Motivace druhých. To je takové to, co nám zajistí spokojené členy oddílové rady plné nápadů, energie a chuti do práce. A nejlépe, aby to fungovalo už zítra. Ale může to vůbec fungovat? Zní to skoro jako nějaká magie. Popravdě – to, aby se zítra ráno všichni probudili plní chuti do práce, by snad ani jinak než s pomocí magie zařídit nešlo. Nicméně zabývat se motivací druhých rozhodně má svůj význam. Můžete jim pomoct zjistit, co je baví a jaký způsob zapojení do činnosti oddílu je pro ně nejvhodnější. Nečekejte, že se vám podaří vždy a každého nadchnout, ale možná vytvoříte takové prostředí, ve kterém se všichni budou cítit dobře. Což v neposlední řadě může zásadně přispět k tomu, že vám lidé nejenom nebudou z oddílu utíkat pryč, ale dokonce budou přicházet s novými nápady. Ovšem nebude to přes noc. A nejspíš se to nepovede napoprvé. Možná ani napodruhé. Chce to vytrvalost, odhodlání a odvahu poučit se z vlastních chyb. Tak či tak to stojí za vyzkoušení!
Začněte u sebe
Jestli chcete motivovat ostatní a starat se o jejich spokojenost, měli byste v prvé řadě zvládat svou vlastní motivaci. Představte si člověka bez motivace, třeba někoho vyhořelého, jak se snaží namotivovat ostatní do práce. Spíše z něho bude cítit nechuť, kterou pak nakazí ostatní. O sebemotivaci se toho dá přečíst určitě mnoho, ale podle mě docela dobře postačí, když se budete dlouhodobě pozorovat a všímat si, co a jakým způsobem ovlivňuje vaši motivaci. Když jsem přislíbil napsání tohoto článku, mojí motivací bylo, že mě baví přemýšlet o podobných tématech a sdílet zkušenosti s ostatními. V té době jsem byl vysoce motivovaný. Postupně se motivace vytrácela, až jsem článek úplně pustil z hlavy. Abych měl ty správné tvůrčí podmínky, potřebuji, aby mi za krk dýchal deadline a aby mě nerozptylovaly jiné úkoly. Proto když se začal blížit deadline, nechal jsem si v kalendáři volno. Jak to souvisí s motivací druhých? Jakmile si takovou věc uvědomíte sami u sebe, začnete si jí všímat i u ostatních. A když o někom víte, že některé úkoly dělá na poslední chvíli, domluvte se s ním na takový deadline, aby se všechno stíhalo, i když to odevzdá pozdě. Tím mu umožníte pracovat stylem, který ho baví, práce bude hotová a všichni spokojení. Ovšem na druhou stranu pozor na „podle sebe soudím tebe“. I když dokážeme druhým porozumět díky tomu, že v některých oblastech máme hodně společného, nesmíme zapomínat, že v jiných oblastech se zase můžeme zásadně lišit.
Zajímejte se
Kromě pozorování sebe samých nebo druhých jsou i jiné způsoby, jak se o lidech něco dozvědět. Můžete se jich třeba jednoduše zeptat: „Jak to jde?“ „Nechybí ti něco?“ „Je něco s čím potřebuješ pomoct nebo poradit?“ Jednou za čas se takhle zeptejte a pokuste se lidem vyjít vstříc. Nejde o to snažit se za každou cenu hned na 100 % vyhovět. Ne vždy je to možné. Někdy úplně stačí druhého vyslechnout a domluvit se, co s tím do budoucna uděláme. Teď to třeba ještě nejde, ale příští rok už ano apod.
Zajímat se neznamená jen ptát se. Bystrý pozorovatel často může zjistit mnohem víc, než jsou lidé schopni sami o sobě říct. Všímejte si koho co (ne)baví, o co (ne)jeví zájem, jak se cítí, když tu či onu činnost dělá. Zkoušejte měnit přístup k jednotlivým lidem a sledujte, co jim vyhovuje.
Nesnažte se ostatní měnit
Představte si kreativce neustále chrlícího nové nápady. Dejte mu za úkol vymyslet táborovou hru a bude nadšený. Dejte mu na starost účetnictví a nejen, že u toho bude trpět, ale navíc to po něm pravděpodobně někdo bude muset předělat. Nemá smysl někomu spílat za to, že je příliš živý nebo příliš tichý, příliš pomalý nebo příliš zbrklý. Lidé jsou, jací jsou. Vás taky hned tak někdo nepředělá, a i kdyby to zkusil, nejspíš se budete bránit. Naučte se jako vedoucí odhadnout, na co se kdo hodí, a hlavně kdo na co stačí.
Pokud to není nezbytně nutné, neposílejte uzavřené introverty, aby nadchli děti pro nějakou akční hru. Neočekávejte od rozjásaných divochů, že budou sedět a promýšlet koncepci dlouhodobého plánu činnosti. Oni potřebují akci a pohyb! Nechtějte po lidech příliš často něco, co je v rozporu s jejich přirozeností. Buď z toho budou nešťastní nebo odejdou.
Na druhou stranu ne vždycky lze úkoly rozdělit tak, aby každý dostal jen to, co ho baví. Pak nezbývá nic jiného než se o nepopulární úkoly pokud možno spravedlivě rozdělit. Navíc necháte-li třeba toho kreativce vyúčtovat nějakou větší akci, může to pro něj být zajímavá zkušenost. Neexistuje žádný „správný recept“. V praxi zkrátka úkolujte lidi, jak je potřeba, ale všímejte si, zda někdo nedělá stále práci, která ho „ničí“.
Dvojí perspektiva
Už jsme se bavili o tom, že je dobré se čas od času ptát, zda lidem něco nechybí a jestli něco nepotřebují. To je svým způsobem krátkodobá perspektiva. Zajímáme se o ně v kontextu toho, co se zrovna děje. Ovšem je dobré myslet i na dlouhodobou perspektivu. Nemá smysl ptát se každý týden na otázky typu: „Proč se věnuješ skautingu?“ „Co tě baví na činnosti v oddíle?“ Jednou či dvakrát za rok by to mohlo stačit, a proto se bavíme o dlouhodobé perspektivě. Můžete to pojmout jako společný program nebo rituál, kdy se sejde celá oddílová rada a každý řekne, proč se věnuje skautingu. Nejenže se dozvíte, co koho ve skautu drží, ale může vás to stmelit jako partu. Jen opatrně, u podobných programů je důležité správně vystihnout atmosféru. Nemělo by to být násilné. Jednodušší variantou je, že se můžete lidí prostě individuálně zeptat.
Užitečné je také ptát se vždy na konci roku každého, jak to vidí se svou účastí v roce následujícím. Dozvíte se, s kým můžete na další rok počítat a jaké případné požadavky kdo má.
Můžeš se kdykoliv vrátit
Citlivým momentem bývá chvíle, kdy se někdo rozhodne z rady odejít. Důvodem může být cokoliv – nedostatek času kvůli studiu/práci, nespokojenost s vedením, pocit vyhoření nebo jen změna preferencí. A aby to nebylo tak jednoduché, mnohdy se nejedná o jeden důvod, nýbrž o kombinaci vícero motivů, které nakonec převáží váhy na druhou stranu. Je užitečné si s dotyčným popovídat a pokusit se zjistit proč odchází (ne vždy bude schopen to vysvětlit – může se jednat o pocit). Případně v rámci možností vyjít vstříc, pokud by se něco dalo změnit, aby neodešel. Rozhodně nic nevyčítat ani neobviňovat. Je-li odchod nezvratný, poděkujte dotyčnému přede všemi a dejte mu najevo, že se může kdykoliv vrátit i kdyby to mělo být třeba jen formou externí spolupráce. Když z toho uděláte scénu, ostatní to vycítí (v horším případě to uvidí na vlastní oči) a celá věc může mít neblahý vliv na atmosféru v týmu. Ostatní se mohou začít obávat, že jejich případný odchod bude podobně dramatický, což povede při nejmenším k určité ztrátě důvěry k osobě vůdce. Nemluvě o tom, že když necháte lidi v klidu odejít, mnohdy se pak rádi vracejí (a motivovaní). K případnému návratu může významně přispět udržování kontaktů – čas od času dát vědět, co se zrovna v oddíle děje, poslat pár fotek apod. Stačí jednou za čas krátký mail.
Buďte viditelně vděční
Jsou lidé, kteří o děkování nestojí. Je jim to jedno. Dělají to, protože chtějí a nepotřebují od někoho slyšet slova díků. A jsou naopak lidé, kteří, když jim nepoděkujete, budou mít pocit, že něco udělali špatně nebo že si jejich práce nikdo nevšiml. Bez ohledu na to, jak to cítíte vy, naučte se ostatním dávat najevo svou vděčnost za jejich odvedenou práci. Když poděkujete někomu, kdo o to nestojí, nic se nestane. Ale když opakovaně nepoděkujete někomu, kdo na to čeká, můžete o něj přijít.
e mnoho způsobů, jak poděkovat. Zde je jen malá inspirace:
- Choďte za lidmi individuálně a říkejte jim, že si vážíte jejich práce. Buďte konkrétní.
- Vytiskněte tematické diplomy každému s osobním věnováním na míru.
- Dejte nějaký dárek – hrnek, tašku, šátek, výrobek… (s nějakým společným motivem nebo rovnou se jménem). Obecně pozor u předávání dárků, aby se z toho nestalo něco mechanického. Dárek je jen forma. Když je forma prázdná, neplní účel. Vděk by měl být upřímný. Stejně to platí i o slovech díků.
- Udělejte si společný program, kdy každý napíše každému, čeho si na něm váží, proč ho má rád nebo i jen nějakou blbůstku pro radost.
- Uspořádejte si společnou akci – grilovačku, chatu, výšlap, návštěvu sklípku…
Mějte je rádi
Opravdu si myslím, že k tomu, abychom dokázali druhé motivovat, stačí dobrá vůle, trocha empatie a selský rozum. Tím nechci shazovat všechny ty teorie o motivaci, knihy, články apod. Rozhodně se v nich dá najít spousta inspirace a poučení. Ale nedělejme z toho akademickou záležitost. Motivace je především o živých lidech a o těch z vaší oddílové rady se toho v knihách mnoho nedozvíte. Mějte je rádi a zajímejte se o ně. Oni to velmi brzy vycítí a kolikrát tohle vlastně úplně stačí. Držím vám palce a přeji motivované činovníky!
