Provází nás společenstvím stromů, které vytvářejí výživovou síť kořenů pro své příbuzné, smutkem domácích i lesních zvířat, prožívajících bolest ze zranění nebo ztráty blízkého, či neudržitelným současným ekonomickým lesním hospodářstvím. Existuje mnoho přirozených procesů, díky nimž si lesy a jejich obyvatelé umějí poradit i bez lidského zásahu.
Základní principy fungování lesních společenství, to, jak se stromy vzájemně podporují, citlivost zvířat na živočišnou produkci v jejich okolí či tajemství vlivu stromů na rotaci Země prozradí kniha Tajná síť přírody (2018). Pokud vás zajímá, jak stromy vyrábějí mraky nebo jak žížaly regulují divoká prasata, dočtete se to právě zde.
Citlivě sepsaná kniha Tajný život stromů (2016) vás uvede do spletité vzájemné propojenosti stromů, zvířat i nás lidí. Vypráví o tom, že stromy stárnou jako my lidé. V mládí potřebují podporu své rodiny – stromů, které je obklopují. Natahují se za sluncem, ale nesmějí příliš rychle, jinak se naprosto vyčerpají. Ve stáří poskytují ochranu těm malým pod sebou, i když třeba nejsou jejich potomky. Protože ano, i toto stromy poznají. Stejně jako cítí bolest, smutek nebo žízeň.
Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou (2019) čtenáři přibližuje, jak podobní si jsou lidé se zvířaty a stromy. Jak pociťujeme zármutek, radostči či vnitřní pohodu nebo jak se v našich životech probouzejí všechny naše smysly, kterých je podle Wohllebena celkem sedm (zrak, čich, chuť, hmat, sluch, šestý smysl a intuice).
Myšlenku emocionální podobnosti lidí a zvířat pak ještě více rozvíjí v knize Citový život zvířat (2017). Ukazuje zde mnoho příběhů z vlastního života, pečující veverky, milující krkavce, soucitné myšky, truchlící laně, žárlivé psy aj., jak si je jejich i lidský život uvnitř velmi podobný a co se o něm můžeme ještě naučit.
Pro oddílovou činnost neocenitelná kniha Přírodě na stopě (2020) ukazuje mnoho praktických tipů, jak si převést lesní moudrost a znalosti do běžného života. Ať už je to o předpovídání počasí, měření srážek a jejich (ne)dostatku pro zahradní či lesní stromy, o pozorování hvězd, stavbě ptačí budky pro vhodné (ohrožené) druhy ptáků, nebo o tom, že se kambium, vrstvička pod kůrou stromů, dá jíst a dokonce chutná lehce hořce s pomerančovou příchutí.
V knize Moudrost lesa (2018) popisuje Peter Wohlleben trnitou cestu svého života od místního hajného po ochranáře lesa zasazujícího se o hluboce ekologické principy. Vysvětluje v ní nejen velká zjištění a zvraty své kariéry, ale nastiňuje také byrokratické a právní pozadí potřebných změn ve svém působišti v německém Hümmelu. Dává do souvislostí zákony o ekonomickém hospodářství lesa s nekalými praktikami honiteb a výnosy pro obce, kterým zalesněná území obvykle patří.
Les – návod k použití (2017) je příručka lesního hospodářství. Pokud vlastníte les nebo se chcete o nějaký jeho kousek starat například ve spolupráci s projektem SI v krajině bit.ly/sivkrajine, toto je neocenitelný zdroj informací, jak začít. Dozvíte se, jak se efektivně starat o malé semenáčky, jak pomoci lesní zvěři přežít zimní období nebo jak se vypořádat s kůrovcem.
Nejnovější knihou je pak svazek Než stromům dojde dech (2021), ve které autor shrnuje své dosavadní poznatky o životě přírody a v přírodě. Vše provazuje s procesy klimatických změn a tím, jak jim my lidé můžeme předejít. Kniha je empatickým rádcem všem, kteří by rádi pomohli změnit budoucnost, ale neví jak.
Tipů na pozorování a soucítění s přírodou má Peter Wohlleben v každé knize nepřeberné množství. Někdy se informace sice opakují, zejména u starších a nejnovějších knih, ale každá kniha, kterou jsem od autora vzala do ruky, mi přišla jako skrytý poklad plný moudrosti. Doporučuji je všem, komu příroda a její osud není lhostejná. Tak co si z nich zkusit na výpravách předčítat?
Nakladatelství KAZDA přináší čtenářům výjimečné knihy o přírodě, udržitelnosti, netradičním cestování a umění. Filozofií nakladatelství je přinášet kvalitní české a zahraniční tituly, které zajímavým obsahem čtenáře vnitřně obohatí, podpoří jejich vztah k přírodě a přispějí k formování udržitelnější budoucnosti.
Co si z Wohllebenovy tvorby můžete odnést jako inspiraci do oddílové činnosti?
Zkuste si předpovědět počasí. Pokud jsou večer červánky, znamená to hezké počasí, pokud mraky, bude pršet. Déšť totiž v Evropě většinou přichází ze západu, takže slunce prozařující ustupující mraky značí hezký den. U rostlin jsou svěšené a zavřené květy znamením špatného počasí. Je to proto, aby jim déšť nevymyl pyl nashromážděný pro opylovače a ony se tak mohly rozmnožit. Špatné počasí hlásí i pěnkavy, které namísto veselého popěvku „Jsem, jsem, jsem já ale krásný polní maršálek?“, který se rozléhá lesem, když je slunečno, před deštěm pouze křičí své „rééééč“.
Podobně se dá vyrobit i srážkoměr, který ukazuje, kolik vody spadlo při dešťové přeháňce. Může to být například plastová průhledná odměrka nebo kbelík s naznačeným obsahem na okraji. V létě by to mělo být minimálně 10 litrů na metr čtvereční v otevřeném prostoru nebo 14 litrů na metr čtvereční v lese (7 litrů z toho zachytí listnaté koruny stromů než zbytek propustí níže).
Pokud je chladná bezmračná noc, můžeme pouhým okem spatřit 3 000 hvězd. Nejlepší doba na pozorování hvězd je těsně po tom, co přejde déšť, který vzduch vyčistí a zbaví částeček prachu. Věděli jste, že jako „padající hvězdy“ vstoupí denně do naší atmosféry až 10 tun kosmického prachu?
Namísto hodinek se můžete v denních dobách řídit také podle zpěvu ptáků. Ti totiž využívají každý den stejný čas k tomu, aby oznámili ostatním jedincům svého druhu: „Toto je moje území!“ Proto je možné si podle nich skutečně řídit hodinky, i když například východ slunce, který slouží jako orientační bod mnoha z nich, se v průběhu roku posunuje.
Pokud budeme chtít nedaleko svého okna zavěsit ptačí budku, vybírejme tu s vhodně velkými otvory – průměrem 32 mm pro sýkorky, nebo 36 mm pro brhlíky. Chceme-li však spatřit větší druhy ptáků, strakapoudy, sovy nebo holuby doupňáky, zavěsme větší budku připomínající dutý kmen stromu. Vždy však jen jednu, protože i všichni letci mají své revíry, na kterých se pohybují, a konkurenci nesnesou. Navíc by se také mohlo stát, že se brzy přemnoží a budou vylovovat potřebný hmyz.
Přirozený výběr platí i pro vysokou zvěř. Pokud by ji lovci nepřikrmovali, nerodilo by se tolik mláďat, okusem devastujících stromky, a ani oplocené lesní školky by nebyly potřeba. Les by si rostl po svém a zvířat by bylo jen tolik, aby se měla čím uživit. Že by pak nebylo co střílet? Však les není o honech, ale o přírodě. Zkusme se tedy těsně po soumraku posadit na okraj louky a nechme se oslnit krásou srn a laní, které se přijdou napást.
