Ve skautské síti
V poslední době kolem sebe docela často narážím na téma stáří a stárnutí: V televizi dávali rozhovor se ženou, které je letos 100 let, stejně jako naší republice. V Respektu v čísle o stárnutí na mě vykoukly rozhovory s lidmi po osmdesátce, kteří žijí stále aktivní život a mají plné diáře na týdny dopředu (jak jsem si u jednoho z nich sama ověřila při přípravách jednoho z ročníků Mikulášského semináře). Že čas běží není nutné sledovat pouze na lidském věku. Nedávno proběhlo sté zasedání Náčelnictva, na kterém jsme si připomněli (nejen) porevoluční začátky skautování v Česku po obnově Junáka v listopadu 1989.
Osobně jsem letos vstoupila do čtvrté dekády života, vloni jsem se vrátila do práce po rodičovské a od září mám doma prvňáčka. Pracuji na plný úvazek, starám se o rodinu, skautuji, dodělávám si školu. Jak to všechno stíhám? Mám obrovskou a neocenitelnou pomoc – prarodiče (tedy moje rodiče). Bydlí s námi v jednom domě, vyzvedávají vnoučata ze škol a školek, o prázdninách s nimi jezdí na chalupu. Díky tomu si uvědomuji, jak cenná byla zkušenost mezigeneračního soužití v dřívějších dobách, kdy žilo v jedné chalupě i několik generací pospolu, navzájem si pomáhaly, obohacovaly se a učily se od sebe. Rodina držela pohromadě, byla v kontaktu a tvořila pevnou síť.
Když jsem začala skautovat v roce 1990, v našem středisku bylo pár mladých dospělých, ale generace skautů z roku 1968 u nás žádná nebyla. Proto jsem se se staršími dospělými oldskauty setkávala až během svých „skautských studií“ na kurzech a lesních školách. V posledních letech se se staršími (dovolím si napsat i starými) skauty setkávám stále častěji. Na setkáních Svojsíkova oddílu, kmenových poradách Kmene dospělých, na skautských závodech, oslavách a návštěvách. A vidím, že nejenže mají všichni o čem vyprávět, ale mnozí z nich jsou stále aktivní všude, kde je potřeba. Přichází doba, kdy se ve skautských řadách začínají zaplňovat generační mezery vzniklé zákazy Junáka dvěma totalitami. Přitom vedoucími oddílů jsou stále v drtivé většině velmi mladí činovníci a vedoucích je spíše nedostatek. Je naším společným úkolem vytvářet společenství kolem oddílů a středisek, využívat času a dovedností všech generací a vracet tak do našich oddílů onu vícegenerační pospolitost. Když se bavím se staršími skauty, mají jedno společné – optimismus a nadšení. A to leckdy až nakažlivé. A zajímavé je, že stejný rys vidím i v novinových článcích o aktivních seniorech. Všichni se shodují, že je důležité mít stále co dělat, na čem pracovat.
Stárnu a vlastně mi to nevadí. Představuji si, že budu i za dvacet let někomu pomáhat, něčemu se věnovat. Přeji nám všem, aby síť skautingu utkaná z přátelství, setkávání a podpory byla pevná a podporující a aby v ní měl své místo každý.
