Jsou nová náboženská hnutí ohrožením pro skauting? Máme se lekat, když se setkáme s představami, které považujeme za ezoteriku? Nebo naopak principy a obrazy používané těmito hnutími představují zajímavý doplněk k zavedeným symbolickým rámcům a představám?
Podoby toho, o čem se bavíme, mohou být různé. Může jít o techniky meditace a tréninku pozornosti (mindfulness) či o různé cviky s cizojazyčnými názvy. Také může jít o věštění z karet nebo všelijaké představy o energiích, světlech či jiných silách. Lišit se také může to, kdo a z jaké pozice tyto představy přináší – zda jde o někoho v pozici autority, či naopak třeba o dítě na okraji skupiny. Různé konstelace prvků přinášejí různé výzvy. Ty však souvisejí více s mocí a postavením než s alternativními představami jako takovými.
Ujasnění pojmů
Začněme slovem sekta. Sektou se označuje relativně malá uzavřená skupina odtržená od hlavního proudu určité tradice. Religionisté však tento pojem neradi používají, protože je zatížen negativními asociacemi jako autoritářské vedení, zneužívání či psychický nátlak. Nabízí se proto místo toho termín „nová náboženská hnutí“.
Dalším obvyklým slovem je ezoterika či ezoterismus. Termín vychází z řeckého esoterikos ve významu „vnitřní“, „uzavřený“. Za ezoterické se tak označují nauky, které nejsou určené všem, ale jen uzavřenému kruhu.
Jako synonymum pro alternativní spiritualitu se občas používá termín New Age. To je zavádějící, odráží to však nevyhraněnost tohoto směru. Když o nějaké skupině říkáme, že patří do New Age, znamená to, že nikdo moc neví, co dělají, ale tušíme, že cílem jednotlivců v hnutí je spirituálně se posouvat. Pojem New Age je právě pro svoji neukotvenost častěji používán jako nálepka, než že by se jím označovali přímo lidé z náboženských hnutí.
Za prostředí jeho vzniku se většinou považují hnutí 60. let. Termín New Age původně odkazuje k očekávání příchodu nového věku (Vodnáře), který by měl být duchovnější než věk současný. Jedním z popkulturních příkladů této představy je i úvodní píseň muzikálu Hair (Vlasy) s názvem Aquarius (Vodnář). Pokud něco můžeme považovat za společný rys New Age, pak je to podle sociologa Michaela Yorka „očekávání velké a univerzální změny založené především na individuálním a kolektivním rozvoji lidského potenciálu.“
Proč tomu někdo věří?
Nejpřesvědčivější odpověď na otázku o důvodu úspěchu spirituality tohoto typu podávají autoři jako François Gauthier, kteří se této otázce věnují v kontextu ekonomických proměn po druhé světové válce. Schopnost těchto hnutí oslovovat davy lidí tkví v tom, že odpovídají na jejich aktuální potřeby (budování osobní identity a skupinové přináležitosti, pocit autenticity, zvládání stresu apod.). Alternativní spirituality mnohem lépe než tradiční náboženské instituce odpovídají zejména na dvě charakteristiky dnešního fungování světa – na konzumerismus a neoliberalismus.
Konzumerismus je starší fenomén. Lze ho datovat asi do 50. a 60. let, kdy se spotřební zboží stává v zemích západní Evropy a Severní Ameriky široce dostupné. Nejde však jen o samotné zboží. Nová ekonomická situace přináší i sociální a kulturní proměny. Konzumerismus označuje fakt, že se spotřeba stává něčím více než nakupováním. Spotřebitelství se stává modelem chování i v méně materiálních sférách života. Tato nová ekonomická situace tak přináší i nové náboženské otázky. Otázku autenticity, posílené přesvědčení o jedinečnosti individua, potřebu sebevyjádření a seberealizace. Náboženství se stává věcí volby – věcí zvolené, nikoli zděděné identity.
Další změny přicházejí v 80. a 90. letech, kdy se v rámci nových ekonomických pouček, často označovaných termínem neoliberalismus, mění fungování politiky, hospodářství i společnosti. Mění se tak společenské nastavení, v němž náboženské skupiny a instituce existují. Životním ideálem amerického bílého muže v 50. letech bylo nastoupit do podniku a postupně stoupat jeho hierarchií po celý život. V 90. letech jeho vnuk už v nic podobného nedoufá. Důvodem mohou být jak vyšší ambice, tak ztráta jistot. Přes odlišné historické kulisy došlo k podobné změně i u nás. Společenské fungování založené na tržním hospodářství a soutěži byly najednou považovány za to nejlepší možné. Místo zavedených církví zvyklých na starší a stabilnější fungování společnosti prosperují nové, jinak vedené formy náboženských organizací.
Fungování současného světa tedy ovlivňuje i naše duchovní prožívání. Větší proměnlivost pracovních míst se odráží v proměnlivé návštěvnosti kostelních lavic. Lidé, kteří jsou zvyklí si vybírat, kterou materiální pochoutku si koupí dnes a kterou zítra, si tuto možnost volby logicky budou chtít nechat i u pochoutek duchovních. Nejde o neřest, ale prostě o způsob, jakým fungujeme napříč různými sférami života. V alternativní spiritualitě (podobně jako ve skautingu) se prosazují některé metafory spojené s ekonomickým fungováním světa – např. apel na (osobní) růst či rozvoj potenciálu. Hektické a na úspěch orientované fungování společnosti vytváří potřeby, na něž náboženská hnutí reagují mimo jiné tak, že nabízejí širokou nabídku meditačních a dalších technik na zvládání stresu. Je v tom však často jistý paradox. Na nepříjemné pocity ze silně individualizovaného života se nabízí silně individualizované nástroje na práci s nimi. Na stres ze života ve společnosti organizované podle tržních principů se nabízí duchovnost koncipovaná jako produkt, jako zboží.
Co s tím ve skautu?
Co z toho plyne pro skautské fungování? Pokud budeme alternativní spiritualitu vnímat spíše skrz to, jaké potřeby naplňuje (a necháme stranou s tím spojené neobvyklé představy), možná si všimneme, že jde do velké míry o konkurenční projekt k samotnému skautingu. Co jiného než seberozvoj je nakonec předmětem skautské výchovy? A stejně jako v New Age i ve skautingu lze pozorovat napětí mezi seberozvojem a důrazem na skupinu a přináležení. Plyne z toho, že jde o nesmiřitelné soupeře, nebo naopak o potenciální spojence? To rozhodně nejde říct takto od stolu. Ptejme se lidí, kterých se naše rozhodování v této otázce bude týkat. Lidé v našem okolí mohou mít k těmto věcem pro nás překvapivé postoje a vazby. Někteří k nim mohou mít odpor, jiní se s nimi mohou identifikovat. Může však být neproduktivní vést debatu v abstraktních termínech. Světy katolického katechismu a internetových „New Age“ skupin se potkávají spíše těžko. Efektivnější může být snést debatu na rovinu zkušeností, vazeb a vztahů, které nás k otázce pojí. Člověk, který zažil, jak angažmá v podobné skupině někomu rozložilo rodinné a přátelské vztahy, si v abstraktních termínech těžko porozumí s někým, komu kurzy meditace pomáhají zvládat stres.
Ale co dělat, když se v mém kolektivu objeví něco, co část členů bude považovat za „moc ezo“, zatímco jiní se k tomu budou hlásit jako k něčemu, co jim dává smysl? Nedávno zesnulý francouzský filozof Bruno Latour doporučoval, aby si lidé místo abstraktních debat vytvořili seznam věcí, na nichž záleží jejich život. „Co je to, co mě utváří, a co potřebuji k tomu, abych mohl žít život, který chci?“ Tento nástroj navrhuje jako zbraň proti neproduktivním výměnám názorů. Podle Latoura totiž máme škodlivý návyk snažit se v debatách být co nejobecnější. Tento postřeh podle mého názoru platí i pro náš případ. Místo otázek jako „Je skauting kompatibilní s New Age?“ bychom si proto mohli pokládat jiné otázky. Například „Na čem nebo na kom závisí naše schopnost dělat skauting tak, jak to považujeme za smysluplné?“ nebo „Co nám na skautování přináší radost?“ Takové otázky spíše povedou k pojmenování toho, co je pro nás opravdu zásadní a co nás spojuje. A snad by také mohly pomoci vytvořit prostor vzájemného respektu a empatie. Bez něho se totiž debata o takto citlivých věcech vést nedá. Kritika, konfrontace, výčitky a odsuzování vedou zpravidla spíše k odcizení a vykopání příkopů. A to je to poslední, co bychom chtěli.
