Až 40 % žáků devátých tříd základních škol vykazuje známky střední až těžké deprese a 30 % z nich známky úzkosti. Vychází to ze studie vědců Národního ústavu duševního zdraví, kterou letos zpracovali na základních školách.
Dnešní děti se oproti školákům z 90. let výrazně zhoršily ve vytrvalostním běhu. Vyplývá to z testování, které s dalšími institucemi připravila Česká školní inspekce.
Při čtení zpráv o mladé generaci a o jejích problémech v oblasti duševního i tělesného zdraví se může kdekomu do hlavy vkrádat odvěká myšlenka – ti mladí dnes nic nevydrží! Je to ale opravdu tak jednoduché? Jsme prostě jen čím dál měkčí, nebo se spíš mění nápory zvenčí, kterým je třeba odolávat?
Klam přeživších
„Z našeho dotazníku vyplývá, že 99 % lidí miluje vyplňování dotazníků!“ I takto lze ilustrovat logický klam spočívající ve větší viditelnosti těch, kteří „přežili“ určitý proces. Příběhy úspěchu máme rádi – inspirují nás a povzbuzují. Lidé, kteří dostatek štěstí, sil nebo vhodných podmínek neměli, se ale tak snadno svěřovat nebudou. Mluvit o svém neúspěchu či selhání bývá bolestivé a reakce okolí mohou ránu ještě prohloubit.
Naše představy o tom, čím si lidé procházejí a jak se jim daří s životními těžkostmi vypořádat, vytvořené na základě příběhů, které se k nám dostanou, jsou tak nutně zkreslené. Že generace našich rodičů a prarodičů čelily mnohem větším problémům (válkám, totalitním režimům, nižší životní úrovní), a přesto vynikaly v tělocviku a udržely si veselou mysl? No, možná to bude spíš jako s těmi dotazníky – pro koho není jejich vyplňování (sdílení své životní zkušenosti) úplně příjemnou záležitostí, ten se k nim nejspíš tolik nepohrne.
Zranitelní lidé tu byli vždy, jen je konečně přestáváme přehlížet
Jestli pandemie covidu-19 přinesla něco pozitivního, je to podle mě otevření diskuze o duševním zdraví. Žít dva roky v izolaci od okolního světa neprospívá nikomu, takže když se psychické problémy staly problémem nás všech, nebylo to sice nic pěkného, ale aspoň jsme se o nich museli začít bavit a hledat řešení.
Krize duševního zdraví, kterou pandemie možná spustila, ale spíše jen umocnila a urychlila, odkryla jak nedostupnost odborné pomoci (nedostatek – převážně dětských – psychologů a psychiatrů), tak naši všeobecnou neschopnost brát tento problém vážně. Vyučující na školách nejsou na práci s duševně nemocnými proškoleni a školní tematické plány na péči o duševní zdraví jsou ještě stále v plenkách. Celospolečenská osvěta probíhá, ale pomalu – rady typu „to je život, musíš holt zatnout zuby a vydržet“ nebo „je to jen v hlavě“ pořád nejsou výjimkou. Na druhou stranu nás může povzbuzovat, že „vyměklé“ mladší generace jsou vůči své duševní pohodě čím dál vnímavější a jsou také výrazně schopnější v komunikaci svých pocitů a potřeb.
Nové krize, nové výzvy
Kumulující se společenské a globální problémy – zmíněná pandemie, klimatická krize, přibývající válečné konflikty nebo zvyšující se sociální nerovnosti nutně určitým způsobem dopadají na nás všechny. Nepřiměřený stres, který nemáme pod kontrolou, působí na naši duševní i tělesnou kondici a činí nás zranitelnějšími vůči dalším překážkám, které nejspíš budou přicházet.
Každý si o tom, kam současný svět spěje, myslíme své. A na každého z nás dopadá okolní dění jiným způsobem, vzbuzuje v nás odlišné emoce. Jedno je však jasné. Ve světě překvapivých a náhlých změn potřebujeme být připraveni. A být odolní, tedy schopni odolávat tlaku zvenčí, lze v podstatě vnímat jako synonymum.
V prosincovém čísle Skautingu proto nabízíme řadu praktických tipů a rad, jak osobní i kolektivní odolnost pěstovat v oddíle. Snad vám budou inspirací a pomohou vám i vašim členům a členkám být připraveni na nástrahy dnešního světa – a zároveň doufám, že budete vypěstovanou odolnost nakonec potřebovat co nejméně.
