Je poslední říjnová sobota a já sedím na kolejích spojujících uhelný důl Hambach se čtyřmi tepelnými elektrárnami v západním Německu. Kolem mě leží do izotermických fólií zabalené dva tisíce lidí z celé Evropy, nad námi hlídkují bezradní policisté a já mám pocit, že vše, co jsem se kdy naučil ve skautu, jsem se naučil pro boj se změnou klimatu. Klimatická změna – blížící se realita, která může radikálně změnit či ohrozit život každého z nás.
Jak se ke kontroverznímu tématu postavit v oddílech a střediscích? Zpráva Mezinárodního panelu pro změny klimatu (IPCC) mluví jasně – pokud do 12 let zásadně nezměníme způsob života v globálním měřítku, následky budou nezvratné. Německé hnutí Ende Gelände, které pořádalo zmíněnou blokádu Hambachu – největšího uhelného dolu ve střední Evropě – sice budí nedůvěru kvůli úzkému politickému vyhranění, přímé akce klimatického hnutí jsou však dosud jediným projevem občanské společnosti, který má reálné důsledky.
Co my – skauti – tedy s tím? Snažíme se v dětech rozvíjet pozitivní vztah k přírodě, bez které si skauting nedokážeme představit. Vymýšlíme různé způsoby, jak se k ní chovat ohleduplně – se světluškami a vlčaty šijeme látkové pytlíky na ovoce a zeleninu, se skauty a skautkami zbavujeme krajinu odpadků, na táborech používáme ekologické přípravky na mytí nádobí. Zásadní změna životního stylu je bezesporu nezbytná. Pomoct dětem i dospělým v oddílech s prvními krůčky je určitě skvělým způsobem, jak jí snad jednou docílit. Otázkou je, jestli to bude stačit a jestli už nebude pozdě.
Podle organizace Greenpeace je za 71 % emisí skleníkových plynů na celém světě zodpovědná pouhá stovka společností a firem. Ani tisíce šetrných rodin a oddílů proto nedokáží zvrátit soumrak civilizace, kterou nám naordinovaly nadnárodní korporace. Bude tedy nejspíš na čase bavit se o problémech naší planety na rovinu a se všemi. Českoslovenští skauti byli vždy vnímáni – alespoň jako jednotlivci – jako aktivní činitelé ve společnosti. Dodnes má Junák výraznou prestiž a uznání veřejnosti. Pokud stále omílaná „apolitičnost“ Junáka nebránila jeho členům v přímé účasti ve druhém i třetím odboji, neměla by nám dnes bránit ani v boji za záchranu planety. Iniciujme tedy jako jednotlivci i jako organizace přímo a otevřeně společenskou změnu, která je pro její zachování stěžejní. Dostůjme oné junácké prestiži i dnes.
