Svobodná hra

Hledáte pomocníka při zapojování volné hry do skautského programu? Předchozí článek k ní nabízí mimo jiné základní metodiku. Kniha od autorů webového portálu Učíme se venku (ucimesevenku.cz), který vyhání učitele a učitelky ven ze tříd a ze školních lavic za zážitky, dobrodružstvím a poznáním do přirozeného světa „tam venku“, nabízí fascinující vhled do hlubin dětské hry. Těm, kteří neví zatím přesně jak nebo stále hledají nadšené proč, přináší kniha na jednu z nejpřirozenějších lidských činností – hru – v podstatě už několikrát vyřčený, ale přesto v něčem naprosto jedinečný pohled.

Hodiny pečlivých příprav, detailní pravidla a vymakané kostýmy. Svědomitě připravený skautský program v podobě propracované hry se symbolickým rámcem má jistě v naší činnosti své místo. Není však univerzální odpovědí na všechny potřeby našich členů.

Na chvíli se zastavit a ztratit se s kamarády ve vlastním světě. Spřátelit se s okolní přírodou, kterou máme někdy tendenci vnímat jen jako kulisu – ať už jde o koruny stromů, pod kterými odpočíváme, nebo kaluže na cestě, kterou pádíme směrem k cíli naší výpravy. Tyto chutě jsou pro nás přirozené. Nejde o neúspěch nebo selhání, pokud jim dáme přednost před pečlivě připraveným programem. Jde o potřeby dětí, které se přirozeně ne vždy slučují s našimi představami o ideální výpravě nebo schůzce, kterou si doma připravíme od A do Z. Svobodná hra Justiny a Petra Danišových nabízí širokou paletu vodítek, jak dát těmto potřebám volný průchod a nechat jimi náš společně strávený čas obohatit, nikoli sabotovat.

Hra z pohledu vědy

Kniha je rozdělena do tří částí. Ta první a nejrozsáhlejší nabízí velmi podrobnou sondu do úžasného a naprosto autonomního světa dětské hry a imaginace. Co je to hra? V čem spočívá naše vrozená potřeba si hrát, jaké má zákonitosti a proč je pro náš rozvoj tak zásadní? Autoři se pouští do antropologické studie dětství a pozice dětí v různých dějinných etapách a událostech, která však směřuje k jednoznačně pojmenovanému východisku: děti si potřebují hrát, bez ohledu na vnější podmínky. Potřebují být tvůrci svého života a ve svém vlastním kolektivu hledat svůj vztah ke světu.

Jaká je naše role v tomto ryze dětském světě a jak jej vědomě či nevědomě ovlivňujeme? Podle autorů jsme v průběhu historie prošli několika fázemi: od přijímání dětské hry jako něčeho přirozeného, do čeho nezasahujeme, přes období její netolerance a pragmatického pohledu na dětství jako přípravy na dospělý život, jsme dospěli do osvíceného období, ve kterém hru dětí zpravidla podporujeme.„Zrodil se názor, že hra je významná pro život dětí a pomáhá jejich správnému vývoji. Objevily se hračky, hřiště a instituce, kde si děti mají hrát, protože je to pro ně dobré.“ Tento přístup však v sobě skrývá neblahý paradox. Do všeobecně přijímané a oslavované dětské hry jsme se začali vměšovat a měnit ji. Hra dětí mezi sebou se změnila v hru dítěte/dětí s dospělým. Přestala tak být jejich svobodným světem, ve kterém mají prostor se projevovat a začala být naším nástrojem k jejich formování.

Vraťme hru dětem

Jak z toho ven? Přijměme fakt, že v dětském světě hrajeme určitou, často zásadní, roli. Ve skautském prostředí, kde se snažíme hierarchické postavení dětí a dospělých ve velké míře stírat a být jim partnery, průvodci naším společným světem, jehož podobu však neustále ovlivňujeme, to platí obzvlášť. Stojíme tak před velkou výzvou: nesměřujme nutně náš společný život a tvorbu k předem vytyčenému cíli, ale rozšiřujme dětem obzory v tom, co všechno je možné. Co všechno nás může naplňovat, co nám může dělat radost. Buďme jim múzou, která nabízí čas, prostor, materiál a inspiraci k jejich vlastní činnosti. Klidně se jí nadšeně zúčastněme, předcházejme zásadním rizikům a pomáhejme řešit vzniklé konflikty, ale vložme do dětí důvěru ve vytváření jejich vlastní cesty, včetně vznikajících překážek a selhání, která k ní nutně patří.

Nejsme na to sami

Stojíme před složitým úkolem. Justina s Petrem nás před ním ale neopustili. Svobodná hra do velké míry vypráví jejich osobní příběh plný slepých uliček, karambolů a pocitů bezradnosti. Ty však k provázení druhých lidí životem patří a jsou z velké části tím, co nás na naší roli fascinuje. Společně s „našimi“ dětmi totiž rosteme i my. Je proto potřeba se společně s nimi vydat vlastní cestou, jako dárek na rozloučenou nám ale autoři věnují pestrou paletu vlastních úspěchů a objevů. Kuchařku hravých a svobodných činností s dětmi v běžných i netušených prostředích a podmínkách. Některé vyvolávají neodolatelnou chuť ponořit se do dětského světa, kde je vše nové a připravené k objevování, jiné přímo útočí na naše definice toho, kde tento svět končí. Vytyčení hranic však už není jen na nás. Zapomeňme na to, co jsme se naučili, co jsme prožili a pojďme vše objevovat znovu, společně s těmi, kteří tak činí poprvé.