Jsi známý propojováním biologie a víry. Je možné přírodu a duchovno podobně propojovat ve skautské výchově?
Myslím, že je to nutné už z povahy skautingu. Ten vždycky vycházel z přátelství mezi lidmi a ze vztahu k přírodě a oba tyto rozměry jsou pro něj stále naprosto nenahraditelné. Neumím si ani představit skauting, který by probíhal jenom mezi čtyřmi stěnami a myslím, že ať už bude budoucnost skautingu jakákoli, tak pokud má k něčemu být, musí v ní být příroda přítomná se vším, co přináší.
Myslíš, že člověka duchovně rozvíjí už samotný kontakt s přírodou, nebo je důležitější role průvodce, který nastavuje program?
Obojí. Tedy osobně si myslím, že v přírodě to zkrátka je – že pro citlivé a vnímavé duše se příroda rozmluví. Když jdu po malířské galerii a vidím tam plátna mistrů, řekne mi to cosi důležitého o malíři samotném, o jeho radostech a smutcích. Obraz mi řekne cosi důležitého o svém tvůrci. V přírodě mám dojem, že je ta analogie stejná – jak říká svatý Augustin: Bože, ty musíš být dokonalý, neboť příroda je dokonalá, ty musíš být harmonický, neboť příroda je harmonická. Ale především ty musíš být, neboť ona jest.
Tajemství všech tajemství je v tom, že příroda je krásná. Evolučně není důvod, aby byla krásná, ovšem je v ní jakási hluboká estetika. Všichni dáváme velké peníze za to, abychom se počátkem prázdnin dostali na opačné konce planety, do takzvaně panenské přírody, která ještě není narušená člověkem a kde je nám z nějakého důvodu dobře. Jinými slovy, obětujeme čas a peníze, abychom se mohli dívat na krásu přírody. Citlivého a vnímavého člověka příroda vcucne a on se najednou ptá, jak to tedy je – jakého příběhu jsme součástí a kdo je za tím.
Zároveň si myslím, že průvodce je potřeba také. Jistě znáš Ernesta Setona, jenž děti z měst, které jen hrály karty a kouřily, zavedl do přírody. A večer, když se šel podívat, co tam dělají, zjistil, že tam kouří a hrají karty. Myslím si, že ať je to rádce, nebo vedoucí oddílu, tak je potřeba, aby se ujal určité průvodcovské role a ukazoval, v čem je příroda zajímavá a jak nad ní můžeme přemýšlet.
Jak být dobrým průvodcem?
Čím jsem starší, tím víc si myslím, že nějaké biologické vzdělání je méně a méně potřeba. Když je člověk mladý, tak potřebuje Antarktidu, potřebuje do divokých zemí, do pralesů. Ovšem věci, kterých jsem si jako kluk skoro ani nevšiml, mne dnes přivádějí k úžasu – třeba pampeliška před domem nebo rozkvetlá lípa…
Jak ale tohle zprostředkuji dětem?
Každý skautský oddíl, zdá se mi, je jakýmsi otiskem svého vedoucího. Jistě jsme oba slyšeli mnoho přednášek o tom, že nejlépe se vychovává, když člověk neví, že se vychovává – příkladem, atmosférou. Já tomu věřím velmi silně. Jistě se na to můžeme jít i jinak – kolem nás je dnes spousta her, které pomáhají vnímat a poznávat přírodu… Když ale vlčata nebo skauti vidí vedoucího, jak je ohleduplný vůči květinám, tak je to možná silnější vzkaz.
Ve svých knížkách popisuješ dechberoucí sílu divoké přírody třeba na Antarktidě. Může být tato zkušenost přenositelná i do českých krajů?
Zkušenost z Antarktidy přenositelná není. Ovšem cosi podobného můžeš zažít kdekoli u nás. Jako kluk jsem jednou tábořil v Adršpachu na kraji kaňonu a četl jsem nějakou zásadní knížku o modlitbě a o duchovním životě. Ovšem ve srovnání s fialovou září zapadajícího slunce jsem ji musel hodit do batohu – ve srovnání s tím zážitkem se mi to zdálo strašně mělké, neboť divadlo přede mnou bylo mnohem významnější a silnější.
Myslím, že citlivý člověk může totéž zažít někde v Jizerkách či Podyjí – síla prožitku záleží spíš na tom, jak citlivé má ten člověk srdce. Kartuziáni říkají, že mystik není ten, kdo zažívá mimořádná zjevení, nýbrž ten, kdo upadá do extáze z toho, co vidí každý z nás…
Když říkáš, že úžasné zázraky máme před očima, ale potřebujeme je vidět – nezbývá než důvěřovat, že je jednou uvidí i děti v oddíle, nebo jim k tomu můžeme nějak pomoct?
Nemám na to odpověď – na táborech se tomu snažíme pomoci, necháme účastníky třeba poprvé spát pod hvězdami, pomáháme si v programech třeba svíčkami nebo krásou soumraku… Ale co se děje v srdcích a myslích našich táborníků, to já nevím.
V Modlitbě argentinských nocí popisuješ, jak putuješ sám horami, jak se modlíš pod hvězdami – a pochvaluješ si přitom osamělost. Můžu tedy ve skupině roverů zažít něco podobně silného, jako když jdu sám?
Každá skupina má nějakou atmosféru. Velmi rád jezdím na vandry ve smíšené skupině s holkami, něco jiného je zase sehraná parta kluků… Ale co se týče prožitků, tak si opravdu myslím, že úplně nejlepší je jezdit sám.
Když jsi sám, tak je všechno trošku nervóznější, nesmíš udělat chybu. Jakmile si zlomíš kotník, tak jsi mrtvý. Musíš být daleko pečlivější, daleko opatrnější, líp slyšíš, líp vidíš, líp vnímáš věci kolem.
Vidíš podobný potenciál třeba u Tří orlích per, kdy je dospívající člověk poprvé na 24 hodin sám v přírodě?
No jistě. Gregor Mendel říkal, že jenom člověk, který umí být sám se sebou, se vyzná sám v sobě. Největší problém na Antarktidě není zima, ale ta bezpodnětnost prostředí. Pokud je člověk opravdu ponechán sám sobě, tak najednou zjistí, že je to dosti nepříjemná společnost. Tři orlí pera na to člověka trochu připraví – jsi tam sám, máš čas o sobě přemýšlet, je to zajímavý odrazový můstek…
Tvé úvahy nad etikou, evolucí či vírou mohou jistě oslovit dospívající – kudy ale vede cesta k duchovnímu rozvoji u malých dětí?
Jak se bavit s dětmi o víře, je těžká otázka, a to nejen pro skauting. Jistá věc je, že nikdo nechceme děti manipulovat. Výchova je ale také o tom, že se snažíme předat dítěti to nejlepší, co v nás je. Můžeme tak dávat druhým určitý impuls, třeba právě nabídnutím úžasu z přírody, a sledovat, co se bude dít dál…
V českém skautském slibu namísto Boha figuruje Nejvyšší Pravda a Láska. Myslíš, že to cestu k duchovnímu rozvoji ulehčuje, nebo spíš zamlžuje?
Žádné slovo nebylo nikdy obsazováno tolika různými významy, jako slovo bůh. Jsou mi sympatičtí moderní teologové, kteří to slovo třeba vůbec nepoužívají a píšou jen tři tečky v závorce. Skauti, aby se mu vyhnuli, říkají Nejvyšší Pravda a Láska. Úplně klidně můžeme říkat třeba Whhh, nebo Grr nebo ty tři tečky – je jedno, co za zvuk ze sebe dostaneme. Vždy mluvíme o něčem, co je za tímhle vesmírem.
Všechno to jsou jenom nálepky – důležité je ptát se, co si člověk za těmi písmeny představuje. Když se zeptám na Boha, ateista má jasno – když se ale zeptám stejného člověka, co je pro něj v životě nejdůležitější, je to komplikovanější otázka. Co tedy kladeš na nejdůležitější místo života, proč žiješ, co je pro Tebe to nejvyšší?
Hezky to ukazuje teolog Nicholas Lash. Ve starověku bylo slovo bůh chápáno úplně jinak než dnes. Bohové byli to, co lidé uctívali – a naopak to, co lidé uctívali, byli bohové. Kdyby se starověký člověk dostal do současnosti, tak by o mnohých z nás řekl, že našimi bohy jsou třeba peníze, sex, my sami, svoboda, národ nebo něco takového – a nemyslel by to jako metaforu. Teprve v 17. století jsme udělali z Boha velkého hodináře a zaplnili jím celou svou neznalost toho, jak svět funguje. A když jsme na sklonku 19. století dostali pocit, že už světu rozumíme, tak jsme Boha zařadili do depozitáře pohádkových bytostí. Bůh je ale obecné označení něčeho nedefinovatelného, je to slovo pro smysl, k němuž člověk směřuje.
Jak ale říkám, samotné slovo není podstatné. Pokud někomu více vyhovuje Nejvyšší Pravda a Láska, myslím, že je dobré, aby mluvil o ní.
Co bys doporučil vedoucím, kteří váhají, jak udělat první krok k duchovnímu rozvoji skrz přírodu?
To je jednoduché. Jak říkají skauti, kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Myslím, že je to velice pravdivé a pro duchovní rozvoj dvojnásob. Člověk se musí sám vydat na cestu.
Nakonec, všichni putujeme a všichni jsme pozváni, abychom se ptali a abychom studovali. Teprve ve chvíli, kdy každý skautský vedoucí, každý rádce, každý rover půjdou po své cestě, teprve potom jsme schopni něco předat druhým.
Marek Orko Vácha
Evoluční biolog a katolický kněz, skautskou přezdívkou Orko, Orlí oko. Ve svých knihách propojuje vědu s vírou a ukazuje, jak se jejich pohled na svět může doplňovat. Rád cestuje a rád se zastavuje, za sebou má několik expedic na Antarktidu či půl roku v trapistickém klášteře. Učil na Biskupském gymnáziu v Brně, dnes vede Ústav lékařské etiky 3. lékařské fakulty UK v Praze.
