Představte si, že máte dvě možnosti. Buď si dáte k obědu špagety s kečupem, anebo špagety s hodně vydařenou boloňskou omáčkou. Co si vyberete?
Asi bude záležet na hodně okolnostech. Vedle chuťových preferencí se bude rozhodnutí odvíjet od vašich možností – kolik máte času, kolik peněz, jak máte vybavenou kuchyni, co vlastně umíte připravit. A vaříte-li pro 40 lidí, tak i podle počtu osob, jež můžete do přípravy zapojit.
Na skautských akcích zacházíme s jídlem všelijak. Jsou oddíly a kurzy, kde je spokojenosti strávníků a kvalitě jejich stravy věnována velká pozornost. A jsou i takové, kde se s jídlem nikdo moc nemaže – vždyť žaludek stačí ráno zaplácnout chlebem s paštikou, v poledne polévkou z pytlíku a na večer starým dobrým lančmítem, hlavně ať s tím není moc práce.
Tohle číslo je věnováno jídlu a vaření, takže asi moc nepřekvapí, že kuchyně by podle nás měla mít nějakou úroveň. Kritizovat je snadné, realizovat těžší, víme. Ale rádi bychom skautské vedoucí v tomhle nelehkém úkolu podpořili.
Otázka jídla má pro nás hned tři roviny. Zastavme se nejprve u roviny kulinářské – u otázky, co vlastně našim členům dáváme na talíř. Vedoucí se občas rádi předhánějí, za jak malou částku na den a na osobu jsou schopní v kuchyni hospodařit. Zaráží mě to. Ušetřit je určitě fajn, rozpočet není nafukovací. Ovšem pojďme si říct, jestli se tak má opravdu dít na úkor kvality potravin, jejich výživové hodnoty a příznivosti vůči zdraví. Když slibujeme rodičům, že se jejich děti vrátí z akce živé a zdravé, neznamená to jen, že nebudou mít nohu v sádře, ale možná také to, že nebudou jíst stravu složenou z pochybných náhražek. Bohatý jídelníček plný kulinářských experimentů je ve skutečnosti velká radost a děti si z něj do života odnášejí návyk, že na jídle záleží.
Neméně zásadní je rovina pedagogická. Kdo vlastně vaří? Jsou to děti, nebo vedoucí? Skauting je úžasný především svou výchovnou metodou mimo jiné založenou na učení se vlastní zkušeností. Opravdu neznám mnoho lepších programů, které se dají dělat na táboře nebo nějakém výletě, než společně vařit. Máloco je tolik opravdové jako práce v kuchyni.
Člověk se může naplno ponořit do činnosti s velmi zřetelnými (a chutnými) výsledky. Pokud za děti všechno udělají vedoucí, připravujeme se o jednu z největších výchovných příležitostí, jaké nám společný čas nabízí. Ano, samozřejmě, že sami to zvládneme dvakrát rychleji. Ale od toho tu nejsme. Opravdový skauting se odehrává nad bublajícím kotlíkem v režii družinového rádce či pod rukama světlušky krájející cibuli.
V neposlední řadě nesmíme minout ani rovinu environmentální. Chceme-li chránit přírodu, nemělo by nám být jedno, jaký je původ potravin, ze kterých vaříme. I tohle je věc, ve které se učíme postupně posouvat dopředu. Určitě si tak nenechme namluvit, že hledání odpovědných řešení je jen pro naivky nebo že si jej nemůžeme dovolit. Koupit v supermarketu balík nejlevnějších čokolád je sice někdy nejjednodušší, neznamená to ale, že nemáme jinou možnost.
Před rokem jsem si poprvé vyzkoušel roli šéfa táborové kuchyně. Neskutečně jsem si ji užil, především mě ale naučila, že nic z toho, co zde povídám, není jen snůškou hraběcích rad nebo snad ideálů vyhrazených oddílům s dokonalými předpoklady. Sedmdesát pět korun na osobu a den bylo možné proměnit v nevšední jídelníček beze stopy palmového tuku či jakékoli instantní náhražky. Služby po družinách měly v režii veškerou starost o kuchyni a uskutečnění nejednoduchých receptů – a nad žhnoucími kamny pod jejich rukama občas vznikaly opravdové lahůdky. Dělá to takhle spousta oddílů, možná i ten váš. A pokud náhodou ne, pak je třeba pravý čas začít rozmýšlet, jak chcete, aby vypadal váš příští tábor.
Je super hrát na akcích propracované hry a programy a učit se při nich spolupracovat, zážitek z reálné kuchyně to ale nahradí jen stěží. Vaření by tak opravdu nemělo být degradováno na úroveň provozní záležitosti, jež nás zdržuje od programu. Nene, takové vaření v přírodě, to je panečku program.
