Existuje tolik způsobů vedení tábora, kolik je oddílů. Mnoho je dáno tradicí oddílu, tradicí, ze které vzešel vůdce, ale také možnostmi tábořiště nebo počtem vedoucích či počtem účastníků. Některé tábory mají obdivuhodný originální program, jiné skvělou organizaci, další mají nevšední atmosféru a tak dále. Možná má váš oddíl vše zmíněné najednou, ale málokdo nenalezne ještě nějaký prostor k rozvoji, a tak mi dovolte nabídnout trochu inspirace.
Waterloo
Před vyprávěním o táboře, který se povedl lépe, než jsme si dokázali představit, musím začít něčím jiným. Táborem, který byl ohromný neúspěch. Představte si dva velmi zkušené vůdce, kteří pocházejí sice z jiných oddílů, nicméně s velmi podobným stylem vedení a představou, jak se to má dělat. Vedou jeden tábor a je to skvělé, vedou další tábor a je to zase skvělé, a pak se najednou další rok něco zasekne. Účastní se více méně stejní skauti a skautky, ale najednou přestanou ve svých vůdcích vidět inspirující starší kamarády a začnou v nich vidět protivné chlapíky, kteří jim nerozumí, a ocitnou se na úplně jiné straně barikády. Přesně to se stalo před rokem a půl mně a mému spoluvůdci Jimovi.
Tábor se v polovině běhu proměnil v totální plichtu vedoucích a dětí a skončil v podstatě katastrofou. Tu skvěle charakterizovala jedna rádkyně výrokem, který utrousila po soutěži, jejíž podstatou byl úklid tábořiště: „Tak jsme Vám to Vaše dřevo teda odnesli, máte z nás dobré otroky.“ Byla to naprostá ztráta důvěry a autority. Oddíl byl na pokraji rozpadu, nebo alespoň odchodu velké části členů. Když jsme odjížděli domů, nevěděli jsme, co bude dál.
Oddíl se toho roku nerozpadl, ale rozdělil se na skauty a skautky, z části i díky rychlému nárůstu členů. Zářijový rozjezd byl rozkladem tábora nicméně dost poznamenán. Ale zpátky k táborům.
Tábor je akce, do které pravidelně vkládáme obrovské úsilí. Tahle energie je živená naším nadšením a těšením se na zlatý hřeb roku – na dobu, kdy můžeme soustředěně pracovat s dětmi, kdy jim toho můžeme nejvíce předat. Nejde samozřejmě jen o předání dovedností, ale hlavně o rozvoj jejich životních postojů. To je nejspíš hlavním důvodem, proč se spousta z nás skautingu věnuje. Takže když se vám představa vysněného tábora rozsype pod rukama, máte dojem, že je to úplný konec. Vidíte hromady hodin a všechnu tu práci, kterou jste investovali, jak přichází vniveč. Smysl toho všeho je pryč.
A tak jsme se cítili my s Jimem. Tehdy jsme si řekli, že to tak nemůžeme nechat být, společně (s vůdci) jsme si sedli a hodně jsme o tom, co se na táboře stalo, mluvili a přemýšleli. Tehdy jsem se rozhodl, že je třeba načerpat čerstvé zdroje a během covidové zimy, kdy bylo více volného času, jsem přečetl hromady literatury všeho druhu, od skautských příruček až po nejnovější knihy osobnostního rozvoje. Nakonec, když pořád nic nebylo to pravé, jsem otevřel starou krabici knih, kterou jsem zdědil po dlouholetém vůdci skautingu v Mnichovicích, Františku Rodovi. Kromě knihy Dívčí tábor a jeho vedení z roku 1947, která mě svou stoletou archaičností spíše pobavila, jsem také našel knihu Miloše Zapletala s názvem Jak vést letní tábor, vydanou na poslední chvíli v roce 1969.
Nalezený poklad
Byla to kniha zvláštního formátu a velmi strohé grafiky, ale uvnitř jsem objevil skutečný poklad. Kromě praktických záležitostí (například návrh denního řádu) jsem v ní našel kapitolu pojednávající o roli vůdce a předání pravomocí. A nebylo to nic nového. Vlastně si to pamatuji ještě ze svého rádcovského kurzu. Škoda, že člověk občas zapomene v praxi na to nejzásadnější. Na to, že pokud má být ten tábor „náš“ a ne „váš“, chce to drobnou změnu. Bodování musí být naše, protože ho děláme my. Vaření musí být naše, protože si vaříme my. A nošení dřeva musí být naše, protože ho přineseme a rozřežeme a taky s ním zatopíme my. My – tím myslím všechny členy oddílu, nikoli vůdce.
A tak jsme po roce, na dalším táboře – tentokrát už na tom „našem“ – rozdali funkce. Z řad členů jsme vybrali vlastního účetního, správce zásobovacího stanu, také zdravotníka a dále nákupčího, hygienika a správce kroniky. Vůdcové byli na táboře hlavně proto, aby skautům poradili v okamžiku, kdy si ve své nové roli nebyli jisti, nebo aby skautům pomohli, když toho na ně bylo moc.
Jak „náš“ tábor opravdu vypadal?
Rozhodli jsme se, že zkusíme realizovat tábor tak, jak jej popsal Zapletal. Nejen, že jsme rozdělili pravomoci a přenesli většinu povinností na členy oddílu, ale uvedli jsme do chodu ještě další praktické návrhy. Program jsme udělali volnější, nechali jsme skauty vařit všechna jídla, vlastně jsme je nechali, aby se starali o všechno, včetně přípravy objednávek a vyzvedávání nákupů. Domluvili jsme se s paní z vesnice, která měla koloniál, a vozila nám jídlo na místo, na které šlo z tábora dojet dvoukolákem. I přes to, že průměrný věk chlapců v našem oddíle byl dvanáct let. Skauti vzali tábor za svůj od první chvíle, kdy na louku přišli. Na rozdíl od předešlých roků nebylo na louce nic víc, než tráva. Sami si vyměřili kuchyň, sami si vykopali jámy a zasadili kůly, sami si přibili trámy a postavili lavice či stoly. Potom začali stavět stany. Zatloukli kůly a začali přitloukat prkna. Dokud nebyly postaveny podsady, spali jsme asi týden v jehlanech ze dvou celt. Někteří kluci si postavili dokonce podsadu na kůlech metr nad zemí. Pracovitost většiny oddílu se nedala srovnat s předešlým rokem. Všichni dělali na svém táboře, jak nejlépe uměli. Při dešti běžel správce zásobovacího stanu zapínat plachtu, služba bez jediné výzvy utíkala zakrýt dřevo a zapisovatel napínal folii přes bodování a mapu celotáborové hry na nástěnce.
Zažili jsme i vtipné momenty, například když jeden skaut při pauze mezi dvěma činnostmi požádal, zda by si mohl chvilku odpočinout, a když dostal svolení, okamžitě si na louce lehl, na tom místě, kde stál, a usnul. Náročné to tedy bylo, ale nálada byla i přes věčně zabahněnou louku nakažlivě dobrá. A u ohně v týpí, kde se četly Batličkovy příběhy, jsem zase zažil tu pohodovou táborovou atmosféru, kterou jsem dlouho považoval za zcela ztracenou.
Diktátor musí zemřít
Nebylo však lehké vše hned změnit. Byl jsem zvyklý vést oddíl poměrně autoritativně a toho bylo třeba se zbavit. Když vůdce nebo rádce pořád jen rozdává rozkazy a má oddíl skvěle vycvičený, může mít všechno rychle hotovo a v nejlepším pořádku, ale je to naprostá vražda osobní iniciativy. Při takovém přístupu nejsou skauti zvyklí řešit situace sami, jsou zvyklí zeptat se, co dál. Pokud však chceme oddíl někam posunout, je nutné brát jeho členy jako partnery, kterým svěřujeme důležité pravomoci a komplexní úkoly, nikoli jako malé děti, kterým stojíme za zadkem.
Hodněkrát jsem si připomínal, jak Baden-Powell šokoval britské generály výrokem, že chyby velitelů jsou součástí plánu. Pokud nedostanou prostor, nevyzkouší si, co funguje. A ano, přiznávám, ta změna stylu vedení nebyla jednoduchá.
Spíše to šlo kousek po kousku. Kluci se učili řešit situace sami a já jsem se učil jim dávat prostor. A to není samo sebou. Přece, když víte, že takhle se to nedělá, tak ukážete, jak se to dělá, že? Ale to je právě ta cesta do pekel. To, že se to takhle nedělá, musí skauti zjistit sami. Ano, jsou i situace, kdy musíme rychle a rázně zakročit, protože jsou naši členové v ohrožení a metoda pokus-omyl nepřichází v úvahu, ale u většiny běžných činností, jako například jak naložit sud s vodou na dvoukolák, nebo jak rozdělat oheň, když je okolo mokro, je to rozhodně ta nejlepší metoda.
Co nás ještě oslovilo
Miloš Zapletal ve zmíněné publikaci ale nekončí informací, že máme skautům dát prostor pro realizaci. Nabízí hromadu dalších výborných nápadů, ze kterých bych vypíchl několik obzvláště přínosných:
- Cílem skautské činnosti na táboře nemusí být jen „skvěle promakaná celotáborovka a nadupaný program“, ubavit se k smrti totiž můžou i na zcela neskautských akcích.
- Robinsonáda, tzn. nechat skauty zažít fyzicky i psychicky zátěžové situace, které musejí řešit sami, je skvělý systém. Dovoluje účastníkům, aby získávali dovednosti zážitkem a upevňovali si sebevědomí zvládáním obtížných situací.
- Vynaložit více času na ruční práce, například stavění ze dřeva a kamene, protože právě to je věc, kterou si skauti málokdy vyzkouší jinde.
- Doba tábora na 3 týdny je minimum, pokud chcete fungovat bez hysterie typu „ještě musíme stihnout tohle a onohle“.
Co bylo dál?
Po skvělé Zapletalovské Robinzonádě v létě 2021 se náš oddíl hodně stmelil, ale také se nastavil přátelsky k nováčkům, kteří přišli od vlčat i „zvenčí“. Kluci si drsným táborem dodali sebevědomí a ztratili potřebu si něco dokazovat jiným, nezdravým způsobem. Na další tábor se moc těší a u ohně se rádi dělí o nezapomenutelné příběhy s nováčky, kteří pomalu získávají obrys toho, co je čeká. A po pravdě, tábor na dva týdny nebo na týden a k tomu s kuchařkou, která nám bude vyvařovat, si vlastně už ani neumíme představit.
Rozdělení oddílových funkcí nám zůstalo i přes celý rok. Naši rádcové vedou docházku a bodování, všichni členové se podílí na přípravě her na schůzkách a výpravách. Přímo programově dáváme prostor každému, aby si našel svou nezastupitelnou funkci, od pokladníka po kronikáře. A co se mne týče, já začínám doufat, že jednoho dne si naši kluci ani nevšimnou, že jejich vůdce na výpravu nedorazil…
