Všichni se za zvuku bubnů potichu scházejí na speciálním rituálním místě. Vedoucí oddílu v černé kápi zapálí louč a její zástupkyně předčítá citát na dnešní večer. Po kruhu se posílá svíčka a všichni se můžou vyjádřit k tomu, co právě slyšeli. Večer končí indiánskou písní a celý tábor v zástupu odchází.
Gilwellský kruh na sto způsobů
Dost možná je takový rituál pevnou součástí i vašeho oddílu. Podobné aktivity (ideálně za tmy, v kruhu a provázeny vážným hlubokým hlasem) znamenají podle mě téměř rovnítko s prožíváním duchovna ve skautu. Repertoár by se dal rozšířit ještě o skládání slibu, táborové mše nebo individuální putování za východem slunce, o moc víc toho v běžné praxi ale nepotkávám.
Pro některé z nás jsou podobné události silným zážitkem, během něhož cítíme silné spojení s přírodou, Bohem nebo jinou přesahující silou. V jiných ale mohou zvuky bubnů nebo rituálních písní probouzet pocity nudy, trapnosti, nepatřičnosti nebo strachu.
Návrat k potřebám jednotlivce
Při přemýšlení o tom, jak každý z nás prožívá tyto rituály jinak, jsem si vzpomněla na pět jazyků lásky. Tento koncept tvrdí, že na každého z nás působí jiné důkazy náklonnosti, ať už jde o slova, dotyky nebo dárky. A že při snaze projevit někomu city bychom měli přemýšlet, jaký jazyk preferuje právě on*a.
Jelikož láska i víra jsou velice abstraktní a intimní, není náhoda, že podobná teorie existuje i u duchovna. Religionista D. Cannon v knize Six Ways of Being Religious (tedy Šest cest k náboženství) na příkladu různých světových vyznání zkoumá, jaké nástroje a rituály věřící praktikují, a dochází k těmto šesti:
- posvátné obřady a rituály (bohoslužby, modlitby, tance, ohně)
- morální chování a přispívání ke správným věcem (prostá snaha o to „být dobrý člověk“)
- citové propojení s větším celkem (emocionální prožívání)
- šamanská zkušenost (individuální zážitek náročné situace, její překonání a následná síla, která z něj vychází)
- mystické pátrání (pokusy o překonání běžné reality a hledání speciálních zážitků)
- rozumové zkoumání (snaha o pochopení toho, co nás přesahuje)
Vím, že skauting není náboženství a že některé ze zmiňovaných bodů mohou v našem kontextu působit zvláštně a neaplikovatelně. Ve stručnosti tím chci ale říct, že různé lidi budou logicky oslovovat různé rituály. Někdo rád své prožitky sdílí s ostatními, jiný je silněji prožije sám. Jeden je spíš emocionální, druhý zase racionální. A zatímco si jedna skautka ráda popovídá, jiná své prožívání raději ztvární výtvarně.
Jde k rozjímání vůbec někoho donutit?
K zapojení do neoblíbené hry nebo běžeckého závodu můžeme holky a kluky nějak přinutit, i když si to nejspíš moc neužijí. Aktivně se účastnit duchovního programu, který k nám osobně nepromlouvá, je ale téměř nemožné – jak nejspíš někdy zažila většina z nás, ať už v kostele nebo u slavnostního ohně. Hlava vypne a namísto hlubokého spirituálního prožitku se soustředí na ten divný obraz vedle oltáře, případně přemýšlí o zítřejší službě v kuchyni.
Pokud se zlobíme na děti, že nedokáží vydržet dlouhé povídání o Nejvyšší Pravdě a Lásce, zkusme se zamyslet, jestli tato forma duchovní výchovy může promlouvat ke všem, anebo jde pouze o jednu cestu z více možných a část se na ní mentálně zatoulá a do cíle nedorazí. Má účastnictvo při duchovním programu možnost odejít nebo vůbec nepřijít, případně si intenzitu zapojení zvolit podle sebe a třeba jen přihlížet? Dopřáváme všem, kteří by o to měli zájem, prostor pro sdílení svých zážitků a myšlenek?
Rozhodně tu nechci nabádat, abychom rušili tradiční oddílové rituály, protože mají pro mnohé z nás silnou hodnotu. Snažme se jen myslet i na ostatní a vytvářet pro všechny vhodné podmínky k prožívání spojení s přírodou, Bohem nebo skautskými hodnotami.
