Svět se mění – a my s ním. Skauting je jiný než dřív, přirozeně. Rádi jej definujeme jako všestranný rozvoj osobnosti, komplexní výchovu charakteru, založenou na hře a týmové spolupráci, směřující k přijímání zodpovědnosti za sebe i okolí. Skoro jako by nezáleželo na prostředí, ve kterém se odehrává…
Neodmyslitelně je přitom spojen s přírodou. Pro skauting je příroda nejen nejpřirozenějším výchovným prostředím – je i předmětem zájmu, péče a ochrany – stejně jako je zdrojem citového a duchovního rozvoje. Poznáváte tuto větu? Je ze stanov Junáka. Příroda je v nich zakotvena jako jeden z bodů skautské výchovné metody. Je vepsána do povahy našeho hnutí od okamžiku jeho vzniku…
Někdy by ale člověk řekl, že ji ke své existenci potřebujeme čím dál méně. Vymýšlíme s oddíly kdeco a opravdově žít v přírodě jako bychom tu a tam pomalu zapomínali. Občas se hovoří o salónním skautingu, o lidech, které omrzelo trmácet se s kloboukem a holí křovinami a skautské poslání spíše naplňují ve městě či na sociálních sítích. Už jsme přece vyrostli z někdejší představy, že skauting spočívá v rozdělávání ohně či odlévání stop, a chápeme, že angažovat se ve společnosti musíme jinak.
Hledání, jaké hodnoty jsou pro nás stěžejní a jaké cesty ty pravé, je důležité a žádoucí – je před námi pouze výzva udržet si mezi nimi také hodnotu přírody. Přírody nejen jako kulisy pro adrenalinové aktivity, nýbrž přírody jako zrcadla životního stylu.
Marek Orko Vácha říká v rozhovoru o pár stran dále, že skauting uzavřený mezi čtyři stěny klubovny si neumí vůbec představit. Ve své knize Loď pak dodává, že je to skoro „jako bychom dovedli již jen učeně debatovat o tom, jaké je moře, a pořádat diskusní večery na palubách lodí v přístavech – my, kteří jsme byli stvořeni, abychom vypluli.“
Možná je to ale celé jinak a radost z pobytu v přírodě nás neopouští – možná jen úplně dobře nevíme, za jaký konec ten vztah k ní chytit, zvlášť pokud k němu máme vést druhé… Navíc jako skauti, uvědomělí ochránci přírody a cenných výtvorů lidských, tušíme, že je naším úkolem reagovat na ekologické problémy, znečištění, změny klimatu, úbytek druhů a drastické zmenšování populací po celém světě a učit naše členy šetrnému chování – a možná se právě proto čím dál tím častěji více než na rozdělávání ohně soustředíme na diskuse o drancování planety a úskalích globalizace.
Environmentální výchova ovšem během své krátké historie stačila dojít k jednomu zásadnímu zjištění – chceme-li vést druhé k ochraně přírody, můžeme je v dané oblasti vzdělávat sebevíc, ovšem máločeho docílíme, nebudou-li mít k přírodě a krajině osobní vztah. Ne že by snad ten stačil k úspěchu, avšak zjednodušeně lze říct, že jde o nejdůležitější předpoklad pro cokoli dalšího. Ukazuje se, že je to především právě vztah k přírodě – podpořený zejména samotným pobytem v ní a dále dobrým vlivem průvodce – který otevírá cestu zájmu o její ochranu. Diskuse o problémech planety tak mají velký smysl, ovšem milovat přírodu se učíme především v ní samotné.
Vracíme se tak zpátky ven, do míst, kde bzučí kobylky a v noci ještě září hvězdy. Rozhodli jsme se v tomto čísle zaměřit právě na zmíněný odrazový můstek, na rozvíjení samotného vztahu k přírodě ve veškeré jeho prožitkové, citové, romantické, poetické, spirituální a jinak hluboce krásné úrovni. Přinášíme ponoření do různých zákoutí pobytu v přírodě, stejně jako obecnější výchovnou metodiku a psychologický rozbor. Nabízenými články a hrami vás zveme do kaluží pomalu odtávajícího sněhu, k vůni hlíny, ze které brzy vyraší první jarní byliny. A věříme, že se tato nabídka může stát impulzem, jak vztah kouzelného světa přírody a vašeho oddílu o kousek hlouběji propojit.
