Skautská organizace zažívá trvalý nárůst členské základny a mnoho středisek je ve stavu, kdy by z čekací listiny hladce naplnily další oddíl. Avšak část oddílů má problém opačný. Důvodem, proč je někde o skauting menší zájem, může být už prostý fakt, že se jedná o malou obec s menším počtem dětí. Dalším zádrhelem může být také odchod nováčků po prvním roce nebo nedostatečné povědomí o skautingu v působišti oddílu. V tom mohou hrát velkou roli nábory a péče o nové členy. Nicméně systematická práce s nábory a nováčky se netýká jen oddílů, které o zájem dětí bojují, ale i těch s plnými čekacími listinami.
Nábory, součást oddílového plánování
Nováčci přináší do oddílů naději na další rozvoj – ne nutně jenom početní. Důležitou roli ve skautské výchově hrají dospělí průvodci, kteří provedou nováčka celou jeho skautskou cestou až do doby, než se sám jedním takovým průvodcem stane. Skautská výchova staví také na učení se zkušeností v kolektivu vrstevníků. Proto je potřeba nábory plánovat, zvažovat kdy a jak staré děti přijmout, a tím zamezit takzvanému generation gapu (věkové propasti). Ideální jsou pro tento účel cílené nábory. Jako skauti vyvíjíme činnost, kterou se snažíme pomáhat a zlepšovat naše okolí. Může jít například o uspořádání nějaké akce pro veřejnost (nebo podílení se na ní), která nám zajistí jak propagaci oddílu, tak samotného skautingu a jeho myšlenek. Můžeme tak podpořit naši obec a místní komunitu nebo třeba získat potenciální dárce. Právě na akcích, které pro veřejnost pořádáme, můžeme oslovit velké množství dětí, ale i jejich rodičů.
Prezentujme se činností, ne líbivými „billboardy“
Příkladem takových akcí pro veřejnost mohou být třeba různé kurzy a školení (první pomoc apod.), zábavné odpoledne pro rodiče s dětmi, příměstský tábor se skautským programem, účast či organizace stanoviště na místních akcích (dětské dny, vánoční trhy apod.) nebo zvelebení ikonických míst v obci. Nezapomínejte také na to, aby informace o vašem oddíle byly snadno dohledatelné na internetu a váš oddíl byl dobře vyznačený na mapách. Snažte se informovat o různých aktivitách během celého roku, sdílejte fotky na sociálních sítích, pište aktuality na web nebo informujte o proběhlých akcích prostřednictvím místního tisku.
Sociální sítě jsou v podstatě nástěnkou. A i vy sami si na nástěnku pověsíte radši fotku něčeho, co jste prožili, než váš upravený portrét.
Dalším efektivním způsobem je nábor přes stávající členy a členky oddílu. Spousta skautů a skautek má dobré kamarády mimo oddíl, jen je třeba nikdy nenapadlo je přivést. Vyzvěte je, ať na zářijovou výpravu nebo schůzku své kamarády pozvou.
Doplněním skautských družin pomůžete i svým rádkyním a rádcům v jejich činnosti. Vést plnou družinu je větší radost a zodpovědnější úkol než doufat, že na schůzku dorazí alespoň tři členové. Na fungujících družinách skauting stojí a z dobrých rádců a rádkyň mohou jednou být skvělí vedoucí. Proberte proto už na táboře, co v září ohledně náborů podniknout.
Péče o nováčky a otázka jejich přijetí
Pokud budeme ukazovat dětem a rodičům, co ve skautu opravdu děláme a co děti k této činnosti motivuje, umožníme potenciálním členům lépe se rozhodnout, zda je pro ně skaut to pravé.
Většina náborů cílí na nejmladší děti, u kterých často motivace a rozhodnutí, zda budou chodit do skautu, nepochází od nich samých, ale od jejich rodičů. Mohlo by se tedy zdát, že úkolem vůdce je vést oddíl tak, aby se v něm ihned líbilo každému, kdo do něj přijde, a to nehledě na to, jestli o to sám stojí. To však přináší určitá rizika.
Abychom měli v oddíle holky a kluky, které skautování baví a cítí se být součástí oddílu se vším, co to obnáší (včetně určité míry zodpovědnosti), je třeba s nimi komunikovat. Kdo ví lépe než oni samotní, co je motivuje být součástí oddílu? Pokud to nezjistíme, nebudeme schopni je dostatečně provázet a podporovat v jejich osobním rozvoji – a dříve nebo později odejdou jinam.
V životě každého skautského vedoucího nastane okamžik, kdy předá pomyslné otěže dál. Krásné ale je, že máme možnost ovlivnit, jací budou ti, kterým je předáme.
Mějme na prvním místě snahu členy oddílu všestranně rozvíjet pomocí skautské výchovy, nikoliv potřebu je zabavit a zaujmout. Dříve či později převáží možnost smysluplné činnosti a překonání sebe sama touhu pohodlně zabít nudu i u dětí, které se zdají být pasivní a je těžké je pro cokoliv nadchnout.
Pokud však vidíme, že se některý z členů i po čase cítí v oddíle nesvůj, je třeba společně probrat, proč do oddílu chodí – jestli můžeme udělat něco pro to, aby se s námi cítil dobře, nebo jestli by radši trávil svůj čas jinde.
Tento přístup se může zdát být lehce kontraproduktivní, pokud chceme rozšiřovat členskou základnu. Z dlouhodobého hlediska však v oddíle udržíme děti, které se ve skautování opravdu našly. V opačném případě se můžeme nakonec setkat s jejich odchodem v pozdějším věku.
„Neboj se vyřazovat z příruček vyčtené metody práce a hry, jestliže Tobě, nebo Tvým chlapcům nesedí. Neúspěchem se nedej odradit a zkus to znovu, ale jinak.“
Petr Hájek – Balú, Tři uhlíky ze starého ohně
Pro nováčky je velmi stěžejní získat v poměrně krátkém čase co nejpestřejší paletu prvních skautských zážitků, které jim budou hnacím motorem do dalších let, než prožijí kupu dalšího dobrodružství.
Jak píše ve své knize bratr Balú, tyto metody, hry a prožitky musíme dobře a s uvážením připravovat šestkám a družinám na míru, a pokud nám nějaká nesedí, zvolit jiné. Proto jsem vám společně s vůdci různých oddílů připravil krátký seznam prožitků, který je podle nich (a hlavně podle dětí) tím, na co pamatují nejvíc:
Co podle vůdců nadchlo nováčky do skautu?
Parta kamarádů, nové zážitky, něco, co doposud nezažili, samostatnost – vše si mohou vyzkoušet sami, tajemno a rituály, pocit sounáležitosti – někam pevně patří.
Co na to ale děti?
Kamarádi, prožívání příběhů, tábory v přírodě ve stanech a teepee, bojovky – vyvedení z komfortní zóny, možnost být samostatný, možnost sdílet problémy v bezpečném prostředí, rituály a atmosféra, přátelství se staršími a dospělými a rovný vztah mezi nimi.
„Vůdce je most. Už tím, že podáš ruku prvnímu vlčeti,
postavil jsi most. Jak bude pevný, záleží na Tobě, od toho jsi starší a zkušenější.“
Petr Hájek – Balú, Tři uhlíky ze starého ohně
Důležitou osobou a přítelem je pro nováčky jejich průvodce. Jeho si vybaví při slovech schůzka, oddíl, skaut, ale i vedoucí, kamarád, vzor, hrdina. Je dobré, aby se průvodcem stal někdo starší a zkušenější, kdo jim dokáže vše vysvětlit, pomoct jim, vytvořit zázemí a budovat důvěru a porozumění. Položme si proto otázku: „Mám v sobě dost činorodé síly, abych se stal alespoň na chvíli osmiletým dítětem?“
Být jejich průvodcem ale neznamená oddat se pouze dětem. Důležité je, abychom v této roli vystupovali i před jejich rodiči. Skauting není záležitostí jednoduchou a přímočarou a ne každý z rodičů našich členů byl někdy skaut. Proto je třeba provést skautingem i rodiče. Základem je komunikace. Pokud rodiče neví, co děláme a jak je důležité, aby se členové účastnili výprav, tábora i schůzek, nemůžeme od nich čekat podporu. Zároveň jsme jako vedoucí často teprve nedávno překročili hranici dospělosti a rodiče mohou mít při svěřování svých dětí do našich rukou pochybnosti. Pokud nás však budou vnímat jako rovnocenné partnery ve výchově a sdílet naše vize, čeká nás pouze porozumění, podpora a vstřícnost.
Akt přijetí
Aby se nováček stal plnohodnotným členem, podstupuje často rituál, který tento přerod stvrdí. Přijímací rituály mají velkou sílu, umocňují pocit sounáležitosti a jsou mnohdy jedním z nejsilnějších zážitků nových členů. Jsme však schopni naplňovat jejich potenciál? V udržení nováčků může bránit i jejich pocit, že do oddílu chodí, ale stále do něj nepatří. Přijímací rituály mají často podobu jakési zkoušky, usnesení rady starších nebo kolektivu dětí, které nováčky přijmou k sobě. Většině z nás je jasné, že nakonec takto přijmeme všechny. Pro nováčky však může být tato skutečnost demotivující a děsivá.
„Proč bych měl něco dělat, plnit stezku, pracovat s družinou a kupovat si kroj, když ještě nevím, zda mě přijmou?“
Často tyto rituály zařazujeme až na tábor, mlžíme ohledně podmínek přijetí a vytváříme tak pomyslného strašáka. Když však nakonec strach překonají a nenechají se odradit, jde opravdu často o jeden z momentů, na který budou ještě dlouho s láskou vzpomínat. Ale opravdu potřebujeme tento strach budovat a děti demotivovat? Pozměňme tradici, zařaďme rituál po pár měsících od nástupu do oddílu, třeba po složení nováčkovské zkoušky, udělme dětem žlutou šňůrku a šátek po splnění nováčkovské stezky a propojme je se zbytkem oddílu.
To, co nás ve skautu drží a nad čím žasneme, jsou jen převlečená slova přátelství, komunita, hodnoty a dobrodružství. Pozvěme k němu ty, kteří je chtějí prožít s námi.
