Ochota obětovat
Na pěšince vedoucí k táboru jsem objevil hezký placatý kamínek. „Jak by asi vypadal, kdyby se vybrousil?“ napadlo mě. Po chvilce u smirkového papíru krásně vynikla struktura kamene a vyhlazená strana byla krásně příjemná na omak. Svolal jsem vlčata: „Podívejte, co se dá vytvořit během chvilky z obyčejného kamínku. Najděte si co nejplacatější kamínek, tady máte brusné papíry a pusťte se do práce.“ Následující hodinu až dvě byli kluci zcela zabráni do činnosti, ozývaly se výkřiky fascinace nad barevnými vzory různých kamenů. Pak ale přišel zlom: jeden vedoucí byl chycen v sítích bohyně Ran a nemohl ven z rybníka. Aby jej vysvobodili, bylo třeba bohyni uplatit dukátky, které si právě vyrobili – vhodit je na určené místo do rybníka a tím je nenávratně ztratit. „Vím, že je vám to líto. V životě člověk často musí obětovat své úsilí a čas. Budete si pak moct vyrobit nový kamínek.“ Všichni kromě jednoho vlčete nakonec svůj dukátek obětovali.
Tábor Yggdrasil 8. oddílu skautek a 13. oddílu vlčat Mnichovice
Dobrovolnost
Vždy vycházíme z toho, že se děti zapojují do programu dobrovolně, nikoliv povinně. Místo toho, abychom však tento princip zaváděli jako pravidlo a před každou aktivitou dětem připomínali, že kdo nechce, nemusí se účastnit, máme ho na paměti počítáme s možností, že pro některé z dětí nebude možné se zapojit, a jsme tomu otevření. Zviditelňování principu dobrovolnosti ve formě pravidla může děti vést k testování (ne)možného, autority vedoucího, zkoušení hranic, objevování vlastního místa ve skupině a získávání dalších vývojově velmi důležitých zkušeností, většinou ale nesouvisejících s cílem plánované aktivity. Když pak přijde situace, kdy se vlče nebo světluška zapojit nechtějí (přičemž věříme, že děti dokáží kompetentně vyhodnotit, co je pro ně dobré), na danou situaci reagujeme se zvědavostí, pátráme po tom, co by dítě potřebovalo pro to, aby se přidalo (pokud nemáme jinou možnost, tak až po skončení aktivity). Dohodneme se s ním také, že zůstane v blízkosti, aby mohlo získat zkušenost zprostředkovaně, pozorováním a později společnou reflexí.
Programy SI třída od Skautského institutu
Dlouhodobostí k odolnosti
Jednou z klíčových cest k odolnosti je i dlouhodobost a pravidelnost. V našem chlapeckém oddíle se na každé výpravě začíná společnou rozcvičkou v trenýrkách (za každého počasí), často se koupeme ve volné přírodě atd. Dalším z prvků odolnosti může být i samostatnost ve smyslu nošení si vlastních věcí na zádech v batohu, vaření po družinách či po jednom, stavba tábora. Může se zdát, že se jedná o prvky družinového systému nebo skautské soběstačnosti, ale i takto lze posilovat odolnost. U nás v oddíle se tyto jednotlivé části postupně slučují a spojují v jeden koncept odolnosti. Taktéž jsou u nás osvědčenou praxí i různé déletrvající výzvy jako například měsíc bez využívání výtahu, každodenní sprchování krátkou studenou sprchou apod. Podobné výzvy lze také zapracovat do vlastní podoby Modrého života, roveři a rangers se mohou přihlásit k plnění Skautského borce.
76. oddíl Krhúti, Praha
Pozitivní motivace
Na Jesenickém čekatelském lesním kurzu nabízíme Výzvy, příležitosti k sebepřekonání. Jsou mezi nimi např. ranní běh 10 km, zapamatovat si 24 z 30 předmětů v kimovce, uvázat 6 základních uzlů pod 30 vteřin, určit na hvězdné obloze alespoň 10 souhvězdí, atletická výzva (soubor výkonnostních silových a vytrvalostních cviků, ve kterých je třeba dosáhnout určitého počtu bodů), přečíst skautskou knihu, určit 30 druhů rostlin, rozdělat oheň bez sirek, zapalovače či moderních křesadel nebo upéct chlebovou placku v táborové peci. Za každou splněnou výzvu dostane účastník korálek jiné barvy, ty si navléká na kožený řemínek, který může nosit po dobu kurzu připnutý knoflíkem na kapse košile. Na plnění výzev mají čekatelé vyhrazenou půlhodinu denně, ale mohou jim věnovat i volný čas během kurzu.
Jesenický čekatelský lesní kurz
Seber odvahu
Sedíme v kruhu na lesní cestě a pomalu nás zahaluje tma. Čas si krátíme povídáním o strachu, obavách a odvaze. „Čeho se nejvíc bojíš? Z čeho máš doopravdy strach? Co ti pomáhá strach překonat?“ Padají nejrůznější dobré nápady – třeba myslet na svůj pokoj nebo si nahlas zpívat. Pak se domlouváme, kdo vyrazí na stezku odvahy jako první (ti, kdo se nejvíc bojí, budou mít ještě alespoň trochu světla). Cílem je projít trasu vytyčenou lucernami, na konci se podepsat na připravený list papíru a vrátit se zpět. Po cestě nikdo nestraší, není třeba se bát žádných vedoucích přestrojených za netvory. Vědomí samoty je možná děsivější než čekání, kdy se leknu. Většina vlčat stezku úspěšně zvládá, ale je i pár takových, kteří se po několika metrech otočili a vrátili se, nebo kteří se vůbec neodvážili vyrazit. Žádné závěry z toho neděláme: každý zvládne tolik, na kolik si troufá. Kdo teď odvahu nenašel, třeba ji najde příště. Není třeba posměchu či trestu, ale spíše podpory a naděje, že příště to třeba zvládne lépe.
Tábor Yggdrasil 8. oddílu skautek a 13. oddílu vlčat Mnichovice
Odolnost jako oddílová kultura
Jednou za dva roky se na našem chlapeckém táboře pořádá hra, soutěž, výzva, která má za úkol otestovat odolnost, trpělivost, odříkání či schopnost sebepřekonání dobrovolně přihlášených účastníků. Probíhá ve volných chvílích po celou dobu tábora, kdy jsou účastníci vystavováni nepříjemným úkolům. Jejich náročnost se pomalu stupňuje (od mačkání kopřivy v ruce, přes hladovku až k plavání se zavázanýma rukama a nohama). Někdy jde o fyzické výzvy, častěji pak souvisí s překonáním prvotních obav a uměním dokázat něco, co je nejdříve dosti nemyslitelné. Cílem je zvládnout všechny nástrahy jednotlivých výzev. Vždy se jedná o velkou táborovou událost, jednotlivé úkoly mnohdy doprovází diváci z řad nepřihlášených účastníků, skandování, povzbuzování a následné uznání celého oddílu.
76. oddíl Krhúti, Praha
Odolnost přijde, když nejde o hru
Vysokoškolský roverský kmen Skrypta uspořádal letos v létě expedici do Andorry. Při výstupu na vysoký hřeben hor silně foukalo, takže bylo nutné lézt mnohdy i po čtyřech. Výstup byl náročný a účastníci se těšili, až si nahoře odpočinou a pak v klidu sestoupí na druhou stranu do chaty v údolí. Když vylezli nahoru, viděli, že se k nim blíží průtrž mračen. Za pár okamžiků museli slézat k chatě naprosto promáčení, v 10 °C a bičovaní větrem i ostrými kapkami. Cesta to byla náročná, dlouhá a únavná. Vzhledem k tomu, že nebyla jiná možnost než se dostat do chaty, všichni to zvládli – i díky vzájemné podpoře a soudržnosti během sestupu. Nešlo totiž o hru, kterou by šlo předčasně ukončit píšťalkou či ji vzdát a čekat na ostatní, až ji dokončí. Ačkoli reflexe aktivity byla spíše o sdílení zážitků, účastníci se naučili mnohé. První a dodnes funkční učební model Outward Bound je stále aktuální svým názvem: Mountains Speak for Themselves.
VŠRK Skrypta
