti tedy není nutné mířit vždy do bombastických a velkolepých aktivit, často může být pro členy dobrodružství i něco (pro nás) zcela obyčejného.

Dobrodružství jako nástroj učení

Asi jste uhodli, že pokud je naším záměrem nějaký rozvoj, chceme být v zóně učení. Či připravit program takový, aby naši účastníci byli v zóně učení. Protože je to typicky bude bavit (dělají něco pro sebe nového), a navíc (to už jste asi uhodli z názvu) se mohou něco naučit.

Už to, že děláme něco, na co nejsme zvyklí, nás rozvijí a učí – nové dovednosti, nové vzorce chování. A jak toto učení podpořit? Pomozme si opět terminologií zážitkové pedagogiky – a podívejme se na takzvaný Kolbův cyklus.

Ten se skládá ze čtyř fází:

• Samotný prožitek v dané situaci
• Ohlédnutí – co se vlastně dělo?
• Zhodnocení – co fungovalo, co ne?
• Přenos – co si z toho můžu vzít pro další podobné situace

Ty tři závěrečné kroky – ohlédnutí, zhodnocení a přenos – se někdy také souhrnně pojmenovávají jako „reflexe“.

Reflexe se děje automaticky, po každé aktivitě – i to, že si účastníci o zážitku povídají s kamarády, je forma reflexe. Nicméně můžeme reflexi i vést – ať už hned po programu, či s nějakým odstupem. 

Reflexe může probíhat různými formami – nejčastější je, že si o prožitém zážitku společně řízeně povídáme. Ale jsou možné i zcela jiné formy – například zaznamenávání poznámek a pozorování do deníčku, společné zachycení svých pocitů při aktivitě kreslením na velké sdílené plátno či například ztvárnění svých prožitků při aktivitě pohybem. 

Reflexi můžeme cílit na různé věci – na prožitky jednotlivce, na chování skupiny, na téma, kterému se chceme věnovat.

Vedení reflexe je jednou z náročnějších disciplín – a je jistě dobré ji trénovat – ale i prostá otázka „Co jste si při této aktivitě uvědomili?“ a případné následné sdílení je silný nástroj, kterým můžeme podpořit naplnění cílů, které od dané aktivity či programu čekáme.

Tím, že si prožijeme zážitek za hranicí naší komfortní zóny a něco si z něj vezmeme, se nám pomalu rozšiřuje zóna komfortu. Když poprvé přespíme pod širákem, je to něco výjimečného. Když to uděláme podruhé, potřetí, stává se to normálnějším. A po čase je to již zcela běžná věc, nad kterou nemusíme moc přemýšlet a moc ji plánovat. Naše komfortní zóna se zvětšila. Něco jsme se naučili.

Jak předejít ohrožení?

Už jsme si v úvodu řekli, že vnímání dobrodružství záleží na konkrétním člověku. Na našich akcích budeme mít zkušenější i začátečníky. A navíc se to může lišit pro různé lidi v různých oblastech – někdo zvládne rozdělat oheň i za deště třením dřívek, ale mluvit před 50 lidmi je pro něj něco, z čeho bude mít panický strach.

A my máme připravit program pro 20 lidí, kde každý je jiný. Jak zabránit tomu, abychom někoho dostali příliš daleko za jeho komfortní zónu, někam, kde by už mu to mohlo způsobit i třeba nějaké následky?

Máme jako vedoucí oddílů výhodu, že známe naše členy, protože s nimi pracujeme pravidelně, v průběhu celého roku. Dokážeme proto již dopředu předvídat, co bude pro koho snadné, či naopak příliš náročné. Pokud chystáme nějakou náročnější aktivitu, projděme si v hlavě jednotlivé členy a zamysleme se, jaké to pro ně bude.

Přemýšlejme také dopředu o komplikacích, které mohou při programech nastat – noční bojovka sama o sobě třeba nemusí být pro nikoho nikterak problematická, ale co když se k ní přidá nenadálý prudký vítr? Již tím, že se nad riziky dopředu zamyslíme, lépe se na ně připravíme – a někdy jim možná i dokážeme předejít.

Jeden z nejsilnějších nástrojů, který máme vždy k dispozici, je však velmi jednoduchý – dobrovolnost účasti na programu. Nikdo neví lépe než účastník samotný, co je pro něj ještě zvladatelné. Nechme jej proto o sobě rozhodovat samotného. A umožnit mu programu se nezúčastnit či se odpojit v průběhu.

Jak to udělat, aby dobrovolnost nebyla jen deklarovaná – ale byla to opravdu možnost a někdo jí mohl využít? Je dobré ji nabídnout na začátku akce, například tábora – a následně zopakovat před aktivitami, které by mohly být pro účastníky náročné. Aby se účastník mohl rozhodovat, potřebuje alespoň základní informace o tom, co jej čeká. Pokud u někoho již předem tušíme možnou potíž, můžeme to prodiskutovat osobně více do hloubky i s daným člověkem.

Někdy však i přes sebelepší snahu předejít může některý z účastníků zažít pro něj velmi silný nepříjemný zážitek. Často to může být způsobeno něčím, co jsme i přes veškerou snahu nepředpokládali a nebylo to v naší moci – počasí, spolupráce ve skupině, nečekané zranění… Jak s tím pracovat, aby to nezanechalo trvalé šrámy? Často funguje prostá nabídka si o zkušenosti s účastníkem povídat. Naslouchat, nechat člověka vymluvit, nabídnout pochopení a zájem. A třeba jej nechat to zkusit znovu, v bezpečnějším prostředí.

Před časem jsem se na jednom táboře učil jezdit na koni. Koni se něco znelíbilo, začal vyhazovat – a já jsem z něj žuchl na zem. Byl to vysoký kůň a já neuměl padat. Vyrazil jsem si dech. Když jsem se posbíral ze země, dorazila za mnou instruktorka a optala se mě, jestli jsem v pohodě. Já po chvíli sykl, že jo – a ona mě rovnou posadila znovu na koně. Že když nepojedu rovnou, tak dostanu z koní strach a už se jej nikdy nezbavím. První minutu jsem byl na koni vyklepaný, pak jsem si však zvykl a po chvíli jsem již na pád skoro zapomněl.

Chuť vytvořit co největší zážitek je silným motorem při organizování her a aktivit. Sám si pamatuji na mnohé okamžiky, kdy jsme s kamarády vymýšleli hru na tábor a říkali si věty typu: „Přidáme tam ještě ty dýmovnice a simulované výbuchy, to bude hrozně dobrý!“ A často to opravdu bylo hrozně dobrý. Nezapomínejme však, že připravujeme program nikoliv pro svou radost z toho, co vše jsme dokázali vymyslet a do čeho účastníky dostat – ale proto, že tím programem chceme něco způsobit. Tedy důležité je, co to dělá s účastníky, nikoliv s námi.

Obzvláště při psychicky náročnějších programech buďme opatrní. Účastníci mohou mít různé zážitky či vzpomínky, které si s sebou nesou, a my o nich nemusíme vědět – ať už ze školy, či rodiny. Buďme si vždy jistí, že pokud účastník prožije něco pro něj náročného, dokážeme mu pomoci to zpracovat. A nechávejme si vždy dostatečně velkou rezervu.

Skauting je dobrodružství

To, co prožíváme ve skautu, je často opravdu dobrodružství. Pro každého skauting nabízí příležitost prožívat jeho vlastní dobrodružství. I když už jsme vedoucí, nezažíváme dobrodružství o nic menší – ono připravit zajímavou schůzku, výpravu či tábor, podat žádost o dotace, připravit výroční zprávu, opravit zeď v klubovně – každá jedna z těch věcí pro nás taky může být dobrodružství.

Přemýšlejme při plánování oddílových činností o tom, v jaké zóně naši členové zrovna budou. A vybírejme takovou skladbu programu, která umožní našim účastníkům dostat se z komfortní zóny. Bude je to více bavit a pomůže jim to v jejich rozvoji. Tento rozvoj pak můžeme při vhodných příležitostech dále podpořit vedeným zpětným zamyšlením o prožitých zážitcích – takzvanou reflexí.

Zároveň při přípravě programů a akcí přemýšlejme nad dobrodružstvím jako o prostředku, který můžeme použít pro různé cíle – nikoliv jen samoúčelně, pro dobrodružství samotné. Snažme se vyvarovat přílišnému riziku toho, že někoho vystavíme pro něj již silně nepříjemnému zážitku. A hledejme dobrodružství v každodenních, zdánlivě obyčejných situacích.