Skautko, skaute, zvu tě do vizí i úvah o tom, jak může v oddílech a družinách vypadat každodenní duchovní život. Ber prosím celý článek jako pozvánku k reakci a formulaci vlastních vizí. Sleduj, co s tebou jednotlivé vize i principy dělají, jak se v nich cítíš (nuda, pohoršení, zvědavost, aj.) a hlavně si všímej svých představ o tom, jak ty si představuješ každodenní duchovní život v oddíle.
Střípky vizí:
„Já jsem vděčná, že jsme se mohli dneska ohřívat u kamen, když venku pršelo. A zároveň mě mrzí, že se pořád hádáme s Krťou a vůbec nevím, co s tím a… jde nám to spolu fakt blbě,“ říká Rejva a její oči se začínají lesknout slzami. Sedíme spolu a odevzdáváme z našich rukou den a věci, které nás tíží. „Jak vedle tebe sedím, tak cítím, jak je to pro tebe důležitý a těžký. Taky si přeju, abyste se usmířily,“ reaguje po chvíli Naďka a Rejva propuká v pláč. Všichni jsme ještě chvíli potichu a plní pozornosti k Rejvě.
„No, do kostela chodíme všichni, i když ne všichni jsme katolíci. Většina z nás chodí k přijímání, ale třeba Miki je v kostele rád, i když není věřící, protože ho fascinuje to, co se tam děje. Mýval se ho pak vždycky ptá, co se mu tam líbilo nebo nelíbilo. A vlastně Renek s Kubou jdou s námi, ale v kostele nejsou. Chodí po vesnici. Mají za úkol ptát se lidí, jak se jim tam žije a co je trápí. A vlastně si myslím, že je to hodně baví. Minulý týden nám vyprávěli, jak potkali jednoho zatvrzelýho komunistu, tak z toho měli dost haló. Nedělní odpoledne pak připravuje Rob, chce nás pozvat k meditaci během chození, prý to má od kamaráda, co byl v klášteře.“
Ležíme spolu na kamenech poblíž šumavského Trojmezí po třídenním putování a pozorujeme spolu mraky. Velkej gumovej medvěd, co trhá dinosaura. Darth Vader. Najednou Marťa: „A kde jsme v mracích my?“ Hledáme v mracích sami sebe a skupinu, dost hravě a citlivě. „Jsme jako ta pánev, ve které se vaří dobrej oběd, protože jsme prostě fajn.“ „Já myslím, že je Rič jako ta velká bota támhle, protože umí fakt dobře chodit bahnem a s*ačkama, že Riči? Myslim jako to vedení oddílu, že je fakt těžký, že?“ „Ty seš pako, ale jo,“ říká Rič.
Rozhodli se, že ranní zamyšlení, kam vždy chodili jen ti, kteří ministrovali, se změní. Teď ho vždy vede někdo jiný, začínají s ním všichni ještě před rozcvičkou. A změnili i název, ze „zamyšlení“ na „vítání dne“. Spolu pak dělali vše možné. Chodili v trávě bosky, snažili se slunce chytit za paprsek, přitáhnout a obejmout, kontemplovali nad básní nebo veršem, tančili zuřivý tanec, hledali cvrčky a říkali jim: „Dobré ráno.“ Ti, co se chtějí ráno modlit, to dělají i tak.
Co si za jednotlivými vizemi představuješ? Jak k tobě mluví? Nakolik se mohou lišit od tvých představ? Rád bych propojil střípky vizí s principy a mnohdy i kroky, které podle mě dělají oddíl a jeho členy bližší tomu, čemu můžeme říkat duchovní život.
Dejte prostor hlubokým a srdečným prožitkům
Pamatujete si na chvíli, kdy jste mluvili s druhým nebo byli v úzkém kontaktu s přírodou, a najednou jste cítili hluboké souznění? Nebo jste najednou porozuměli tomu, co potřebujete a co prožíváte? Nebo když taková chvíle přišla tehdy, kdy jste se chvíli nepotřebovali zabývat tím, jak vypadáte nebo jací jste, a dokázali více vnímat okolí? Takovou tu chuť posvátného zažívám, když jsem v hlubokém spojení s druhými. V rozhovoru, při vaření oběda, během puťáku. Náš oddílový řád a rytmus vytváří místa a situace, v nichž je jasné, co se má dít (táborový oheň, zahájení družiny, příprava oběda, výlet), ale mnohdy jsme v tomto zaběhnutém řádu pouze v roli organizátorů nebo (ne)poslušných účastníků. A když už mluvíme, tak většinou jen o tom, co si myslíme, že je nebo není správné, co je a není efektivní. Méně častěji mluvíme z hloubky srdce a se zájmem o druhé.
Začleňujme proto více z tohoto:
- Vytvořme prostor pro chvíle ticha a rozjímání (i při společné práci nebo procházce) a sdílejme, co jsme cítili (více tak porozumíme vlastní hloubce prožívání ostatních).
- Učme se sdílet srdcem a napojovat se na životní příběhy druhých a zapojujme tak do programů i odpovídající metody, např. poradní kruhy.
- Sami navštivme kontemplativní kurzy, exercicie, poutní místa a duchovní útočiště.
- Vytvářejme kulturu, v níž je běžné mluvit s druhými o hlubokých věcech, které je trápí. Pečujme o sebe navzájem, naučme se empaticky naslouchat a reagovat.
- Mluvme spolu o tom, co prožíváme a co potřebujeme (a ne o tom, co je správné a co špatné). K tomu pomůže např. vytištěná sada karet pocitů a potřeb, které pomůžou
- pojmenovat, co cítíme (karty i postupy najdete ve zdrojích).
Demokratizujme to duchovní mezi námi
Zpřístupňujme duchovno všem, protože všichni jsme jeho součástí. Pokud se v oddíle modlíme nebo spolu mluvíme o duchovních věcech (a používáme zejména náboženský jazyk a náročná souvětí) zařaďme vedle nich i možnost projevit se tancem, básní, hudbou, malbou, celým tělem. I ostatní se pak budou cítit více pozvaní prožít se i duchovně.
Zpočátku mohou jiné způsoby působit zvláštně, trapně, nezvykle. Berme to, jako bychom se odnaučovali drobnému zlozvyku, který nás naučila kultura zaměřená na logiku, intelekt a mechaničnost. Pokud nám přijde, že jsou naše rituály dokonalé (např. nástup, oheň, sliby, modlitby, díkuvzdání, neděle…) a že už na nich třeba není co měnit, pak je změnit právě potřebujeme. Stálost a konzervace jsou důležitými principy, ale jen do té doby, dokud umožňují zachovat proces živým. Oživme společné rituály a nechme je např. přetvořit nebo oživit mladšími nebo jinak smýšlejícími. Sami do nich vnesme něco osobního a překvapme sebe i druhé tím, že i rituály jdou proměnit a přinést do nich znovu srdce.
Překračujme rozdíly mezi našimi přesvědčeními a hledejme, co (ne)máme společné
Můžeme se ptát, jak to udělat, aby spolu mohli duchovně žít katolík i evangelík, muslimka i nevěřící? Jak se neoddělovat na základě víry? Avšak nejen představy o víře, ale i představy o vědě a politice jsou spojené s našimi hlubokými (až často duchovními) hodnotami a není snadné překročit to, čemu věříme. Kolika nejen duchovních, ale i politických hádek jsme se v oddíle účastnili? A když už se nehádáme, není to jen proto, že se těmto tématům vyhýbáme kvůli tomu, jak dokáží být rozdělující?
Rychlonávod, jak tyto rozdíly překračovat:
- Naši snahu přesvědčovat druhé a říkat jim „pravdu“ transformujme a namísto argumentů řekněme, proč je pro nás problém nebo určitý pohled důležitý a proč jsme ochotni se kvůli tomu i např. rozvášnit.
- Když slyšíme, jak druhý mluví o něčem, s čím nesouhlasíme, překlopme válku argumentů ve zvědavost. Proč je ten pohled pro tebe důležitý? Jak ti toto přesvědčení pomáhá být tím, kým si přeješ být?
- Dejme vědět, že druhého slyšíte. Že slyšíme, co říká, co cítí, co je pro něj důležité. Zapojme empatii a pokusme se o porozumění, i když nesouhlasíme.
- Ve chvíli, kdy nás nějaký názor „vytočí do ruda“ nebo nás urazí či zabolí, dejme vědět, co se stalo a co cítíme. To samo o sobě mnohdy funguje i jako stopka pro hádku.
Poznávejme duchovní život společně – různě
Duchovní život se svým oddílem jsem si spojoval zejména s nedělními bohoslužbami a s díky za jídlo. Myslím, že jsme úplně zapomněli na to, že duchovně a hluboce můžeme žít i jinak: ve snaze o společný smysl a cíl, v prožívání přírody a toho, že jsme její součástí, v soucitu s utlačenými a těmi, kdo jsou v bezpráví, ve vzájemném vztahu jednoho s druhým.
A také kdekoli jinde. A abychom rozšířili svoji představu o tom, kde ještě jinde můžeme duchovní život realizovat, zeptejme se těch, kterých se to přímo týká: „Kdy se děje, že se probudí tvoje spiritualita a duch?“
Další literatura
Já–Ty (Martin Buber)
Cestou poradního kruhu (Jack Zimmerman a Virginia Coyleová)
O kontemplaci (Jan Šedivý)
Fratelli Tutti (papež František)
Svět nenásilí (Miki Kashtan)
Mystika a vzdor (Dorothee Sölle)
Karty pocitů a potřeb nenásilné komunikace
