Poslední dobou přemítám o tom, kde se v lidech bere tendence k pohodlnosti a s tím spojená nechuť k práci či obecně k činnosti. Konkrétně já jsem se vždycky vyhýbala domácím pracem s pocitem, že je to otravná věc, kterou raději nechám na někom jiném. Když si uvědomím pocit při a po realizaci méně pohodlného řešení, nevybavuji si, že bych cítila něco nepříjemného. Naopak, většinou mě to i baví. Nedocenitelný je ale především konečný produkt mé činnosti a často i vděk či dokonce obdiv okolí. Že by byl celý problém v tom krátkém momentu, kdy je potřeba se přesunout z nicnedělání k pohybu?
Ve srovnání s tím pro nečinnost nacházím pozitiva v zachování energie, a pokud to tak lze nazvat, v pocitu, že si to nicnedělání můžu dovolit. Energetická výhoda ovšem není tak jednoznačná. Také znáte tu únavu z nicnedělání a naopak energii, jež se vynořuje až z toho, že něco děláte? Pozorováním okolí si všímám, že někteří lidé tajemství činorodosti již zřejmě pochopili. Na výpravách či oslavách se aktivně nabízí s pomocí a svojí aktivitou tak získávají zmíněné výhody. Zajímalo by mě, která složka výchovy má tu moc naučit dítě, že nicnedělání není žádná výsada.
Já ve svém zvyku upřednostňovat flákání před prací toto kouzlo zatím teoreticky objevuji, ale k realizaci se stále musím dopředu nutit. Což mě skrze svou znalost principu dost překvapuje. Když se do práce nedonutím, tak si ve výsledku ani neuvědomím, co jsem nečinností promarnila. Pochopení přichází jen ve chvílích činnosti. To je také v podstatě jediné řešení, které mi funguje. Nevypadnout z koloběhu akce a ve chvílích, kdy jí jsem nabitá, začínat či domlouvat stále další a další činnosti.
Kdo místo auta volí kolo a místo hotelu stan, tento princip zná i z jiného pohledu. Je sice namáhavé na dovolené chodit celou dobu s batohem a každou noc hledat místo ke spaní. Zážitky a pocit 100% prožití každého momentu ovšem vůbec nemohou být nahrazeny pohodlným hotelem s odvozem na pláž. Uvědomujete si to i vy? Třeba když ze sebe vydáte maximum při přípravě a vedení tábora a ještě zvládnete expedici se svým roverským kmenem a pak porovnáváte své prázdniny se spolužáky, kteří se váleli u „Mácháče“? Taky cítíte ten pocit, že ve vás proudí energie činnosti, zatímco oni prostě neví coby?
Svoji energii šetříme, seč můžeme, a ochuzujeme se tak o zážitky, zdravý životní styl a skvělý pocit. Možná šetříme síly nebo čas, možná se cítíme být „lepšími“ lidmi. Ve chvíli, kdy si na to zvykneme (a zvyknout si lze velice rychle), je těžké se přemoct. Pokud tomu někdo rozumíte, budu ráda, když se se mnou podělíte třeba skrze redakční e-mail o svůj pohled.
Zatím přeji i vám tak jako sobě: „Nebuďme líní a pohodlní. Bude nám líp! Budeme zdravější a šťastnější!“
