Vedoucí oddílů čeká nejedna náročná výzva. Tou možná nejtěžší je však úkol, na nějž většina z nás při vstupu do funkce, ruku na srdce, příliš nepomýšlela – totiž předat otěže svému nástupci.

Umění odejít vyžaduje hned tři nejednoduché kroky, které musí člověk objevit a dokázat: udělat to, udělat to dobře a udělat to doopravdy.

1

Udělat to – tedy nezapomenout odejít. V pravý čas. Ono by se snadno mohlo zdát, že čas nikam neletí. Člověk má plno sil a chuť věnovat je oddílu… Jenomže život není jenom o oddíle a oddíl není jenom o nás. Vedení je služba druhým a zároveň veliký dar, obrovská příležitost k osobnímu růstu. Na tuhle službu a příležitost čekají i další, třebaže to ještě nemuseli dát najevo. A náš úkol v oddíle není s ním srůst, nýbrž včas uvolnit prostor za kormidlem někomu dalšímu.

2

Udělat to dobře – tedy úspěšně předat oddíl nástupci. Řada lidí neví jak, a snad i proto střídání stráží odkládá. Dějiny skautingu jsou plné nepovedených výměn vedoucích. Noví vůdci se často ujímají funkce nepřipraveni, oddíl tím trpí a nástupnictví tak nemá dobrou pověst, jako by bylo lepší se mu vyhnout. Kvalitní výběr a příprava nástupce si žádá svůj čas – a vědět, jak na to, je nad všechno světa zlato.

3

Udělat to doopravdy – tedy nejen předat funkci, ale zároveň přijmout, že směřování oddílu dnes patří jiným. Člověk musí odejít vnitřně. Nemůže dál chodit na porady a sedět v čele stolu, ať už fyzicky, nebo jen pomyslně. Předstíraný odchod ničemu nepomůže, rozhodně ne vlastní duševní hygieně a sebevědomí nového vůdce. Ten potřebuje prostor – prostor dělat chyby a vést oddíl po svém, aniž by se mu v jednom kuse někdo díval přes rameno.

Je to těžké. Člověk léta něco tvoří, pod rukama mu roste nová generace, na níž mu záleží, a najednou to má celé opustit a ponechat své přátele svému osudu. Skoro zapřít své zkušenosti a nechat ostatní, aby se dál vedli sami. Ano, tohle je součást smlouvy. Tohle je součást kontraktu, který jsme s oddílem před pár lety uzavřeli. A třebaže je to těžké, je to zároveň vrchol a cíl naší pedagogické práce – vychovat druhé k samostatnosti, aby naše vedení již dále nepotřebovali.

Jak nedobré následky má, když to člověk včas nedokáže, bych mohl vyprávět z první ruky. Chodil jsem dřív do oddílu, jehož vedoucí byl ve své funkci nepřetržitě od roku 1990. Celou tu dobu též jako vůdce střediska a celou tu dobu jako člověk, který svou energií dokázal oddílu a středisku zajistit dostatek členů, materiálního zázemí i vydařených akcí a táborů. Jeho nasazení bylo obdivuhodné, oddíl byl skutečně jeho dílem – jeho oddílem. Svou moc nad ním držel pevně v rukou, neposlušnost nebyla nikdy příliš pěstována… A tak v průběhu let různí lidé odcházeli, někteří dobrovolně, někteří méně, jedni do jiných středisek, druzí se skautingem skončili. Časem jsem se k nim přidal také a začal působit jinde. Zmíněný vedoucí je dnes, po 28 letech, vedoucím nadále a většina lidí, které vede, se zdá být s oddílem smířená, třebaže v něm vládne autokracie, izolace a program se tomu skautskému poněkud vzdálil. Je to smutný pohled. Nevím, co všechno a co přesně jej přivedlo do tohoto stavu, jsem však přesvědčený, že na začátku byla touha vést dobrý oddíl možná tak nezastavitelná, až spíš než vlastní stín pohltila sebe sama.

Přál bych všem, kdo čtou tyto řádky, aby v sobě dokázali najít sílu odejít – se ctí a v nejlepším. Následujícími dvaceti stranami se tomuto úkolu snažíme jít naproti. Nabízíme cestu především k druhému z uvedených bodů, tedy jak to udělat dobře. Hlavní článek podrobně rozebírá výběr a přípravu nástupce, jakož i samotné předání; najdete v něm i zamyšlení, jak dlouho vlastně oddíl vést a argumenty, proč ne příliš krátce a proč ne příliš dlouho… Odhodlání odejít a vnitřně se s tím srovnat se již do odstavců dostává hůře. Přiblížit je mohou svědectví konkrétních lidí v dalších textech, všichni ale od začátku víme, že tenhle úkol musíme každý zvládnout sám.