Vedení oddílu je velká zodpovědnost. Máme v rukou bezpečnost děvčat a chlapců a chceme využít každý okamžik oddílového života k jejich rozvoji. Cítíme závazek vůči dalším generacím: bez našich předchůdců bychom sami nemohli být skauty a sami máme v rukou další osud oddílu. Oddílu obětujeme náš volný čas, čas s rodinou, příležitosti k mnoha zážitkům, často i peníze. Vedení oddílu je povinnost, jho, řehole.
Řada z nás to takhle alespoň trochu cítí. Sebepojetí oběti je pro vedení oddílu ale nebezpečné. Negativně ovlivňuje nejen vedoucího, ale i zbytek oddílu: ostatní za oddíl necítí zodpovědnost (od toho máme vedoucího) a špatně se hledají nástupci (kdo by se k něčemu takovému dobrovolně upisoval?)
Naprosto jsem vyhořela. Několik let jsem vedla, ale pak přišla maturita a vysoká škola a snaha předat vedení mladším. Ostatní roveři se toho nechtěli vzdát a dnes kvůli tomu oddíl vůbec dobře nefunguje. Mladší neví, jak na to, a starší jsou na vysokých školách a nemají čas. Já se skautem musela skončit, bylo to velmi deprimující.
Spadlo na mě vedení oddílu. Měl jsem z toho hodně obavy, ale teď mi kluci dávají mnohem víc energie, než dřív. A přitom s velkou pomocí rádců, ale i střediska to není tolik práce, jako v mých představách.
anonymní příspěvky z facebookové stránky Skautské přiznání
Učitel nebo člen party?
Představme si nyní rozdíly v sebepojetí dvou různých postav: učitele, který připravuje školu v přírodě, a člena party kamarádů, která se chystá na vodu.
Učitel nese zodpovědnost za svoji třídu, jeho cílem je týdenní společný pobyt co nejlépe využít, připraví proto co nejlepší program. Od žáků se žádná příprava neočekává, je o ně postaráno. Pro učitele je to velká zátěž, ale je za to placen. Dobře ví, že musí najít rovnováhu mezi svou ideální představou a tím, co zvládne. Jeho účast je však nutná – kdyby na poslední chvíli onemocněl, asi to za něj zvládnou kolegové, ale sami žáci na školu v přírodě jet nemohou.
Když se parta kamarádů chystá na vodu, zpravidla vybere někoho, kdo řeku už zná. Ten domluví lodě, zamluví kempy, nabídne možnosti dopravy. Potřebné poplatky předem sám zaplatí, náklady pak rozpočítá mezi ostatní. Parta se sejde v určený čas na určeném místě, ale kromě lodí a místa na spaní o ni moc postaráno není: každý si přiveze vlastní stan, vlastní jídlo, někdo vytáhne míč, jiný kytaru. Každý se nějak podílí na společném programu, děti si vymýšlejí vlastní zábavu. Odpovědnost organizátora je velmi omezená. Do přípravy sice investoval nějaký čas, ale ani by jej nenapadlo, aby si jej nechal nějak kompenzovat. Kdyby na poslední chvíli onemocněl a na vodu jet nemohl, parta si poradí i bez něj.
Vedoucí oddílu je částečně učitelem a částečně členem party (a samozřejmě i mnohým dalším, co se do tohoto podobenství nevešlo). Má sice odpovědnost za oddíl, ale velkou část z ní může delegovat. Do přípravy výpravy lze zapojit rovery, rádkyně a další členy oddílu. Družiny se samy domluví, co budou vařit a rázem se nemusíme starat o jídlo. Jednotlivci si připraví různé hry a části programu a nám stačí je šikovně vést k tomu, aby to zvládli. Oddílové rádce pověříme zamluvením místa a výběrem dopravy. Sestavit jednoduchý rozpočet a vést společnou pokladnu s podporou zvládne i starší vlče.
Čím více budeme s oddílem pracovat jako s partou, tím méně tíhy budeme cítit na vlastních bedrech. Nemusíme se cítit jako učitel, který musí všechno zařídit. Sejme to z nás pocit oběti a ostatní začnou přijímat svůj díl zodpovědnosti. Musíme však být připraveni se částečně vzdát své moci: druhou stranou zodpovědnosti je totiž svoboda. Vůdce oddílu by se však neměl cítit ani jako řadový člen party kamarádů. Parta se jednou sejde a jindy ne, někdy se něco domluví a nikdo nepřijde, když se to stane potřetí, parta se rozpadne. Pokud by vůdce oddílu necítil žádnou zodpovědnost za budoucnost oddílu, bylo by to stejně nebezpečné, jako sebepojetí obětavce z úvodu článku. Možná ne pro něj, ale jistě pro jeho oddíl.
Čím vším může být vedení oddílu a často na to zapomínáme
Vedení oddílu je především příležitost k vlastnímu rozvoji. Když už dobře zvládám přípravu programu, je na čase se o tuto dovednost podělit s ostatními – a to je další, samostatná dovednost. Umět další lidi pozvat k vedení, umět je nadchnout, rozpoznat jejich zájmy a silné stránky, podpořit je v jejich rozvoji, to je přece základ personalistiky, nejen v oddílu, ale i v zaměstnání.
Vedení oddílu je příležitost tvořit společenství. Osobnost vůdce oddílu se silně otiskuje do podoby oddílu. Důležitou charakteristikou oddílu je také míra, do jaké dá vůdce prostor vyniknout i osobnostem dalších členů. V tomto ohledu se vyplatí brát se jako člena party – není to můj oddíl, kterému se všichni musí přizpůsobit, ale je to náš oddíl, který společně vytváříme. Každý má mít možnost otisknout svůj charakter do podoby oddílu.
Vedení oddílu je příležitost k seberealizaci. Můžeme zkoušet nové věci, objevovat nová místa, zažívat nová dobrodružství. Nejen pro kluky a holky, ale také pro nás. Mohu si říct: „Tuhle sobotu bych chtěl prozkoumat tento nový, neznámý les, a zkusit si na ohni upéct chleba pod kotlíkem. A bude mi přece veseleji, když na to nebudu sám, ale budu mít s sebou nějaké parťáky.“
Jaké je tedy zdravé sebepojetí pro vedení oddílu? Takové, kterým netrpí ani vedoucí, ani oddíl. Já osobně je pojmenovávám radostná řehole. Vedení oddílu má být radost. S oddílem objevujeme nová místa, zkoušíme nové věci, odpovědnost za přípravu si dělíme. Současně ve vedení spatřuji poslání a povinnost – někdy rozvíjející a zábavná, jindy rutinní a nezáživná. Budoucnost oddílu mi není lhostejná, záleží mi na ní. Je to řehole, ale řehole radostná.
Možné symptomy nezdravého sebepojetí při vedení oddílu
- Když pomyslím na oddíl, cítím vinu, nechuť či únavu (co všechno ještě není hotovo, co všechno bych ještě měl udělat) a vše raději odkládám.
- Jsem na to sám, nikdo mě nezastoupí ani nepodpoří. Co sám nevymyslím a nepřipravím, to se nestane.
- Nikdo to neudělá tak dobře, jako já, proto to nemůžu ani nikomu předat, bojím se oddíl pustit z ruky, aby to ostatní nekazili, protože to prostě neumí tak dobře.
- Oddíl mi překáží – mám spoustu věcí, kterým bych se chtěl věnovat a nemohu, protože mi na ně kvůli vedení oddílu nezbývá čas. S lítostí odmítám pozvánky na jiné akce, kterých bych se účastnil raději, než oddílových výprav.
- Můj okruh nejbližších přátel je mimo oddíl. Lidi z oddílu jsou fajn, ale kdybych si mohl vybrat, s kým pojedu na týden na hory, jel bych raději s někým jiným.
- Jako vedoucí nechci nic platit za oddílovou činnost: obětuji oddílu svůj volný čas, nebudu přeci ještě investovat vlastní peníze.
Co s tím?
- U skautů a skautek důsledně pracuj s družinovým systémem. Samostatné družiny jsou výborným prostředkem pro rozvoj rádkyň a rádců, usnadňují i zapojení holek a kluků do činnosti. Jejich kreativita se pak přenáší do celého oddílu. Světlušky a vlčata připravuj na družinovou činnost prostřednictvím šestkového systému.
- Zapoj do vedení co nejvíc lidí z oddílu samotného. Nechej je vymýšlet a organizovat schůzky, výpravy, části programu, společné jídlo. Naučí se u toho spoustu věcí, bude je to bavit, a začnou oddíl brát za svůj.
- Najdi si spolupracovníky. Zaveďte rituál Tří nesmrtelných, o kterém píše Velen Fanderlik v Listech Jurovi (recenzi knihy si můžete přečíst na str. 24). Důvěřuj jim a svěřuj jim dílčí odpovědnost, ať mohou přirozeně dorůst do tvých nástupců.
- Promítej do oddílové činnosti vlastní zájmy a radosti. Dělej s oddílem více věcí, které tě baví a zajímají, a méně věcí, které „se dělaly vždycky“ nebo „dělat musíme“.
- Poznávej holky a kluky z oddílu takové, jací jsou. Nech je vyniknout, vytvářej příležitosti, kde mohou projevit svoji osobnost. Uč se je mít rád – je to výborné cvičení nejen pro tvůj vztah k oddílu a vzájemné vztahy mezi vámi, ale i do dalšího života.
- S možnostmi finančních úlev pro vedoucí pracuj opatrně a s rozvahou. Slevy mohou odstraňovat bariéry k vedení (jak vysvětluje Pešl ve Skautingu říjen 2022), ale mohou ve vedoucích podporovat sebepojetí „učitele“. Slevy jsou užitečným benefitem, neměly by však být vnímány jako automatický nárok. Hledej možnosti, jak udělat akce levnější (např. přespávat venku namísto na základně, každý veze suroviny do společného stravování).
