Připravila Atlantida
Klára Losenická – Losík, činovnice oddílu Mohykáni Čáslav
Jsem vedoucí malého koedukovaného oddílu v Čáslavi. Tábor máme smíšený, pro mladší i starší kluky i holky. To, že se děti zajímají víc a víc o počítače, není žádná novinka. Letošní tábor však byl v tomto ohledu docela extrémní.
Většinou se děti baví na táborech o tom, co se děje ve škole, jaké jsou nové drby, kdo kam chodí na kroužky. Co dělaly o prázdninách a co mají ještě v plánu. Letos byla tato témata samozřejmě také částečně diskutována, ale rychle se to stočilo k jiným. Nejvíce se mluvilo o Minecraftu. Jaký má kdo rekord ve speedrunu, kdo má největší mansion, jaké jsou nové bugy v nové verzi. Mimo Minecraft se probíraly i různé herní konzole, druhy počítačů a hlavně, kdo dostal kvůli online výuce nový počítač a které hry na něm „rozjede“. Jedním ze zajímavých témat bylo omezení doby strávené na počítači či telefonu. Zjistilo se, že valná většina dětí má určitou rodičovskou kontrolu a na noc vypínanou Wi-Fi. Jiná skupina dětí se dala na kreslení a čtení mangy. Z neustálého sledování anime se děti rozhodly, že chtějí kreslit a animovat figurky.
U starších bylo znát, že tráví dost času v online komunitách, protože padaly vtípky na různé streamery. Také jsme se smáli všelijakým memům.
Ano, dětská témata se mění podle toho, kde a s kým děti tráví nejvíce času. Vlastně mě jejich nejčastější témata nepřekvapila tolik, jako mě potěšila. A byla jsem ráda, že si všichni našli společné téma k hovoru, a tím pádem mohl do diskuze přispět kdokoliv. Žádný názor nebyl špatný. A popravdě řečeno, už se těším, až si společně založíme Minecraft server a zahrajeme si společně. Hodně mě nadchl nápad postavit si společné repliky našeho skautského areálu.
Autorka si přeje zůstat v anonymitě
Na loňském i letošním táboře nás bohužel potkala smutná zkušenost. Jsme dívčí oddíl a za dobu, co ho vedu, si nepamatuji žádný takový podobný problém. Poslední dva tábory jsme řešily psychické problémy, což pro vedení tábora znamenalo hodně ostražitosti a nutnost být kdykoliv k dispozici na popovídání. Na obě tyto zkušenosti měla dopad izolace od vrstevníků v době lockdownů. Buď tyto problémy izolace způsobila, nebo přispěla k jejich zhoršení. Abych ale zmínila i něco veselejšího, tak nám na táboře několik holek poslední večer brečelo, že nechtějí domů, protože se jim tam tolik líbilo, což jsem na konci tábora ještě nezažila.
Jana Beranová – Pivča, kapitánka 3. oddílu vodních skautek Peřej z Mimoně
Vedu oddíl vodních skautek a letos jsem s nimi zažila jeden z nejhezčích táborů. Holky byly zapálené pro věc, nadšené do všech činností, chovaly se k sobě pěkně, více si pomáhaly a hlavně byly vděčné, že spolu konečně můžeme něco zažít. Určitě za to mohlo odloučení v době covidu, i když jsme se o online program také snažily.
Veronika Vášová – Veju, zástupce vůdce střediska, středisko Dýmka Habartov
Letošní tábor byl rozhodně v mnoha ohledech speciální. Jedním z nich bylo vaření. Myslím, že kvůli době covidové, během které byly děti téměř celý rok doma, jsme nikdo v kuchyni nebyli připraveni na to, co se bude v následujících čtrnácti dnech dít. Děti nám doslova „zbořily“ veškeré, roky zdokonalované, tabulky ohledně přípravy stravy. Každoročně jsme byli zvyklí, že první týden se zas až tolik nejí a jídlo spíše přebývá, hlavně z toho důvodu, že děti jsou ještě „najedené“ z domova a mají vlastní zásoby sladkostí (které v našem případě dětem nevybíráme, leč se snažíme mít pod kontrolou jejich spotřebu). Ovšem letos bylo všechno jinak. Od prvního dne jsme zaznamenali enormní nárůst jak velikosti porcí, tak počtu přídavků a tabulky, které každoročně seděly, byly najednou tytam. Poslední dva roky vaříme cca pro 70 strávníků v prvním týdnu tábora a cca pro 50 v týdnu druhém. Kdyby se někdo zajímal o letošní nákupy surovin, připadalo by mu, že v prvním týdnu nás bylo okolo 120 a v druhém týdnu zmíněných 70. Zároveň se nám letos ani jednou nepodařilo dělat „zbytkovou“ polévku (např. čočkovou) ze zbytků z předchozího večera. I tu čočku, která každoročně přebývá, nám děti letos kompletně zhltaly. Rozhodně tento jev přisuzujeme téměř celému roku strávenému doma, kdy děti měly (očividně) mnohem pravidelnější a vydatnější stravu než v letech minulých. S prominutím jsme to mezi námi dospělými nazvali tak, že se „děcka doma na covidu pěkně rozežrala“. Na druhou stranu jedly všechna jídla bez sebemenších poznámek a nesetkali jsme se s jídlem, které by někomu nechutnalo. A to hodnotíme jako úspěch.
