Rozhovor vedl Australan.
„Ve své praxi se setkávám i s klienty, kteří prošli skautskou výchovou, někteří z nich jsou skautskými vedoucími. Jejich oddíl či středisko pro ně však není bezpečným prostředím, které by jim ve chvílích životní nejistoty poskytlo oporu. Naopak se stalo toxickým místem, které v nich buď umocňuje, nebo přímo vyvolává psychické obtíže,“ říká psychoterapeutka. Pro ochranu jejích klientů neuvádíme jméno respondentky.
Kdy jsi nabyla pocitu, že se jedná o rozšířený problém?
Nejvíc to ve mně zarezonovalo v rozhovoru s mou kolegyní, také psycholožkou, která ale není skautka. Upozornila mě, že potkává klienty, kteří mají problém vyrovnat se se zátěží, kterou jim způsobují jejich skautské oddíly či střediska. „Co to v tom skautu děláte, že k nám chodí tolik skautů s problémy?“ zeptala se mě. V tu chvíli se mi to propojilo i s některými mými klienty, kteří se potýkají s podobnými obtížemi. Myslím, že je třeba o tom mluvit. Vedoucí oddílů a středisek si potřebují uvědomit, že vedení může být pro psychické zdraví rizikové, a musí s tímto rizikem umět zacházet.
Co tedy činí oddíl nebo středisko toxickým?
Prvním rizikovým faktorem je tlak na výkon, velká očekávání a požadavky od mladých lidí, kterým nabízíme role vedoucích. Náš systém postupného předávání odpovědnosti a začleňování mladých lidí do vedení zpravidla vnímáme jako velmi funkční. Ale nemusíme si uvědomovat, že se jedná o velký závazek. Pokud taková povinnost potká člověka, který je ve složité životní situaci (o které ani nemusíme mít tušení), zvýšená odpovědnost mu spíš přitíží. Takoví lidé někdy mohou být náchylnější vůči vnějšímu tlaku, a pokud apelujeme na vnitřní odpovědnost (měl bys vrátit, co jsi dostal, nyní je třeba to odmakat), nedokážou to vždy odmítnout. Často podpořený obavou, možná domnělou, že kdo se od střediska vzdálí, bude vnímán jako odpadlík. Pokud v takové chvíli chybí jiní vedoucí, kteří by v krizových okamžicích pomohli největší zátěž snížit a odlehčit, takový tlak přestane být únosný. Osobně jsem to zažila několikrát, že někdo přišel říci, že v roli rádce dál pokračovat nemůže, a přestože už jsem se naučila tu možnost i předesílat, je vidět, že je často těžké něco takového říct. Určitě je fajn se setkat v takové chvíli spíš s pochopením než s přemlouváním, nebo snad dokonce s výčitkou.
Jako jiný druh rizika vnímám moment, kdy vedení střediska či oddílu jedná způsobem, který odporuje skautským ideálům, ať objektivně, nebo zdánlivě. To může být pořádný náraz na realitu vztahů, která ne vždycky a všude je jako z příručky.
Jak konkrétně se takový nesoulad se skautskými hodnotami může projevit?
V mnoha oddílech a střediscích něco na úrovni vedení mezilidsky skřípe. Není to tím, že by skauting nefungoval, ale ti lidé se znají dlouho, ne vždy se všichni shodnou a ne vždy se všichni mají rádi. Myslím, že nejčastější zklamání přináší nezvládnuté konflikty – ve skautské partě bychom se měli cítit fajn a bezpečně a to v doutnajícím konfliktu dost dobře nejde. Neshody jsou běžné, ale problém nastává ve chvíli, kdy zamrzneme v komunikaci, nedokážeme si rozdílné pohledy vyjasnit a dojít ke smíření ve stylu „v tomhle se neshodneme, ale to neznamená, že nejsi fajn člověk a že s tebou nemůžu dál spolupracovat.“
Asi nelze úplně předejít přemrštěným očekáváním a už vůbec ne konfliktům jako takovým, ale co můžeme, je kultivovat vztahy v týmech. Nebát se vypořádat i s tím, co je nepříjemné.
Díky. Teď zpátky k tomu prvnímu faktoru. Jak tedy máme uchopit roli, která se objektivně pojí s odpovědností, aniž bychom rádce a vedoucí přetěžovali?
Myslím, že řada rádců a vedoucích, kterým to přetížení hrozí, má tendenci nedávat sama sebe na první místo. Funkci neberou na lehkou váhu, často tomu věnují spoustu času a energie. Roverům určitě nelze říkat, že od nich nic nechceme – je zjevné, že bez práce patnácti až osmnáctiletých se skaut neobejde a kromě toho je to možná ta největší škola, kterou nám skauting může dát. Ale můžeme jim pomoci zvědomit, že přestože je jejich práce důležitá, je to jen skauting. A že není možné, aby vzali za všechno odpovědnost a pak je dusila úzkost a přetížení. Je to jako kdekoliv jinde: člověk potřebuje mít sám dostatečně plný talíř, aby mohl rozdávat jiným…
Popravdě si myslím, že bychom neměli vyvolávat pocit, že skauting je to nejdůležitější v jejich životě, protože to zkrátka není pravda: je řada důležitějších věcí, třeba rodinné vztahy, škola a práce, vlastní růst, zdraví a vyrovnanost. Obvykle to všechno skauting podporuje, ale čas od času se může stát, že vlastně stojí v cestě.
Jak odpovědně nastavovat úroveň zátěže, aby nedocházelo k přetížení?
Asi zásadní je nebát se zjišťovat, jak na tom kdo je. Např. puťák většina vlčat bez obtíží zvládne a ta, pro která je za hranou jejich možností, to dají jasně najevo. Děti budou smutné nebo se naopak budou vztekat – emocemi dají najevo, že to je nad jejich síly. Těmi se pak budu zabývat.
U dospívajících a dospělých to určitě není tak snadné. Někdo se stydí se svěřit nebo zkrátka nemá tu potřebu, někdo ani nepozná, že už je za hranicemi jeho možností. Není to divné – doteď po něm nikdo tolik odpovědnosti nechtěl, neměl si kde osahat, co ještě zvládne a co už ne. Proto je třeba být pozorný a opakovaně se vyptávat: jak to cítí, jestli to není moc, co dalšího se na něj valí ve škole, v rodině či jinde. Žádné psychologizování, prostě jen zájem, jestli náhodou někdo není utahaný, jestli toho nemá nad hlavu. Je třeba mít na paměti, že kapacity jsou individuální a že se v čase mění. Někdo povede schůzku i o svaťáku, jiný prostě v maturitním roce ocení, když se o přípravy s někým podělí nebo bude moci přijít jen jednou za dva týdny… Je fajn mít nějaká záložní řešení. Neznamená to, že by toho daný člověk vždy využil, ale často jen vědomí toho, že existuje cesta ven a má možnost si odlehčit, mu dodá ten vnitřní klid, díky kterému překoná i náročnější období. A popravdě, myslím si, že obvyklé je, že toto se v týmech zcela přirozeně děje. Ale čas od času přece jen ne, nebo se může stát, že někdo, kdo je velký „držák“, unikne pozornosti… Až do chvíle, kdy je mu hodně ouvej.
V souvislosti s osobními problémy se setkáváme se sebepoškozováním. Do jaké míry je trendem, dočasnou vlnou, která jednou pomine?
Ano, je to nějaký fenomén posledních let. Na druhou stranu, vždycky existovala úzkost a různé v dané době rozšířené způsoby, jak se s ní vypořádat. Možná, že někdo, kdo dnes sáhne spíš po žiletce, by před třiceti lety chodil po škole na panáka – a pití alkoholu je svým způsobem také forma sebepoškozování.
Pozitivní trend je to, že pro generaci ve věku patnácti až pětadvaceti let je dnes mnohem snazší mluvit o duševním zdraví a vyhledat pomoc. Je to dostupné, snadno se dostaneš k informacím, které ti pomohou na základě pozorovaných symptomů samostatně provést základní diagnostiku. Určitě se neméně snadno šíří i návody a inspirace k sebepoškozování, současně se ale urychluje přístup k péči.
Ve společnosti vždy budou lidé se závažnými problémy, které se u nich nějakou formou projeví, například právě tím, že se pořežou či popálí. Jakkoliv právě tento konkrétní projev může být podpořený trendem, nijak to nezlehčuje závažnost problému, ze kterého vyrůstá. Je to realita, která se ani oddílům nevyhýbá a přináší otázky – třeba jestli můžu ukazovat na táboře svoje jizvy, jak odpovědět, když se na ně třeba světluška zeptá, jak reagovat, když si všimnu, že se některé z mých dětí poškozuje…
Mluvíme spolu o lidech, kteří jsou nějakým způsobem zranění a přicházejí za tebou, protože se s tím nedokážou sami srovnat. Skauting ale vždy usiloval o rozvíjení odolnosti, takže mě překvapuje, že se do takových stavů skauti dostávají. Jak můžeme v oddílech rozvíjet odolnost? Těžké životní situace se nevyhýbají ani skautům. Co jiný ustojí, další už nemusí. Máme řadu způsobů, jak budovat odolnost, ale myslím si, že zvlášť pro ty, kteří to mají jinde v životě těžké, je přijímající prostředí oddílu to nejcennější, co jim můžeme dát. Bereme to jako samozřejmost, ale je třeba pro to taky něco udělat, nestane se to samo od sebe.
Jednu dobu jsem se snažila dešifrovat, proč mi bylo tak dobře na skautských kurzech. Dnes už si nepamatuju programy, které jsme absolvovali, ale pamatuju si tu atmosféru, o které jsme se toho ale mnoho neučili. Poznali jsme ji prožitkem, ale vlastně jsme nevěděli, jak ji vytvořit. Zvlášť pro nezkušené rádce může být těžké dostat do celého procesu záměrně pohodu. Je bezva, že se objevují nové pedagogické směry (nebodovat, nehodnotit, nesoutěžit). Začínáme si uvědomovat, že je důležité si to spolu užívat a jen tak spolu být. Umíme‑li spolu hezky pobývat, je to léčivé.
Nemůžu se vzdát pocitu, že zkrátka měkneme. Že se naše generace se stejnými tlaky dokázala vyrovnat, že dnes bychom naopak potřebovali tvrdší přístup.
No nevím. V terapii se setkávám i s lidmi z rodin, ve kterých probíhala tvrdá výchova. Hodně „musíš“ a „měl bys“ a jen málo „můžeš, ale taky nemusíš“. Nedej bože „jak bys to chtěl ty?“ Odolnost, ke které to vede, asi není úplně žádoucí. Aby přežili, museli se nějak zatvrdit, takže dodnes mohou být k druhým nedůvěřiví, sami na sebe často nejsou příliš laskaví, konflikty jsou pro ně hrozně těžké… To pak někdy člověk umí zatnout zuby a přežít ledacos, ale tedy… Spíš přežít než spokojeně žít.
Postoj „seš chlap, tak nebreč“, „nebuď hysterka“, „neříkej si o svoje, to se nedělá, radši makej pro ostatní“ dokáže hodně uškodit. Vede k potlačení vlastních emocí, místo aby je člověk zpracoval, se hromadí a časem se mohou nekontrolovatelně projevit nebo si vyberou svoji daň na zdraví. Naštěstí se to už mění, dnes je kladen větší důraz na emoční prožívání, komunikaci a vnímání vlastních potřeb. Takže za mě toto měknutí, když můžeme říkat nahlas, že vlastní potřeby jsou důležitá věc, a „nechci“ není zakázané slovo, je docela fajn.
Podle fyzioterapeuta Pavla Koláře a jeho knihy Posilování stresem se odolnost rozvíjí, když se vystavujeme stresu. Takový stres by ovšem měl být předvídatelný, mírný, krátkodobý a měli bychom nad ním mít kontrolu. Stres, se kterým se setkáváme v životě, však bývá přesně opačný. Jak se na něj připravit?
Nejlépe tréninkem právě na těch situacích úměrných mým schopnostem. Postupně rozvíjející programy – to přece sedí i na budování odolnosti. Na zvládnutých přiměřených situacích roste pocit kompetence a s ním i šance, že neztratím půdu pod nohama i na větších soustech, která život přinese.
Myslím si, že ve skautingu máme velmi cenný zdroj takových tréninkových situací, které ani nemusíme moc plánovat, stačí jim dát šanci. Takové vyplavení tábora rozvodněným potokem může být dobře prožité společné dobrodružství. Ale důležité je to slovo „společné“ – dobrá parta nám umožní zvládnout, co by na jednoho bylo moc. Puťáky, táboření, nejrůznější projekty – všechno to je zdroj výzev, ze kterých se snadno neodchází a nějak jim společně čelíme.
Vždy je ale třeba zajistit, aby oddíl dobře fungoval v mezilidských vztazích. Jsme dobrá parta? Umíme si vyříkat neshody a vyřešit je? Odpouštět, smířit se, tolerovat se? Právě v tomto může být oddíl vynikající tréninkové pole, kde se můžeme učit aktivně dbát o vztahy mezi sebou.
Ale před chvílí jsi říkala, že je třeba lidem nabídnout možnost se té zátěže zbavit. I na kurzech dnes učíme, že každý má mít možnost z aktivity vystoupit, když ji pro sebe vyhodnotí jako příliš zatěžující. Kde vzít jistotu, že lidé budou dobrovolně vystupovat ze své komfortní zóny, když nemusí?
Jistotu asi opravdu mít nemůžeme. Někdo z toho komfortu prostě vystupovat nechce, ale trochu si myslím, že takový člověk ve skautingu stejně moc dlouho nevydrží. Skauting je přece plný výzev, ze kterých se moc snadno vystoupit nedá. Na táboře musím spát pod stanem, z puťáku nemůžu v půlce utéct, když si neuvaříme na ohni, tak budeme o hladu. Pokud to pro někoho není, zkrátka odejde. To je přece taky v pořádku.
Jinak mi přijde, že je to spíš otázka motivace a toho, jestli je pro mě nabízené vystoupení z komfortní zóny dost bezpečné. Jestli tam mám partu kamarádů, jestli si mohu dovolit chybovat, jestli si mohu přiznat, že jsem si třeba ukousla víc, než dokážu zvládnout. To by mělo pomáhat k tomu, aby se mi mimo komfortní zónu aspoň trochu chtělo. Konečně, jde o to jít jen kousek mimo komfort.
Dokázala bys shrnout podstatu svého sdělení do několika posledních vět?
Sama jsem si kdysi prošla vyhořením a zvažovala jsem, že ze skautingu odejdu. Od té doby mě to téma, jak být skautským vedoucím bezpečně, provází. V osobním životě, v oddíle a středisku, dnes i v práci.
Tím, jak strukturujeme naši činnost, máme prostě dobré podhoubí pro vznik různých nároků a očekávání – něco od svých rádců a vedoucích čekáme, něco vyžadujeme. A už jen práce na tom, aby to fungovalo, od vedoucích hodně žádá.
Ale výchova nových vedoucích má svoji odvrácenou tvář. Někdy narazíme na lidi, pro které to je v danou chvíli příliš velká zátěž. Už když se chopím vedení družiny či oddílu, vždycky mám mít možnost říct, že se v mém životě něco změnilo a nemohu to dělat dál. A pokud se to opravdu stane, nesmí vzniknout pocit, že jsem zradila partu nebo selhala… Základním bezpečím, o které se dbá, by měla být možnost říct teď ne anebo už ne. Pak se nestane, že pro někoho sehrajeme roli stresoru, ne‑li přímo padoucha.
