Když vás požádám, abyste si představili skauty v lese, jaký obraz se vám jako první objeví před očima? Jsou to junáci v klouboucích a se sekerami v ruce uprostřed příprav táborové pagody? Je to tlupa dětí pobíhajících mezi kapradím, pojídající borůvky a šplhající po stromech? Hrstka zpocených roverů a rangers stoupající po hřebeni na vrchol hory? Nebo něco úplně jiného?
Ať už si vztah skautů a lesa vizualizujete jakkoliv, věřím, že bychom se shodli na tom, že si skauting (alespoň ten český) dokážeme bez lesů jen těžko představit. A nejde jen o skauting. Není žádným tajemstvím, že prostředí, ve kterém trávíme svůj čas, má zásadní vliv na naši psychiku. Čím více se lidská činnost soustředí do měst a čím více je závislá na moderních technologiích, tím silněji cítíme potřebu obnovovat kontakt s naším přirozeným prostředím. Uzemnit se, vyvětrat, nabrat sílu na návrat před obrazovky.
Narovnejme svůj vztah se vším živým
„V dialektu Yellowknives se slovo ‚země‘ překládá (…) jako to, co zahrnuje (…) lidi a zvířata, skály a stromy, jezera a řeky atd. Jsme součástí země stejně jako jakýkoliv jiný prvek… Lidé nejsou jedinou složkou, o níž se věří, že ztělesňuje ducha. Z etického hlediska to znamenalo, že lidé mají vůči zemi, zvířatům, rostlinám a jezerům určité povinnosti podobně, jako je máme vůči ostatním lidem.“
Takto popisuje kanadský vědec a odborník na domorodá studia Glen Coulthard pohled původních kultur na postavení člověka v přirozeném světě. Idea lidské provázanosti a odpovědnosti vůči všemu živému je však přímo v rozporu s tradicí, která formuje evropské myšlení minimálně od sedmnáctého století. Naše – moderní – představa o roli člověka popírá tuto provázanost. Považujeme se za oddělené od svého okolí i od sebe navzájem, což vedlo v minulosti i v současnosti k představám, že příroda je tu od toho, abychom ji pokořili, zkrotili, využili k svému prospěchu a vytěžili jako zdroj, jehož posláním je být nám bez omezení k dispozici.
Berme i dávejme
Vynechám nyní výčet problémů a hrozeb, které jsme světu i sami sobě tímto myšlením přivodili a jež nemají v historii lidstva obdoby. Chci mluvit o něčem jiném. Věřím tomu, že skautská idea i praxe mají moc tuto pokřivenou představu o našem údělu na planetě Zemi překonávat. Neznám skauta ani skautku, kterým by hluboce nezáleželo na přírodě. To však neznamená, že jsme vůči stovky let pěstované a udržované představě o naší nadřazenosti a oddělenosti od zbytku světa imunní.
Každý víkend vyráží po celém Česku stovky, možná tisíce skautů a skautek na výpravy – většinou do lesů. Jak často však oplácí přírodě její službu něčím větším než tím, že v ní nenechají odpadky? Myslím si, že pokud chceme zachovat lesy alespoň v takovém stavu, v jakém jsou nyní, i budoucím generacím, je na čase začít jim vracet víc.
Dialog s lesem je ten nejlepší program
Péče o lesní ekosystém a navazování přímějšího, rovnocennějšího a hlubšího vztahu s ním zároveň není něčím, pro co je třeba hledat čas na úkor skautské výchovy. Právě naopak. Příroda nikdy nebyla a ani by neměla být jen líbivou kulisou, ve které hrajeme hry. Nechodíme do lesů, protože je tam stín a ubytování zdarma. Živý svět okolo nás, se vším, co do něj patří, byl vždy skautům a skautkám tím nejlepším prostředkem k učení a nejspolehlivějším průvodcem na naší duchovní cestě. Hledejme proto způsoby, jak mu jeho nezištnou službu oplácet, aby nás mohl provázet dál.
