Vést oddíl či středisko není lehké – a občas si to děláme ještě těžší. Jako by nestačilo, že uřídit všechny ty lidi a provázet je skautskou výchovou je pro jednoho dobrovolníka slušná výzva. Mnozí si na sebe nakládáme kopu další práce, kterou by šlo přitom delegovat na druhé.
Už jste také slyšeli ten vtip? Manažer, to je člověk trpící nedostatkem času, řídící lidi trpící nedostatkem práce. Pro zajištění skautské činnosti je třeba obstarat celou řadu úkonů – a ne, většinu z nich opravdu nemusí a nemá dělat vedoucí.
Je načase opustit představu, že vedoucí má být kluk či holka pro všechno, bájný Rikitan, který si vše potřebné obstará sám. Náš čas je omezený. Každou hodinu, kterou věnujeme jiným úkolům, nevěnujeme vedení lidí (dospělých i nezletilých). Tedy činnosti, k níž jsme ve vůdčí roli povoláni především.
Ne, nechceme vedoucí středisek, kteří tráví večery účetnictvím a evidencí majetku. Ne, nechceme vedoucí oddílů, kteří věnují táborové odpoledne vystřihování diplomů a přípravě her. Nechceme vedoucí utopené v úkolech jiných lidí.
Vedení je práce a žádá si svůj čas. Potřebujeme vedoucí, kteří mají čas na lidi v týmu, kteří věnují pozornost jejich potřebám a tužbám. Potřebujeme vedoucí, jejichž myšlenky se stáčí k rozvoji dětí a dospívajících v oddíle, a kteří jim jsou nablízku, když je to potřeba. Samozřejmě nestačí jen rozdělit úkoly a sednout do křesla, za šéfem musí být vidět práce a má vykročit jako první, když se zrovna staví tábor. Přesto potřebujeme vedoucí, kteří mají čas jen tak v klidu lelkovat, hromadit nápady, koukat na inspirativní videa, číst knížky o vedení lidí, podnikat dlouhé procházky, přemýšlet a růst.
Vedoucí, který pro všechnu práci na nákupech a papírování nemá čas vést lidi, sice možná zabezpečuje aktuální potřeby, ovšem z dlouhodobého hlediska kope oddílu hrob. Chceme-li oddíl rozvíjet, je načase najít si lidi, kterým lze práci delegovat. A vše, co delegovat lze, by ideálně delegováno být mělo. Vedoucí má dělat jen takové věci, které nemůže udělat někdo jiný – tedy hlavně vést tým a oddílovou výchovu a řešit situace, které přinese den.
Jak toho ale dosáhnout? Často bychom se rádi věnovali vedení, na stole nám ale přistávají další a další úkoly. Byl jsem na tom před časem přesně takto. Chtěl jsem se věnovat lidem, ale pořád jsem vyřizoval drobné i větší úkoly, u kterých jsem tušil, že by je mohl dělat někdo jiný. A pak jsem objevil opičáky.
Naše činnost každou chvíli generuje nějaký drobný či větší problém. Tuhle je potřeba dokoupit mýdlo, tuhle připravit hru, tuhle vyřešit, co s naštvanou maminkou po poslední výpravě. Každý takový problém je jako opičák. Potkáte v klubovně Kačku, členku oddílové rady odpovědnou za materiální zázemí, která se na vás obrátí, že prý pekárna na vsi u vašeho tábora ukončila činnost a bude třeba sehnat nového dodavatele pečiva. V ten moment, kdy spolu rozmýšlíte, koho všeho se poptat, na ramenou vás obou posedává pomyslný opičák, kterého Kačka přinesla. Na místě to nevyřešíte a za chvíli se budete muset rozloučit. Opičák je ale jen jeden a otázkou je, kdo z vás si ho za krkem odnese domů.
Jsou úkoly, jejichž řešení musí převzít sám vedoucí, většina taková však není. Opičák je další krok v řešení problému. Tíží svého držitele – určuje, kdo z vás dvou má na věc myslet a dále ji řešit. Kolik zvířátek unese na ramenou jeden vedoucí? Kenneth Blanchar, který s metaforou opičáků přišel, radí: není-li to nutné, nenechme si jako vedoucí na ramena posadit opičáka, který patří nebo může patřit za krk někomu, kdo vedoucí není.
Seznámení s opičáky sice všechny mé problémy nevyřešilo, vyburcovalo mě však začít k úkolům přistupovat jinak. Dávám si na ně pozor a na mém stole toho dnes leží o poznání méně. Pokud si i vy chcete na vedení lidí vyšetřit více času a dál se rozvíjet v praktickém rozdělování úkolů a řízení práce, jste tady správně. Na následujících stranách vám k tomu nabízíme několik vodítek, pohledů a cenných rad.
Přeji vám všem mnoho sil a odhodlání být především dobrými vedoucími.
