Rozhovor s Nibowakou vedl Žorža.
Nibowaka: „Slovo ‚skaut‘ je ohromný, protože znamená ‚zvěd, stopař‘. A není nic důležitějšího v duchovních věcech, než jako zvěd hledat a jako stopař sledovat správnou cestu. Když něco hledám a najdu a dojdu tam, kam je třeba, tak co to ve mně probudí? – Úžas, obdiv, radost, vděčnost.“
Žorža: Nibowaku znám ze svých skautských let jako faráře i bývalého vůdce vlčáckého oddílu. Nibo programy, rituály a mše vedl tak, že jsem se cítil jako celý člověk, s celým tělem, se svými zkušenostmi, se svojí zlostí i úzkostí ohledně všeho křesťanského a navíc neustále překvapený z průběhu programu. Rozhovor proběhl v Ostravě, v jídelně komunity salesiánů, kde Nibowaka žije a pracuje. Jíme chleba, máslo a med. Zde nabízíme útržky rozhovoru, drobné reflexe a pobídky. Chceme poukázat na důležité principy toho, jak sdílet duchovní život v oddíle se všemi, i přes naše vyznání a přesvědčení. Pro nás oba jsou dialog, jemná zvědavost a vděčnost základními prvky, na kterých chceme stavět duchovní život v oddíle. Čti pomalu, jako bys taky večeřel*a.
Celým rozhovorem se vine jedna jediná otázka: „Nibo, mě by zajímaly střípky, kdy jsi buď zažil, nebo jsi vedl duchovní programy, ve kterých najednou nebyly rozdíly mezi lidmi a jejich vírou. Co si vybavíš?“
Vytvářej prostor tak, aby spojoval, a nerozděloval
„… ten oddíl spolu prožívá všechno, prožíváme spolu rozcvičku, sedíme spolu u ohně, vaříme, obědváme, hrajeme nějakou hru. I když jsme rozděleni na týmy a dokonce proti sobě, je to pořád naše společná hra, ale teď (nedělní mše) je najednou něco, jako bychom si přestali rozumět. To mě vždycky mrzelo. Jak to udělat, když někteří půjdou na mši a někteří jinam, aby to ten oddíl nerozdělilo? Pozvi někoho na katolickou mši, na které je i hostina, ale potom hodovat můžou jen pokřtění! Tak radši nikoho nezvi, když mu pak nechceš nabídnout. Jak to tedy udělat? Začali jsme společně v hangáru a domnívám se, že tenkrát ministranti mezi vlčaty a skauty ani nezjistili, že bohoslužba už začala. Četli jsme příběh, co Ježíš vyprávěl, a trošku jsme si o něm jenom něco nastínili. Ostatní se zapojili do debaty, a pak jsme si řekli: ‚Kdo by příběh chtěl prožít u stolu tak, jak tomu křesťané říkají mše v kostele, tak se sejdeme v týpí. A kdo by chtěl u tématu zůstat a ještě ho nějak dotvořit, tak tady budeme moct zůstat a ztvárníme to třeba malířsky.‘ A ono se to krásně podařilo. Po chvíli se jedni vrátili za druhými do hangáru. Jak jsme společně začínali, tak jsme společně i skončili.“
I přes to, že místy hrajeme trochu jinou duchovní hru (protože potřebujeme odlišná ztvárnění našeho vnitřního života, jeho hodnot a principů), potřebujeme začínat a končit společně. Společný začátek věnujme tomu, co máme společné, z čeho můžeme čerpat (např. z příběhu, který slyšíme) a společný návrat věnujme prostoru pro sdílení a obohacení z toho, co jsme prožili. Co pro tebe i pro mě znamená příběh, který jsme slyšeli na začátku?
Vyzuj se a nechej projevit své tělo
„…tak jsme to riskli. A vzpomínám si, že tenkrát se četlo podobenství o rozsévači, jak rozséval osivo do různé půdy. Tak jsme se zuli a šli na boso, abychom se s tou půdou setkali. Některá zrna padla na okraj cesty a ztratila se. Zastávka. Jiná zrna padla mezi kamení a to už bylo cítit trochu víc. Rádi jsme se zastavili. A pak přišlo třetí, trní, a vedle cesty se tam plazilo ostružiní! Jé, to bylo výborný, dodneška slyším ty nejmladší vlčata, jak tam jemně našlapovala: au au au! Kluci to potřebují. A zase jsme si tam udělali tu zastávku…“
Věci ducha máme často spojené s textem a mluvením. Těm v naší kultuře dáváme první místo. Zkusme ale vedle mluvení vytvořit prostor pro to, co potřebuje poznat noha, břicho, srdce nebo žaludek. Zkusme ráno přivítat sestru Slunce tancem (jakkoli podivuhodným). Poděkujme za jídlo, které nám připravila služba pořádným nádechem a dlouhým „hmmmmmmmtobudevýborný!“. Život se přece nevejde do naučené básničky, ale potřebuje celé tělo, aby se mohl vyjádřit! Navíc, pokud používáme pouze jeden z projevů, jako je slovo, vyhovovat to bude jen menšině a jako duchovní budou viděni pouze ti, kteří umí mluvit.
Přinášej svého ducha na dlani, s otevřeností i zranitelností
„Probíhala bohoslužba a tenhle Balů (Petr Hájek, Ekumenická lesní škola) pozval i ty, kteří by se tam třeba necítili. Nebo by nerozuměli tomu nebo by nevěděli, co a jak se dělá, a on s nimi, místo toho, aby byl někde úplně vpředu a aby se tam nábožensky uspokojoval, tak on ti stál za zádama všech přítomných a kolem něho tady ti hledači, návštěvníci, nepokřtění a on jim do ouška šeptal, co se tam děje, a snad ještě víc, co se v něm děje…“
Sám hledej hloubku a neboj se ji sdílet s ostatními. Pozvi ostatní upřímně do svého duchovního světa. Ať už je jím kostel, důležité místo, rituál, který děláš, nebo obrázek, který máš na zdi. A stejným způsobem podporuj ostatní ve sdílení. Hádky a moralizování pomáhej proměňovat ve zvědavost. (Proč je to pro tebe důležité, dělat to takto, věřít tomu takto?)
Umožni, aby všichni mohli přispět do společného
„…my jsme si řekli, že bychom mohli zkusit mši prožít všichni, ale každý, jak bude moci nejlépe. Tak jsme si to rozdělili: ministranti chystali prostor a stůl. Někteří připravovali scénku, aby ztvárnili příběh, který se bude číst. Jiní chystali hudbu. A já si vzal skupinu těch, kteří by nevěděli, co dělat. A byl tam právě Víťa (nepokřtěnej kluk). Nejprve jsme si povídali, jak by vypadal dnešní den, kdybychom byli doma. A on říkal, že má dnes narozeniny. – Tak se ptám: ‚Víťo, no to je skvělý, prosím tě, kdybys byl dneska doma, co bys dělal?‘ – A on: ‚No, já bych šel s tátou koupit mamince kytku.‘ Říkám: ‚To je báječný. Víš co? Jak by se ti líbilo, kdybys poprosil Evu (jednu vlčí maminku), že by s tebou zašla na louku a třeba tam nějakou květinu najdete, že byste do toho našeho místa, kde budeme slavit i ten tvůj sváteční den, že byste ho ozdobili květinou. Když už ji nemůžeš dát mamince, tak ta květina bude uprostřed nás.‘ Byl z toho celej pryč, protože to byla najednou jeho slavnost…“
Jak můžeme všichni od srdce přispět? Nibowaka s Víťou našli upřímný způsob, jak se účastnit společné oslavy, bez ohledu na vyznání. Všichni chceme být užitečnými pro celek, pokud v něm vnímáme přátelství a bezpečí. Potřebujeme zvýšit svou vnímavost k tomu, co by rádi druzí. Nebojme se hledat kreativní cesty, jak můžeme společně přispět. To znamená přinést do našich rituálů něco, co je neočekávané, nové i podivné, ale živé. Třeba kytici květin od malého kluka, který má narozeniny. Nebo na nástupu báseň, kterou napsala Klárka, když byla dva dny na marodce a vrátila se zpět, nebo…
Jednej podle svého svědomí a své víry
„…vzpomínám si přesně na ten okamžik, když jsem převzal vlčácký oddíl a kolegové si řekli: ‚Hele, on to povede kněz a my všichni jsme křesťanský oddíl, tak ještě i ty vlčata by mohli být katolický oddíl.‘ A já je nejspíš zklamal, protože jsem o to vůbec nestál! Já spíš chtěl, aby se všichni učili duchovně žít a sdílet se všemi. Já chtěl, aby se o něčem tak krásném v lidském životě jako je bohatství duchovního života spolu učili…“
Náš rozhovor trval více než dvě hodiny. Nibowaka mě už na začátku upozornil, že s mými plány efektivního hodinového rozhovoru moc nepořídím. Více se do tohoto prostoru proto nevejde. Dožeň to ale tím, že se potkáš se svými bližními a vyzveš je ke sdílení jejich duchovního života – nejlépe napříč všemi odlišnostmi, skrze Třetího/něco třetího, který nerozděluje, ale spojuje a sjednocuje.
Jiří Veselý – Nibowaka
Malou ale podstatnou chvilku vůdce vlčat, léta se pokouší spíše nešikovně být duchovním rádcem, poustevník na Rádcovském táboře sv. Jiří, instruktor ILŠ Collegium a zvlčilý farář kurzu 7 vlků a tisícovky. Je přesvědčen, že bohatství duchovního života je pro každého.
