Stejně jako mnozí z vás mám i já romantickou duši a ráda se vracím k dobám minulým. Často přemýšlím, co lidé nosili, co jedli a jak se cítili. U skautů k tomu přibývá ještě přemýšlení nad tím, jaká dobrodružství zažívali a jak soběstační v přírodě byli. Mé představy o skautování okolo doby jeho vzniku mohly být přehnaně romantické. Proto jsem se vydala cestou bádání, odhodlaná zjistit, jak moc se skauting tehdy a dnes liší.
Vzhledem k tomu, že jsem neprožila ona „zlatá léta“ skautingu sama na vlastní kůži, mé hlavní zdroje představovaly tehdejší knihy. Naštěstí jsem mohla, díky pamětem svého skautského předka Zdeňka Večerka a dobovým příručkám, získat téměř ucelenou představu o tom, jak to asi vypadalo. Mým cílem nebylo porovnávat aktivity, které se dělaly dříve, a rozjímat nad tím, proč se už v současnosti nepraktikují. Uvědomuji si, že je zpátečnické porovnávat situaci před 80 lety a dnes. Chtěla jsem se zaměřovat spíše na duchovní a filozofické přístupy, které by nám mohly pomoci se na chvíli vzdálit od moderního skautingu. Inspiraci jsem čerpala hlavně ze tří knih a jednoho deníku.
Kniha 📖 Táboření nabízí ucelený návod. Popisuje podrobně jednotlivé činnosti vážící se k táboření, od opravení celty až po vázané stavby. Poskytuje tedy know-how, které lze následovat slovo od slova pro zaručený úspěch. Vzhledem k tomu, že se zabývám filozofickým rozměrem, nejnosnější částí je pro mě samotný úvod knihy. Autoři v něm, mimo jiné, říkají, že:
„Romantismus mládí je v táboře napořád korigován skutečností tábora, která žádá tuhou práci táborníků. Tato skutečnost si činí někdy zvlášť značných nároků na vlastnosti táborníka, a to např. při špatném počasí a pod. (sic!) Právě ta okolnost, že každý táborník musí konat jemu uložené povinnosti stůj co stůj, a to nejen k svému prospěchu, ale pravidelně i v zájmu celku, je momentem výchovně velmi významným. Dále nelze opomenouti význam vědomí bezprostřední potřeby a užitečnosti každé práce v táboře konané, které jen utužují smysl pro povinnost.“
Tato slova mohou i dnešním táborníkům dodat pocit zodpovědnosti. Důležité je vytvořit v každém členovi pocit jednoty a sounáležitosti. Důvěra ve správnost a svědomitost plnění pomáhá vytvořit plnohodnotnější přístup k táboření jako takovému.
Táborový deník 📖 Seminolové nás zase může naučit, že cílem táboření je hledat romantiku ve všednosti a pomalosti. To se chlapcům v knize daří skrze duchovno a mystiku indiánského kmene Seminolů. Deník také dokazuje, že skrze tábory a výpravy můžeme svým členům ukázat, jak milovat manuální práci. A to je jistě kvalita, kterou si ponesou do pozdějších let.
Přestože je beletrie skvělým zdrojem, bezpochyby ji ovlivňuje autorská invence. Historické táboření nám tedy mohou nejautentičtěji přiblížit deníky a paměti. Mám štěstí, že mohu listovat a vycházet z paměti svého skautského předka. Zdeněk Večerek do svého deníku zapisoval v době od založení skautingu 27. ledna 1921 v Opavě do prosince 1926. Popisuje v něm radosti skautského života – počátky skautingu ve Slezsku, putovní tábory nebo oslavy čtyř let od vzniku republiky. Každý zápis je velmi podrobný a obsahuje malůvky nebo fotografie. Tehdy byly fotoaparáty velmi drahé, a proto jeho oddíl musel přijít s vlastním řešením. Fotoaparát si vyrobili metodou připomínající cameru obscuru, přičemž opatrně propíchli jehlou dírku místo čočky a pro co nejostřejší fotky využili skleněné desky. Vnímám, že tehdejší táboření bylo hlavně o vynalézavosti a snaze zachytit dobu, ve které se oddíly nacházely. A toho můžeme snadno dosáhnout taky. Máme spoustu prostředků, kterých lze využít, a tím aktualizovat tehdejší přístupy novými metodami. Nechci říct, že bychom měli zahodit digitální foťáky a jen si zapisovat do kroniky. Fotky na webu ponechejme, jsou stále podstatným nástrojem. Důležitější je změnit naši osobní optiku. Skupinové fotky na webu totiž nikdy nezachytí naši osobní zkušenost z táboření. Pro zápis do časové osy skautingu je důležité také zaznamenávat události písemně. A k tomu je potřeba si jen pořídit deník, popřípadě polaroid či analogový foťák a zachycovat okamžiky, které zažíváme. Aby se naši následovníci mohli také radovat z našeho prožívání skautingu a porovnávat ho s tím svým.
V knize 📖 Radosti junáckého roku skauti mohli (a stále mohou) hledat inspiraci na každý měsíc. Doporučené aktivity jsou přizpůsobené ročním obdobím nebo se vztahují třeba ke státním či církevním svátkům. Velký důraz kniha klade na zdraví – ve většině kapitol je alespoň jedna zmínka o něm nebo o tělesné zdatnosti. Zdraví s tábořením úzce souvisí a Rudolf Plajner, který knihu napsal, v tělesné aktivitě silně viděl podpůrnou funkci kvalitního táboření. Zajímavý byl pro mě při čtení i fakt, že tělesná aktivita nebyla vždy podložena hrou nebo jinou činností. Možná bychom také mohli na výpravách a táborech zapojit pouhé cvičení, bez jakéhokoliv symbolického rámce. Co třeba cviky na protažení celého těla místo jedné etapové hry?
Tehdejší vedoucí velmi dbali na soběstačnost jednotlivých členů a panovala silná úcta k materiálu a vybavení. Cesta k této úctě dříve nebyla tak trnitá, jako je pro mnoho z nás dnes, což je patrné např. u situování táborů, kdy se týden věnoval stavění tábořiště a celý oddíl se jím zabýval sám za sebe. Bez kolektivních stavěček a bouraček máme startovací čáru mírně posunutou. Neděste se, nechci nikoho hnát dělat tábory na zelené louce s oddílem o 10 členech. Ale napadají mě jistá řešení. Zaprvé, pozvěme na bouračku i děti a celkově mladší členy. Z mé osobní zkušenosti spíš cílíme na účast rodičů a někdy můžeme nabýt dojmu, že děti by jen překážely. Ale když nad tím dopředu trochu více popřemýšlíme, můžeme nedospělým účastníkům vyčlenit práci, na kterou sami stačí. Například zatloukat hřebíky pod dozorem dospělého akci neuškodí a vytvoří v dětech větší sounáležitost s prostorem i materiálem samotným.
Co se materiálu týká, rozumím obtížnosti vyrábění si vlastního vybavení, které využíval Plajner. Ale moderní problémy si žádají moderní řešení. V našem případě se staromilskou a romantickou filozofií k tomu. Můžeme si udělat exkurzi do firmy v okolí, která vyrábí lana nebo celty? Nebo alespoň získat kontakt na člověka, jenž materiálům využívaným při táboření dobře rozumí a mohl by nám o nich povědět? Pokud ano, chopme se té příležitosti! Vytvoříme našim členům silnou vzpomínku, díky které se na celtu nebo hliníkový ešus nebudou dívat jako na nepředstavitelný a neznámý koncept. Navíc si budou věcí více vážit. Úcta funguje téměř sama, když si uvědomíme, jak věci vznikají.
Literární a informační zdroje:
- Táboření (Josef Štefan a Adolf Petrů, Junácká edice, 1. vydání, 1940)
- Seminolové (Rudolf Švábenický, 1. vydání, 1946)
- Radosti junáckého roku (Rudolf Plajner, Junácká edice, 1. vydání, 1946)
- Deník Zdeňka Večerka (Zdeněk Večerek, Opava, 1922–1926)
