Před čtyřmi lety jsme s odborem Skauting pro všechny chystali výstavu se stejným názvem, který jste si teď přečetli v titulku. Na úvodním panelu tehdy stál text, který zhruba říkal: Zavřete oči a promítněte si posledních několik dní. Zaměřte se přitom na situace, kdy jste něco potřebovali. Každý se do takové situace dostáváme několikrát denně. Vstanu a sahám na noční stolek po brýlích, protože bez nich nevidím ostře. Jdu do komory a hledám stoličku, protože bez ní nedosáhnu pro krabici na horní polici. Někdo jiný zase nakupuje boty jen v některých obchodech, protože má tak velkou nohu, že jeho číslo běžně nemají. Každý z nás má mnoho vlastních specifických potřeb, které tyto situace ilustrují. Když jsou tyto potřeby naplňovány, cítíme se spokojení. Někdo se s takovou potřebou narodí, někdo k ní přijde během života. Dítě, které ochrnulo na spodní polovinu těla, potřebuje k pohybu invalidní vozík. Dítě, které má porušený sluchový aparát, potřebuje využívat pomůcky, které mu pomohou snáze zachytit zvuky. Na příbězích konkrétních dětí jsme poté v dalších panelech ukázali, že někdy stačí opravdu změnit jen málo a můžeme přispět k tomu, abychom se ve skautském oddíle – ale i kdekoli jinde – mohli cítit dobře opravdu všichni.
Podobný pohled se po společné debatě daří v řadě případů uplatňovat i v rámci našeho hnutí – třeba při přípravách aktuálních vůdcovských kompetencí a do jisté míry i při přípravách Strategie 2022. Přesto jsem mezi skauty už několikrát narazil na stejné téma. Na které? Šlo o debatu nad tím, jestli podpora člověka s tělesným postižením, poruchou sluchu, pozornosti nebo jiným hendikepem (ať už ve skautském oddíle nebo mimo něj), má být brána a představována vedoucím jako dobročinnost či milosrdenství, nebo jako běžná součást našich životů.
Poprvé šlo o přípravu nových odborek, kdy členové přípravného týmu nejprve navrhli, aby se pomoc lidem se znevýhodněním stala tématem samostatné odborky. S odborem Skauting pro všechny, kde jsem tehdy působil, jsme se snažili argumentovat, proč to podle nás není vhodná forma. Mnohem vhodnější nám přišlo, aby se téma hledání a naplňování potřeb stalo spíše něčím, co se prolíná odborkami napříč. Případně aby v jednotlivých odborkách byla možnost částečně je upravit tak, aby byly splnitelné pro každého. I tady jsme došli k jisté shodě a téma je v odborkách zahrnuto průřezově.
Podobná diskuze proběhla i při přípravě minulého čísla Skautingu. Příběh Zdeňka Zeleného – Kádi měl být propojený s aktivitou navazující na jeden ze skautských zákonů. Jeho dlouholetou práci s neslyšícími dětmi v oddíle se autorovi nabízelo spojit se zákonem „je prospěšný a pomáhá jiným“. Vstoupil jsem v tu chvíli do debaty s podobnou argumentací a opět se snažil vysvětlit, proč si myslím, že podpora nedoslýchavého, diabetika nebo dítěte z chudších poměrů nemá být brána jako milosrdná pomoc nebo charita. Káďův příběh nakonec mnohem lépe seděl k zákonu, který říká, že skaut je přítelem všech lidí dobré vůle…Souhlasím samozřejmě s tím, abychom jako skauti byli i nadále solidární k lidem kolem sebe a pomáhali jiným, kdy to jen jde. Dodávám k tomu však: snažme se na naplňování potřeb lidí s hendikepem nedívat ani jako na pomoc, ani jako na dobročinnost.
Neberme to ani tak, že bychom zrovna v tomto případě měli cítit povinnost z pozice silnějšího a schopnějšího pomáhat slabšímu. Naslouchátko nebo invalidní vozík se totiž od brýlí nebo stoličky pod nohy, kterou mnohdy potřebujeme my sami, v ničem neliší.
Tímto textem nechci nijak vystrašit oddílové vedoucí před prací s dětmi se specifickými potřebami, ani v nich vyvolávat pocity viny, pokud se na ni doteď dívali jako na dobročinnost. Ze svého okolí vím o tom, že řada vedoucích se takové práci nijak nebrání a sledují děti jako individuality se vším, co potřebují.
Snažil jsem se jen popsat a připomenout možný výchozí úhel pohledu, který je podle mě právě v této oblasti velmi důležitý. Věřím, že právě v tomto případě může jít o velmi běžnou součást našich životů, kterou si přisvojíme stejně jako nasazování brýlí nebo rozhlížení se před přecházením na přechodu. Takový přístup k druhým tak může být běžnou rutinou a ne něčím, co je navíc, co je naší blahoskloností, něčím, co děláme, i když bychom nemuseli, a za co bychom měli získávat odborku. Čím více budeme k tématu přistupovat tak, že nejde o nic mimořádného, tím méně strachu a obav z něj možná bude.
