Tvořivost je od pradávna zahalena tajemstvím. Zatímco mnoho jiných oblastí lidské mysli je již vědecky značně prozkoumáno a současné technologie v nich člověka snadno napodobí či předčí, schopnost přijít s novou myšlenkou zůstává jednou z velkých hádanek. Jak přesně se v našich hlavách rodí nápady, zatím stále ještě příliš dobře nevíme. Zdá se však, že dovedeme říci mnohé o tom, jaké podmínky tomu obvykle pomáhají, a jaké naopak brání. Abychom jim porozuměli, začněme několika poznatky o našem myšlení.
Každý den řešíme řadu problémů či výzev. Orientačně je můžeme rozdělit na problémy dobře a špatně strukturované. Dobře strukturovaným problémem je pro většinu z nás třeba výpočet plochy koberce v pokoji. Možná to nebude lehké a rychlé, problému však rozumíme, existuje pro něj jasný postup a víme, odkud začít. Jinak je tomu u špatně strukturovaných problémů, výzev s o poznání méně jasnou povahou. Chcete na táboře bez zdroje vody postavit umývárny a zatím nevíte, jak to budete dělat? Stojíte před problémem, jenž si žádá tvořivější myšlení.
V myšlení můžeme taktéž rozpoznat dva základní typy. Konvergentní myšlení, neboli sbíhavé, je takové, které nás vede k jednomu správnému řešení, zatímco divergentní myšlení, rozbíhavé, spočívá v rozšiřování záběru o co nejširší paletu možností. U známých problémů si často vystačíme s myšlením konvergentním – rozměry pokoje nás přes vzorec dovedou k ploše koberce. Ovšem nevíme-li si rady, je třeba začít generovat možnosti a podívat se na věc z různých úhlů. Je-li problém natolik složitý, že si žádá nahlédnutí z úplně nové perspektivy, hovoříme o myšlení out of the box, mimo náš dosavadní rámec. Ve škole čelí žáci převážně úkolům založeným na konvergentním myšlení, programy tohoto čísla naopak staví na myšlení divergentním.
Jak to vypadá, když se člověk dostane do tvořivého stavu, při kterém svým divergentním myšlením čelí špatně strukturovaným výzvám? Zpravidla nejlépe nějak takto:
- Vykazuje vysokou vnitřní motivaci a angažovanost.Investuje své síly do tvůrčího procesu, neboť věří jeho hodnotě. Dostává se až do stavu flow, tedy naprostého pohlcení problémem.
- Nedrží se konvencí a nebojí se riskovat a dělat chyby. Překračuje svou komfortní zónu. Uvažuje v režimu růstového nastavení mysli, tedy věří, že může své schopnosti zlepšovat.
- Operuje se znalostmi o daném problému, které buď má, nebo je schopný je získat skrze vlastní všímavost a otevřenost.
Ne vždy si ale počínáme uvedeným způsobem a ne vždy jsme schopni výzvám úspěšně čelit. Brání nám v tom nejrůznější bariéry, které kreativitu dusí:
- Je to zejména strach z neúspěchu, ze špatného řešení, z trestu, z autorit, ze ztráty prestiže či odhalení osobních nedostatků. Provází jej neschopnost si hrát a projevit city, nutkání dělat vše správně, i tam, kde žádné správně není.
- Současně je to oslabené vnímání, tedy neschopnost vidět problém v celé jeho šíři, nízká otevřenost zkušenosti, slabá všímavost k dostupným informacím, zatíženost předsudky a neschopnost se od nich osvobodit.
Abychom tyto bariéry odbourávali, potřebujeme u sebe i u svých členů rozvíjet zejména dvě dovednosti:
- Jde o odvahu experimentovat, překonat stud a konformitu dostatečným sebevědomím.
- Současně pak o aktivní všímavost, která nám umožní vidět věci v širších souvislostech.
Chceme-li u členů rozvíjet tvořivost a divergentní myšlení, potřebujeme zejména budovat tyto dvě kvality a odbourávat bariéry, které stojí proti nim.
To se nám bude dařit zejména budou-li členové v oddíle zažívat bezpečné prostředí, nezatížené strachem z hodnocení druhých. Cesta k němu vede přes dlouhodobě budovanou důvěru a respekt k dětem, stejně jako přes otevřenost rozmanitým pohledům a možnostem. Budou-li členové trvale pozorovat, že se mohou v oddíle autenticky projevit, nebude jejich pozornost tolik zatížena strachem z neúspěchu a otevřou se pomyslná stavidla jejich tvořivosti.
Tomu v praxi pomáhá jasně vymezené vědomí, že úkol skutečně nemá jedno správné řešení (určené vedoucím), ale je výzvou k představivosti a tvůrčímu uchopení. Nestačí však deklarovat, že „fantazii se meze nekladou“, členové musí věřit, že se skutečně mohou bezpečně projevit.
Péče o nastíněné podmínky se zdá být ze všeho nejdůležitější. Jakmile je budeme pěstovat, můžeme tvůrčí proces navíc podpořit dobře volenými pedagogickými postupy. Zážitky z tvůrčích a uměleckých aktivit mohou značně posílit rozvoj osobnosti, pokud je patřičně vytěžíme. Taková disciplína se nazývá artefiletika a spočívá v propojení umělecké exprese s následnou reflexí, při které účastníci, často malé děti, popisují, co prožívali, jaké volili strategie a co si z nich odnášejí. Stejný princip učení platí pro zážitkové aktivity obecně. Největší sílu pak programy mají, nejedná-li se o umělé hry, nýbrž autentické součásti oddílového života, například spojené s tábořením. Zvlášť u nich platí, že dětem nejvíce prospějeme, nedáme-li jim upnuté zadání, ale veškeré provedení necháme na nich.
