Byl červen 2015, tři roky zpátky, když jsem si otevřel Skautskou křižovatku a na ní několik článků. Spíš ze zvědavosti a abych měl přehled. Mezi články jsem našel i výzvu k přihlašování do výběrového řízení na jakousi akci, na pár týdnů kamsi do zahraničí. Ani na okamžik jsem nemyslel, že bych tomu snad věnoval další pozornost. Spíš jen ze zvyku jsem článek projel a čekal, že jej stejně rychle zase zavřu, že to můj život nijak nezasáhne a já budu podobné kratochvíle dál v klidu pozorovat z pohodlí domova.
Neuběhly ani dva měsíce a s výstrojí do hor, českou vlajkou a hlavou plnou starostí jsem se na brněnském nádraží seznamoval s partou nových tváří. Jako vedoucí české výpravy jsem s nimi právě vyrážel na mezinárodní setkání do rumunského Nocrichu; na akci menší než velká jamboree, o to však intenzivnější. Čekalo mě nezapomenutelné dobrodružství pod vodopády horských hřebenů a v náručí malebného venkova. Těch pár srpnových týdnů obohatilo můj pohled na svět a z prožitku rumunského skautingu i ze spolupráce na náročných úkolech s lidmi z různých koutů světa čerpám dodnes.
Nejzajímavější na celém příběhu ovšem není to, jak úžasné podobné akce umí být, to víme všichni nebo o tom aspoň slyšíme pořád dokola. Fascinující mi přijde, jak snadno si takové příležitosti necháváme utéct mezi prsty. Nevím, co se ve mně tehdy hnulo, ale jen málo chybělo tomu, aby se i rumunské dobrodružství zařadilo po bok těch nikdy neuskutečněných, abych tu stránku na Křižovatce zavřel jako mnohé před ní. Chuť vystoupit z komfortní zóny, narychlo změnit plány na léto a vrhnout se za velkou neznámou tehdy zvítězila. Podobných příležitostí kolem sebe máme spoustu, co chvíli na nás vyskakuje pozvání k mezinárodnímu skautingu či jiným výzvám překročit horizont všedního dne. Až se na Křižovatce objeví příště, necháte si je zase utéct?
