Občas se zastavme a chvíli zkusme vnímat hudbu i jinak než jako podkres našich běžných činností, mluvme skrze ni, meditujme s ní, nechme se jí prostoupit.
Jednou z mých nejsilnějších vzpomínek z tábora je z večera u táboráku. Vedoucí vzali kytary a hráli písničky až do noci. Nikdy nezapomenu na to, co se mnou ten magický okamžik dělal. Šimrání na zádech, které směřovalo k lesu při písničce Hejkal, mráz u kolen, který mnou prostupoval při poslední sloce skladby Jaro, nebo snaha nerozbrečet se u závěrečné písně večera Džungle ztichla.
Už to bude pár let a přece jsem si na ten večer vzpomněl, když jsem připravoval duchovní program na táborové večery. Vždycky mě mrzelo, že vztah dětí k hudbě v oddílu poslední dobou upadal a že už nechodí během poledního klidu s prosbou „nauč mě pár akordů“. Snaha tradici večerních táboráků zachovat, myšlenka na hudbu jako na nosičku duchovního prožitku a má zkušenost s tím, jak mocná umí hudba být, mě přiměla k vytvoření hudebního duchovního programu.
Snění
V programu jsem chtěl ukázat účastníkům, jak může být hudba součástí duchovního života a jak skrze ni můžeme dát prostor myšlenkám a pocitům dostat se na povrch. K tomu jsem si vzal na pomoc svoji oblíbenou lotyšskou píseň Es gulu, gulu – v překladu Spím nebo Sním.
Cíle programu:
- Účastníci se učí vnímat své okolí různými smysly.
- Účastníci dokáží pojmenovávat a reflektovat své pocity a prožitky.
- Účastníci jsou schopni mluvit s kamarády v oddíle o svých emocích.
Účastníci: Vlčata/světlušky, skauti/skautky, roveři/rangers (ideálně však odděleně)
Časová náročnost: 3 večery na táboře v lese po zhruba 45 minutách
Pomůcky: Kytara (nebo jiný hudební nástroj), šátky na oči
V mém provedení během programu opakovaně zaznívá píseň Es gulu, gulu. Ideální je však vybrat si pro váš program píseň podobného ražení, k níž máte sami blízký vztah, právě jako já k této. Účastníci se s písní postupně seznamují a odhalují její význam.
Průběh programu
Program probíhá po dobu tří večerů na táboře (ideálně s odstupem 1–2 dnů).
Den první
Vydali jsme se do lesa. Po cestě jsme byli co nejvíce potichu, abychom slyšeli vše, co se kolem nás odehrává. Došli jsme na pěkné místo u lesního jezírka a posadili se. Poté si všichni zavázali oči, udělali si pohodlí a všemi smysly vnímali přírodu kolem sebe. Po chvíli jsem začal brnkat na kytaru melodii písně Es gulu, gulu, která má lehce melancholický podtext. Mezitím denní světlo přešlo v šero, a než si účastníci odvázali šátky, byla už téměř tma. Následovalo povídání o tom, co slyšeli a zažili: „Jak jsem se u toho cítil? Bylo mi to příjemné, či naopak? O čem vlastně píseň mohla být?“
Den druhý
Celý průběh jsme zopakovali, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát jsem písničku i zpíval (v originále, takže účastníci stále nevěděli, o čem je). Během reflexe jsem pokládal stejné otázky jako předchozí den a také jsem se zeptal, o jakých emocích, hodnotách či ctnostech podle nich může píseň být. Snažili jsme se vymyslet, jaký příběh hrdina písně prožívá.
Den třetí
Poslední den jsme píseň prožili ještě jednou. Účastníci si tentokrát měli představit vzpomínku, která se jim vybaví, když tuto skladbu uslyší. Potom, co jsme se bavili o vzpomínkách smutných, ale i veselých, jsem dal účastníkům na výběr. Buď mohli odejít do tábora spát s tím, že tato píseň byla právě o jejich vzpomínce a o tom, co v ten moment cítili, nebo mohli zůstat a vyslechnout si příběh této písně, který vypráví o dešti a loučení dvou srdcí. S druhou skupinou jsme se dohodli, že neprozradí zbytku, o čem příběh byl, pokud opravdu nebudou sami chtít.
Vyhodnocení
Program jsem realizoval několikrát s různými věkovými kategoriemi a atmosféra, názory a pocity účastníků se vždy lišily. Nejvíce mě fascinovalo, jak program pohltil vlčata. Kluci vnímali, že lidé okolo nich chtějí slyšet o jejich pocitech a snech – mohli upustit uzdu fantazii a své prožitky sdílet s ostatními.Je důležité podobné programy vždy s odstupem reflektovat a dbát na psychické bezpečí dětí, které by mělo být na prvním místě, třeba i za cenu zastavení a zrušení celé aktivity, jelikož může vyvolat smutné či nepříjemné vzpomínky. Otázka toho, jak s pocity účastníků a situacemi, které způsobují, pracovat, je samozřejmě složitější – o psychickém bezpečí účastníků si můžete více přečíst v našem článku Psychická bezpečnost v zážitkové pedagogice z prosincového čísla z roku 2022.
Reflexí zde není myšlena pouze zpětná vazba na program a jeho provedení, ale i pojmenovávání změn ve vnímání smyslových podnětů či situací nebo něčeho tak běžného jako poslechu hudby.
