Seděla jsem ve stráni nad chalupou a na nebi už se začaly objevovat první hvězdy. Pode mnou se rozprostírala krkonošská kotlina. Už deset dní jsem byla dobrovolně odříznutá od civilizace i rodiny a vůbec mi to nevadilo. Jen dnes bylo to lesní ticho hlučnější než obvykle. Možná proto, že mě čekala poslední noc plná povídání s přáteli z kurzu a snů vonících senem.
Teď, na konci kurzu, jsem plná neskutečných a nezapomenutelných prožitků. Poznala jsem kousky sebe sama, o jejichž existenci jsem do nedávna neměla ani ponětí nebo jsem je nechávala dlouho spát. Cítila jsem, že jsem po velmi dlouhé době konečně našla svůj vnitřní klid a měla jsem pocit, že bych teď mohla rozdávat nově nabytá moudra všem a na potkání.
Pověstnou studenou sprchu jsem dostala hned při návratu z kurzu od mé drahé polovičky. Po pár větách, které jsme prohodili poté, co jsem sestoupila z hor do údolí a nasedla do auta, mi najednou připadalo, jako kdyby místo Martina za volantem seděl mimozemšťan. Ničemu nerozuměl a tvářil se, jako bych mluvila o obyčejných fádních věcech. Ale to, co jsem v tu chvíli prožívala, pro mě mělo velkou váhu. Se stejnou reakcí jsem se setkala doma, ačkoli jsem očekávala, že alespoň od rodiny se dočkám pochopení. Marně. Oni si vás sice rádi poslechnou, ale v jejich očích prostě nevidíte ty odlesky, ty plamínky pochopení, které toužíte spatřit.
Člověk je totiž bezprostředně po tom, co kurz absolvuje, plný, možná až přeplněný, zážitky, pocity a dojmy. A to všechno se samozřejmě musí někde ventilovat. Ale okolí není naladěno na stejnou vlnu jako vy. Přirozeně a logicky. Nebylo totiž přítomno na kurzu, proto vám nemůže rozumět tak, jak byste chtěli. Uvědomila jsem si to hned po příchodu zpět do práce, kdy se mi rozhovory kolegů zdály natolik fádní a naprosto o ničem, že jsem měla chuť utéct z místnosti. Rozpravy u ohně pod hvězdným nebem se s tím nedaly vůbec srovnávat. Mladším účastníkům se může stát podobná situace se spolužáky.
Měla jsem pocit, že pokud to všechno ze sebe nedostanu, prasknu jako příliš nafouknutý balónek. Chtěla jsem všem okolo rozdat radost a klid, které jsem načerpala. Jiní by zase určitě řekli, že by okamžitě chtěli aplikovat triky a fígle, které se dozvěděli na kurzu, ve svých oddílech nebo střediscích. Já jsem se zprvu, při snaze rychle zavést v roverském kmeni některé aktivity, setkala s nepochopením. Mrzelo mě to a někdy jsem byla i naštvaná. Na tohle je potřeba se vždy připravit. Je totiž jedno, jestli se jedná o kurz vzdělávací, seberozvojový nebo jakýkoli jiný. Kurz jako takový bude mít vždy nejintenzivnější dopad na vás jako na jedince, jako na účastníka kurzu. Dopady na vaše okolí, např. družinu nebo oddílovou radu, musíte dávkovat po menších kusech a soustředit se jen na ty nejdůležitější věci. Jinak vaše snaha vše rychle předat ostatním vyústí ve zklamání.
Kurzovní realita se velmi liší od reality v oddílech, střediscích, zkrátka od „tam venku mimo kurz“. Kurzovní realita, ať se zdá jakkoliv krásná a zářící, je jen bublina, do které jste pronikli, nechali se obalit jejím obsahem a zase vypluli ven. Bublina se neroztrhla a nezalila svým obsahem vaše okolí. Zůstala stále plně uzavřenou bublinou. A je jen jediný způsob, jak člověk pochopí obsah bubliny. Musí se také nechat obalit jejím obsahem, tedy proniknout do ní – stát se účastníkem kurzu.
Co dělat, když po kurzu nejsou tvé nápady úplně v kurzu?
Milí budoucí účastníci kurzů, po návratu to pro vás někdy může být těžké. A nejen pro vás, i pro vaše okolí. Není ale potřeba zoufat. Nic není tak černé, jak se na první pohled zdá. Mně se například osvědčilo jako výborný spojovací prvek se členy mého roverského kmene, přenášet na ně nadšení a zápal pro věc, které jsem si přivezla z kurzu. Takto jsem se je snažila motivovat. Pak pro ně bylo snadnější být přístupnější mým návrhům a připomínkám.
Doporučuji proto nehádat se s oddílovou radou nebo kýmkoli jiným, nesnažit se jim vnutit všechny vaše vylepšení násilím. Mělo by to pravděpodobně opačný účinek, než byste chtěli. Předložte nejdříve návrhy pro zlepšení, zkuste se dohodnout na jejich vyzkoušení nebo na realizaci určitého programu, který jste na kurzu zažili a o kterém si myslíte, že by váš oddíl mohl obohatit. Na druhou stranu musím říci, že jsem se setkala také s tím, že některé aktivity z kurzu nebyly pro můj kmen vhodné nebo je nebylo možné realizovat. Například aktivita, ve které má člověk být hodinu ticho a věnovat se jen svým myšlenkám, mě velice oslovila. Ale na schůzce kmene, kdy jsme se někteří měsíc vůbec neviděli a máme touhu si hlavně popovídat s ostatními, je tato aktivita naprosto nereálná. Podobně po návratu z čekatelského kurzu není úplně dobrý nápad realizovat se svými světluškami a vlčaty celonoční zážitkovou hru, kterou jste si na kurzu se svými vrstevníky moc užili. Zkrátka než zařadíte nějakou aktivitu z kurzu, pečlivě zvažte, jak se hodí pro danou situaci, prostředí a věkovou kategorii.
Nezapomínejte také na vytrvalost. Věci, které chcete nebo plánujete změnit, se budou určitě měnit pomalu. Například já jsem si vůbec neuvědomila, že v září po návrtu z kurzu není prostor na plánování tábora nebo diskuzi o jiném přístupu ke kmeni, protože se právě rozjíždí činnost všech oddílů a vedoucí mají práce nad hlavu. Místo zběsilých nápadů vsaďte na dlouhodobou a promyšlenou činnost. Ta totiž nejčastěji nese ovoce, ve vašem případě posouvá oddíl (a i vás) kupředu.
Podobné je to pro navrátilce ze seberozvojových kurzů. Bohužel se nedá očekávat, že po tom, co ve zkratce odvyprávíte, co jste na kurzu zažili, najde v sobě každý svého vnitřního Gándhího a bude s vámi souznít. Ale to nevadí. Právě tím jsou pro nás prožitky z těchto kurzů tak jedinečné, protože jsou jenom naše. Když jsem se nad tím zamyslela, uvědomila jsem si, že jsem jela na kurz hlavně kvůli sobě, abych se sama někam posunula, ať už v nahlížení na svět, skauting nebo na sebe sama. A ne abych pouhým vyprávěním o kurzu osvítila mou rodinu, oddíl nebo přátele.
Jedna z dalších věcí, která mi velice pomohla při drsném kontaktu s realitou, bylo podzimní setkání s účastníky mého kurzu, při němž jsem měla šanci poznat i účastníky kurzů minulých. Bylo to přesně to, co mi po návratu chybělo. Většina vzdělávacích i seberozvojových kurzů tuto možnost nabízí. Považuji také za osvěžující přímo zorganizovat nějaké střetnutí účastníků, třeba ve spojení s nějakou aktivitou (výlet, úniková hra, šifrovaná apod.). Díky těmto možnostem se váš zážitek z kurzu ještě více zesílí a udržíte si kurzovní bublinu o něco déle. Účastníci vzdělávacích kurzů si mohou například mezi sebou zpětně vyprávět, jak se jim daří zavádět vylepšení ve svých oddílech, účastníci seberozvojových kurzů zase to, jak se jim daří dodržovat kurzovní rituály v domácím prostředí.
Nejdůležitější a zároveň nejtěžší ze všeho pro mě bylo překonat fázi naštvání a smutku z toho, že mě nikdo nechápe a propracovat se do fáze uvědomění si, že já se cítím vlastně dobře. Měla jsem (a do teď mám) radost ze sebe sama a s nejlepším vědomím a svědomím dělám věci podle svého tak, jak si myslím, že jsou správně. To ale neznamená, že jsem zůstala uzavřená jiným názorům a pohledům na věc. Ono totiž ne vždy je kurzovní řešení ta správná cesta.
