Rozhovor vedl Boro.
Jak se nápad založit Ben Já Mínu zrodil, kdo u vzniku časopisu stál a co jste od něj čekaly?
Julča: Byla tu poptávka po materiálech pro benjamínky. V porovnání s ostatními výchovnými kategoriemi jich bylo málo, zatímco skupiny benjamínků přibývalo. Původní zadání pro Ben Já Mínu se ale dost lišilo od toho, co nakonec vzniklo. Mělo jít o černobílé pracovní listy, ale mně přišlo, že pro děti, které ještě neumí číst, je potřeba se víc zaměřit na vizuální stránku. Zároveň jsme chtěli, aby časopis pomáhal vedoucím, a tak nakonec vznikl časopis a metodika zvlášť, protože vkládat do časopisu texty určené vedoucím nám přišlo rušivé.
Jaký byl, Julčo, tvůj záměr, když časopis vznikal?
Julča: Přišlo mi, že tady chybí časopis pro předškoláky, který by přinášel zajímavý obsah a byl zároveň vizuálně kvalitní. Obyčejné pracovní listy sice některé děti vyplní, ale neodpovídají úplně jejich potřebám, nezaujmou je. Proto pro mě bylo důležité vytvořit časopis, který bude hezký a pro cílovou skupinu atraktivní.
Áďo, kdy ty ses k němu poprvé dostala – ať už jako čtenářka nebo jako členka redakce – a co tě na něm napoprvé zaujalo?
Áďa: Měla jsem v té době malého syna, takže jsem se k časopisu dostala jako čtenářka. Na první pohled mě zaujal vizuál a měla jsem hned chuť časopis otevřít. Zároveň mě lákaly originální úkoly – hodí se na zkoušení doma i venku, spousta věcí se dá domyslet. Časopis navíc funguje i bez metodiky, která je ale skvělou přidanou hodnotou pro vedoucí.
Obě zmiňujete výtvarnou složku časopisu. Je pro vás cíl nabídnout dětem něco, co se jim bude líbit, nebo jde spíš o prostředek, jak k nim dostat ten obsah?
Julča: Podle mě obojí, vizuál se dost podceňuje. Děti dlouho poznávají svět primárně skrze obrazy, díky čemuž můžeme kultivovat jejich estetické vnímání. Malířka Květa Pacovská říká, že kniha nebo časopis je v podstatě první galerie, do které děti vstoupí. Obsah časopisu má ale rozvíjet i další smysly. Smyslovost mi přijde v tomto věku zásadní a byla by škoda nevyužít u časopisu toho, že děti poznávají svět skrze zrak.
Áďa: Souhlasím s Julčou. Vizuální stránka je u těchto dětí důležitá a úkoly v časopise jsou další hodnotou – nejsou založené jen na vystřihování apod., ale vedou děti ven.
Když se vrátím k úplným začátkům časopisu, na jaké neočekávané překážky jste narážely? Na co jste přicházely až za chodu?
Julča: Na začátku jsme měli větší ambice, co se týče metodiky. Chtěli jsme, aby pomáhala kultivovat výchovný přístup k dětem. Jedno z prvních témat, které jsme v ní zpracovali, byla respektující komunikace. Někteří vedoucí ale potřebují k aktivitám podrobnější zadání a na otvírání témat, která vyžadují desítky hodin práce, nebyl prostor. Dáváme ale do metodik různé výchovné tipy – takže u aktivity s pokynem „převyprávějte si příběh“ najdeme větu „podávejte si kamínek“ nebo „nenuťte děti mluvit, pokud nechtějí“. Tohle mi přišlo důležité, protože můžeme mít sebelepší aktivity, ale k čemu to je, když mezi dětmi a dospělými nebudujeme důvěru?
Áďa: Taky jak jsme se snažili omezit množství textu v samotném časopise, tak metodika pomáhá tomu, aby byly úkoly srozumitelnější – dá se to pochopit i z časopisu, ale v metodice se dočtete, co dalšího se dá dělat. Jsou vedoucí nebo rodiče, kteří věci vidí více jednosměrně a pomůže jim, když je v metodice přesně navedeme, jak téma zpracovat.
Julča: Někteří čtenáři také očekávali, že v časopise najdou víc grafomotorických aktivit. Přijde mi ale, že takové úkoly dětem moc nedávají smysl a nutí je, aby seděly, plnily úkoly a nedělaly nepořádek. My jsme se rozhodli soustředit víc na úkoly, jako je výroba pomazánky, kašírování nebo hnětení koulí ze semínek. Je to také práce s rukama a dětem takové úkoly dávají často mnohem větší smysl, protože vidí jejich užitek.
Áďa: Díky tomu taky Ben Já Mína není časopis zadarmo, ve smyslu „otevřu a jedu“, ale spojuje vedoucího nebo rodiče s dítětem, protože ty aktivity mohou klidně trvat celé odpoledne.
Vydáváte tištěný časopis pro děti, které ještě moc neumí číst – navíc v době, kdy i dospělí čtou čím dál méně. Snaží se Ben Já Mína vést děti ke čtení?
Áďa: Primárně ne, ale snažíme se text psát takovým fontem, aby ho zvládali číst i předškoláci nebo prvňáčci.
Takže u těch menších dětí jde spíš obecněji o zvykání si na to, že mají před sebou nějaké tištěné médium, které je umí zaujmout, i když si „jen“ prohlíží obrázky?
Áďa: Přesně tak.
Lze tohle nějak podpořit při práci s časopisem na benjamínkovských schůzkách?
Julča: Mně přijde, že jako se vším ostatním potřebují předškoláci podporu dospělých. Neznám moc dětí, které by si samy vzaly časopis a řekly si „Půjdu něco vyrobit podle návodu.“ Děti se samozřejmě samy zabaví – půjdou si stavět lego, jezdit na skluzavce nebo koukat na Youtube. Ten společný čas dětí a dospělých je ale hrozně důležitý – a k tomu časopis vede.
V čem si myslíte, že může být Ben Já Mína největším přínosem pro vedoucí benjamínků?
Áďa: Nápad, inspirace. Vedoucí pochopitelně často tápou s vymýšlením dalších a dalších témat. Tak otevřou časopis, vidí název rubriky Hudba a řeknou si „super, to je hrozně široké téma“, podívají se do časopisu na nějaká první vodítka a pak už si program dotváří podle sebe.
Julča: Když jsme založili oddíl benjamínků, tak jsme si ozkoušeli, že když budeme chtít pracovat pouze s Ben Já Mínou a nebudeme mít přetlak jiných nápadů, tak nám na ty dva měsíce zcela vystačí. V tomhle je také skvělá ta metodika – do časopisu se vleze jedna běhací hra, ale do metodiky dalších pět variací.
Jak už jste zmínily, k jednotlivým číslům časopisu vychází také metodika, která vedoucí provede jeho obsahem a navede je k přípravě programu. Ben Já Mína ale vydala také karty aktivit. Jak karty s časopisem a metodikou souvisí?
Áďa: Karty jsou zcela oddělitelné. Jsou na nich hry rozdělené do různých sekcí – venkovní, tvořivé, apod. Slouží tak jako pomocník na rychlé vymýšlení programu. Ale dá se to samozřejmě kombinovat – časopis poskytne téma nebo symbolický rámec a karty širokou škálu aktivit, se kterými můžu téma propojit
Julča: Za mě je na kartách nejzajímavější to, že izolují aktivity od časopisu. Můžu je dohledat v časopise, když na to mám čas, ale karty strčím do kapsy a vytáhnu je třeba, když čekáme na vlak a potřebujeme se nějak zabavit.
Vrátím se ještě k časopisu. Každé číslo má hlavní téma, které je většinou spojené s ročním obdobím nebo nějakou oblastí lidského života. Jak témata vybíráte a co je pro vás při výběru důležité?
Áďa: Témata vybíráme společně na každoroční redakční radě. Probíhá brainstorming, hledáme nápady, které půjde zpracovat v různých rubrikách a zároveň budou dávat smysl v ročním období, ve kterém časopis vyjde.
Julča: Pro mě bylo vždy důležité, aby byla role benjamínků v tématu opřená o realitu. Třeba v tématu Podmořský svět by benjamínci neměli plavat v moři, ale být v roli pozorovatele.
Dostáváte na časopis od vedoucích zpětnou vazbu? Zmiňují nějaké překážky, na které při práci s ním narážejí?
Áďa: Já bych si zpětnou vazbu moc přála, ale od loňského léta, kdy jsem Ben Já Mínu začala vést, se k nám od čtenářů žádná nedostala – emailem ani osobně. Byla bych za ni ale moc ráda, pomohla by nám časopis dále rozvíjet.
Pokud máte na tým Ben Já Míny nějaké otázky nebo mu chcete poskytnout zmíněnou zpětnou vazbu, ozvěte se na !
Julie Dominika Zemanová
Je především parťačkou tří dětí. Spolutvoří projekt Mravenčí chůva, který ukazuje dospělým, jak podporovat děti v tom, aby si zamilovaly čtení. Zajímá se o současný svět a jeho problémy.
Adéla Matoušková
(Ne)skautka se skautskou duší. S příchodem jejích nejmilejších v sobě probudila chuť k psaní a vymýšlení textů i jednoduchých veršů. Tuto dovednost se nyní snaží rozvíjet v Ben Já Míně, což ji činí neskutečně šťastnou!
