Téma: rozhovor

Děti nejde nacpat do škatulek, ve škole ani ve skautu

Čím si prochází děti během pandemie? Jaké překážky před ně staví české školství a jak jim můžeme pomoci zvládat nástrahy dnešního světa? Rozhovor s pedagogem Daliborem Levíčkem.

Rozhovor vedl Boro v srpnu 2021.

Učíš v Brně na soukromém gymnáziu Akademia. Jaký byl návrat do prezenční výuky?

Bylo to dobré. Moc jsme se na to těšili. Ze začátku bylo pro nás i studenty příjemné být doma, ale postupně nám to všem začalo lézt krkem. Možnosti výuky jsou v onlinu omezené a těch věcí, které jdou tímto způsobem dělat, vlastně moc není. Postupně se začalo ukazovat, že na naše žáky dopadá distanční výuka hodně různorodě. Introvertní studenti si mnohdy užívali ten režim, kdy mají čtyři hodiny výuky denně a zbytek dne si dělají svoje a mají svobodu. Někteří studenti a studentky ale potřebují kolektiv, v dotaznících často zmiňovali, že v lockdownu zažívali až depresivní pocity. Na starší, dospívající studenty, kteří si právě utváří pohled na svět, dopadala nejistota posledního roku a půl obzvlášť silně. Proto bylo v červnu hlavní je moc nestresovat.

Co Tě nejvíc po návratu do třídy na studentech překvapilo (na jejich chování, vztahu k výuce, interakci mezi sebou)?

Bylo to jako druhé 1. září. Ochably určité studijní návyky atd. Bylo zajímavé sledovat, jak se za tak dlouhou dobu studenti*tky proměnili*y, ale nejzásadnější pro mě bylo uvědomění, jak je každý student a studentka jiný. Podvědomě to bereme, že mají všichni stejné potřeby, nebo alespoň způsob, jakým s nimi ve škole zacházíme, tomuto pohledu odpovídá. Jako bychom byli v továrně. Všichni přijdou na osmou, učí se to stejné… a my podvědomě předpokládáme, že i Covid na všechny dopadne stejně, že ho budou, alespoň rámcově, stejně vnímat. 

Lockdown mi pomohl si uvědomit, jak rozmanití mladí lidé jsou, v tolika ohledech! Způsob, jakým nejlíp přijímají informace, nebo pocity, které v nich okolní dění vyvolává a to, jak se s nimi vypořádávají… a mně došlo, že by se s tím mělo nějakým způsobem pracovat. Děti se na podzim vrátily do školy, po tom co žily své často velmi rozdílné osobní životy a zase jedou všichni podle stejných osnov a stejného rozvrhu. Přece bychom měli být schopni vnímat individualitu našich žáků a nějak ji promítnout do toho, jakým způsobem je vychováváme a vzděláváme. Není nutné všechny nacpat do stejné mřížky, mohou přece každý trochu na různých stranách vypadávat.

Jaký je podle tebe hlavní přínos tohoto individualizovaného přístupu ve výchově, který popisuješ?

Hlavní přínos je podle mě možnost seberealizace každého dítěte a svoboda. Nemusí sedět osm hodin denně v lavici, ale část svého času věnovat tomu, co je osobně zajímá, v čem jsou dobří, a se spolužáky se navzájem inspirovat a obohacovat. Samozřejmě nějaký společný základ je potřeba, ale nemusí zabírat sto procent času. Ať se výuka rozvětví do všech směrů a ať si každý žák rozkvete svým směrem podle toho, co ho baví. 

V souvislosti s lockdownem se často mluvilo o negativním dopadu sociální izolace, který dopadá i na děti a dospívající, jež neměli možnost trávit čas se svými vrstevníky. Projevily se nějak tyto potřeby u tvých studentů a studentek?

Ano, vnímal jsem ji. Z velké části díky tomu, že jsme se s naší školou zapojili do projektu Futuropolis: Škola emancipace. V rámci tohoto projektu jsme u našich studentů a studentek dělali průzkum pocitů a potřeb po návratu do školy. Bavili jsme se o tom, jaké potřeby teď studenti a studentky vnímají, jestli jsou naplněné či nenaplněné a jaké pocity to v nich vyvolává. Právě tady se projevily jejich nenaplněné potřeby – přátelství a čas strávený s kamarády, sport, … zkrátka věci, které není tak snadné si opatřit samostatně. Na základě tohoto průzkumu jsme se rozhodli k tomu poslednímu měsíci a půl prezenční výuky na konci minulého školního roku přistoupit tak, jak jsme přistoupili – hlavně nechat studenty a studentky se socializovat. Známky už stejně nedoženeme, budou do velké míry vycházet z výstupů z distanční výuky. Pro mě je tak jako tak velká otázka, co známky vlastně odráží. Kvůli nim se do školy nechodí.

Futuropolis

Škola emancipace je projekt neziskových organizací NaZemi a Institut úzkosti, do kterého je zapojeno několik základních a středních škol a nižších stupňů víceletých gymnázií po celé republice. Jeho cílem je transformovat české školství tak, aby děti a mladé lidi připravovalo na aktivní podílení se na utváření dnešního světa a předávalo jim kompetence potřebné k tomu čelit výzvám, které před budoucí generace staví. Používá k tomu metodu kritické pedagogiky Paula Freireho.

Co konkrétně jsi v rámci výuky pro naplňování těchto potřeb dělal?

Já to měl nejspíš o dost snazší, než někteří mí kolegové, protože vyučuji angličtinu. Tam je jednoduché si povídat o čemkoli. Tak jsme se bavili o našich pocitech a o tom, co prožíváme, jen v cizím jazyce. V některých předmětech ale tolik prostoru bohužel není. Když vyučuješ fyziku, musíš se bavit o fyzice. Já jsem ale mohl dělat tohle a prvních čtrnáct dní jsme vůbec neznámkovali. 

Foto: Archiv Dalibora Levíčka

V září se podle všeho školu znovu otevřou. Myslíš, že budou pedagogové cítit potřebu dohánět to, co zameškali a zrychlit tempo? Přináší to podle tebe nějaká rizika?

Netroufám si odhadovat, jak budou postupovat mí kolegové na jiných školách. U nás jsme postupovali tak, že jsme se podívali na vzdělávací plán a označili v něm věci, které jsme nestihli probrat. Mě třeba příjemně překvapilo, že jsme v angličtině stihli téměř všechno, až na pár drobností, kterým se v online prostoru věnovat nelze. Takže já rozhodně neplánuji nějak zásadně zrychlovat nebo tlačit na studenty. Obecně by mi přišlo nerozumné viset čtvrt roku na tom, co bylo. 

Co se týče rizik, který návrat do školy přináší, je to podle mě určitě právě ta povinnost dětí nacpat se do systému. Nastavit si pravidelný režim – vstávání, psaní domácích úkolů. Umím si taky představit, že pro děti, které nebyly nijak zvlášť motivované se doma výuce věnovat a nějak lockdownem propluly, to teď bude o to těžší. Hlavní potenciální problém vidím v tom, kdyby byla tato situace původem stresu. Respektive kdyby se známky staly větším původcem stresu, než byly doteď. Tak ostatně fungovaly vždycky – jako dítě jsem se učil pro známky. Dobrá známka znamenala, že jsem dobrý a že doma budou mít radost. Špatná znamenala, že jsem špatný a doma budou smutní, nebo naštvaní. To se pořád nijak nezměnilo. Teď se navíc s návratem do školních lavic zvýší nároky, které na děti klademe, tím se na nějakou dobu zhorší známky, než si děti znovu zvyknou na běžný režim. Nepřišlo by mi dobré, kdyby právě kvůli prospěchu byly děti ve stresu. Pochopil bych, kdyby byly ve stresu ze zjištění, že ztratily nějaké dovednosti a návyky, ale kvůli známkám by mi to přišlo opravdu zbytečné.

Zníš poměrně přesvědčeně o tom, že budou děti s nástupem do školy čelit stresu. Co podle tebe mohou skautští vedoucí udělat pro to, aby dětem ve svých oddílech pomohli tomuto stresu čelit?

Nikdy bych si netroufl radit skautským vedoucím, když jím nejsem. Obecně je ale podle mě důležité si uvědomit, že každé dítě je jiné a má jiné potřeby. To se snadno říká, ale pro mě je také často těžké si v každodenním shonu uvědomovat, že každý z těch dvaceti studentů a studentek v mé třídě je jedinečný. Přitom co je pro jednoho studenta vhodné, může být úplně nevhodné pro jiného. Přišlo by mi skvělé, kdyby i skautští vedoucí dokázali najít prostor na to věnovat se svým členům více individuálně a přizpůsobovali program jejich potřebám. 

Stres je jen jedním z mnoha dopadů pandemie na naše psychické zdraví, o kterém se právě v posledním roce začalo více mluvit. Setkáváš se s touto problematikou ve své práci.

Ano, objevilo se to mnohokrát, hlavně v druhé polovině letošního lockdownu. Přitom máme to štěstí, že máme ve škole psycholožku, se kterou se velmi dobře spolupracuje a našim studentům se věnovala. Často jsem studentům v rámci online výuky opakoval, že je pochopitelné, pokud se cítí být v nepohodě nebo jsou ve stresu. Všichni podobné pocity někdy zažívají, včetně mě. Studenti se mi s podobnými problémy ozývali anonymně a já je propojoval s paní psycholožkou, které jim ty problémy pomáhala řešit. Hodně důležitý krok, který je podle mě potřeba udělat, je zbavit se stigmatu, které okolo psychického zdraví stále panuje. Psychické problémy nejsou něčím, za co bychom se měli stydět. Nevypovídá to o tom jací jsme o nic víc, než zlomená noha. Je to zkrátka nemoc jako každá jiná, která vyžaduje odbornou péči. Člověk s psychickými problémy není blázen, je to prostě někdo, kdo potřebuje pomoc, tak jako ji občas potřebuje každý z nás. 

Foto: Archiv Dalibora Levíčka

Kromě výuky na gymnáziu jsi se letos o prázdninách zapojil do letní školy pro znevýhodněné děti. Jak tento projekt vznikl a jak probíhá?

Letní školu provozuje Masarykova univerzita v rámci projektu MUNI pomáhá. Ten vznikl na začátku pandemie za účelem propojování dobrovolníků s lidmi, kteří potřebují nějakou pomoc. Na letní škole doučujeme ve dvou turnusech 40 dětí ze znevýhodněného prostředí, které v lockdownu zůstaly trochu pozadu a potřebují pomoc, aby byly v září připravené se vrátit do školy. Je skvělé vidět, jak různorodé děti se tu potkávají – máme děti, které mají problém s určitým předmětem, děti s jazykovými bariérami – např. děti z Ukrajiny, chodí k nám romské děti… každé z nich potřebuje pomoc s něčím jiným. Proto je na místě spousta dobrovolníků, kteří se jim snaží věnovat. Celá škola navíc probíhá formou příměstského tábora. Snažíme se doučování dělat co nejzábavnější formou, jako symbolický rámec používáme Harryho Pottera. Dnes zrovna Brumbál rozděloval děti do týmů a v jednotlivých blocích jsme buď hráli hry, nebo se dětem věnovali individuálně. Her je nakonec snad i víc než samotné výuky, ale děti to baví a znovu se projevuje jejich potřeba trávit čas venku a socializovat se. To jim podle mě pomůže ze všeho nejvíce – dostat se do podnětnějšího prostředí, zažít nějakou změnu a potkat nové lidi. Za týden doučování se stejně nedají udělat zázraky, celý rok nedoženeme. Dotkneme se ale věcí, se kterými konkrétní děti potřebují nejvíce pomoci a ukážeme jim, že učení může být zábavné.

Foto: Archiv Dalibora Levíčka

Zmínil jsi, že děti k vám do letní školy přicházejí z různých prostředí, všechny však s nějakým handicapem. S čím konkrétně přichází? Co od letní školy očekávají?

Jsou to děti z prvního stupně základních škol, takže jde především o rozhodnutí rodičů, kteří si uvědomují, že jejich dítě trpí určitým handicapem, ale z různých důvodů nemají sami možnost jim pomoci – např. nemají čas nebo zkrátka nejsou kompetentní, proto hledají pomoc jinde. Zásadní podle mě je, že důvody, proč tyto děti s výukou bojují, přicházejí zvenčí, jde o systémové příčiny. Na mnoha místech naší společnosti panuje stále přesvědčení, že náš úspěch je především důsledkem našeho talentu, píle, schopnosti zatnout zuby. Přitom jde podle mě mnohem víc o prostředí, ve kterém vyrůstáme. Uvědomuji si, jak velké štěstí řada z nás má, že se nám daří dosáhnout nějakého úspěchu, když vidím děti, které musí vyvinout několikanásobné úsilí kvůli výsledkům, kterých jiné děti dosáhnou skoro bez práce, jen proto, že se narodily do rodiny, která jim poskytla lepší podmínky. To je další důvod, proč mi jakékoliv, na výkon zaměřené, plošné hodnocení dětí nedává smysl.

Umím si představit, že prostředí na letní škole a děti, které zde potkáváš, se výrazně liší od toho, na co jsi zvyklý ve své práci – na soukromém gymnáziu. Musel jsi s ohledem na prostředí nějak změnit svůj pedagogický přístup?

To nebylo vůbec potřeba. Bude to možná znít banálně, ale za základní pedagogický přístup považuji to, že se o děti zajímám. O to jaké jsou, nastavím se na ně a ony vnímají, že se o ně upřímně zajímám a můžeme budovat vzájemný respekt. To podle mě funguje bez ohledu na prostředí, ze kterého děti přichází. Ve chvíli, kdy mě dítě vnímá jako partnera, mám z poloviny hotovo. V tu chvíli si mohu klidně dovolit dělat chyby, protože náš vztah to unese. Možnost dělat chyby je mimochodem i tím, co dětem ze znevýhodněného prostředí chybí. Mít prostředí, které mě podrží, záchytnou síť, díky které můžu v životě chybovat a ze svých chyb se učit.

Foto: Archiv Dalibora Levíčka

Myslíš si, že mohou skautské oddíly pomoci tuto záchrannou síť vytvářet?

Obrovský přínos skautského hnutí je podle mě v tom, že stírá sociální rozdíly. Ve skautském oddíle se mohou potkat děti z různých prostředí, vy se k nim chováte úplně stejně. Děti najednou vidí, že každé z nich je v něčem dobré a je pro všechny mnohem lepší si navzájem pomoci, místo toho aby spolu soutěžily. Bohužel tohoto se jim nedostává ve školním prostředí, které je mnohem více zaměřené na výkon a porovnávání dětí na základě stejných znaků. Podle mě je důležité, aby si děti co nejdříve uvědomily, že se v životě budou potkávat s různými lidmi a mohou se navzájem obohacovat a pomáhat si. 

Foto: Archiv Dalibora Levíčka

Na začátku rozhovoru už jsme krátce narazili na to, že jsi součástí projektu Futuropolis. Co je podle tebe jeho hlavním cílem?

Nejdůležitější na něm podle mě je to, že pomáháme mladým lidem rozpoznávat systémové kořeny toho, jak svět okolo nás funguje. Odkrývat skryté příčiny, jako např. úspěch, které máme tendenci individualizovat a přitom je podmíněn několika vrstvami systémových příčin, které jen nejsou tolik vidět. Podobně přistupujeme i k samotné výuce. Vedeme děti ke kritickému přemýšlení o tom, co se ve škole učí a proč. Chceme, aby se samy sebe ptaly: „Tento člověk mi něco říká, proč mi to říká? I když to myslí dobře, proč si vůbec myslí, že je to takto dobře?“ A tak odkrýváme příčiny toho, jak a proč vypadá jejich vzdělávání. Všechny nás bez ohledu na naše úmysly ovlivňuje svět, ve kterém žijeme a považuji za důležité tyto vlivy rozkrývat, u sebe i u ostatních. Nikdo z nás nemůže být dostatečně objektivní na to, aby navždy určil, co se ve škole budou děti učit. I něco tak neutrálního jako je fotosyntéza, je v osnovách z nějakého důvodu a je dobré se zamýšlet nad tím, kdo to po nás chce. Obzvlášť pak u společenskovědních předmětů, do kterých je potřeba dostávat témata, které jsou pro život v dnešním světě důležitá, ať už jde o klimatickou změnu nebo genderovou identitu. Ptejme se proto, kdo a z jakých pohnutek rozhoduje o tom, co se bude učit a co ne, a ptejme se na to společně s dětmi.

Dalibor Levíček

Učí angličtinu na gymnáziu a je aktivní v komunální politice a spolkovém životě v Brně-Líšni. Zabývá se tématy občanské participace a zmocňování mladých lidí k aktivnímu občanství, zkouší principy kritické pedagogiky v projektu Futuropolis. Ve skautu nikdy nebyl, stihl ale pár let v Jiskrách a v Pionýru.

O autorech

Skautuje v oddíle vlčat a skautů v Brně, jehož vedení