Šest let zpátky jsme se s kamarádkou přihlásily jako členky servistýmu na jamboree do Japonska. Nevím, jak ona, ale já moc nevěděla, do čeho jdu. Tento krok pro mě odstartoval sled mezinárodních akcí, kterých jsem se nejprve zúčastnila coby „servisák“, a letos si jamboree v Americe prvně užiji z pozice vedení kontingentu.
Na jamboree se vypravují jamoddíly s počtem 36 mladších účastníků a 4 dospělých. Kromě nich jede větší skupina dospělých jako servistým a v neposlední řadě samotné vedení kontingentu čítající vedoucí všech možných skupin od logistiky, programu, vedoucího a zástupce a také lidí, kteří se starají o jamoddíly, což je na letošním jamboree právě moje role.
Na jamboree v USA se začalo přihlašovat už na jaře roku 2017, ale já jsem se tehdy nepřihlásila. Můj původní plán byl cestovat po USA a na jamboree se zastavit na den jako návštěva. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak. Na podzim toho samého roku se mi ozvala Evka, která má na starost všechny sekce lidských zdrojů – účastníky, servistým, program i expo (to nejlepší z České republiky v malém jako ukázka). Na jamboree v Japonsku byly celkem čtyři jamoddíly, u Ameriky se v tu dobu začínalo počítat s dvojnásobkem – a tedy i s tím, že bude potřeba sekci jamoddíly posílit. Protože se mi nabízená role líbila a v jednání s lidmi jsem si připadala zkušená, kývla jsem na to. Zároveň se mi velmi líbilo složení celého týmu – od vrstevníků, kamarádů s podobnými zkušenostmi, jako byly ty moje, až po zkušené účastníky, kteří už navštívili několik jamboree. Někteří byli do týmu přizváni a jiní naopak oslovili tým, zda by se mohli zapojit.
Z vedení oddílu i střediska jsem věděla, že jsem v komunikaci zběhlá a že jsem organizačně zdatná natolik, abych na nic nezapomněla. Když jsem se s Evkou a s Lilkem, s nimiž se společně o jamoddíly staráme, potkala prvně, všechny výše zmíněné pocity klidu a jistot se někam vypařily a já vůbec netušila, kde a čím mám začít. Skočila jsem do opravdu rychle jedoucího vlaku plného přihlášek od účastníků, vybírání vedoucích jamoddílů, náhradníků, rozdělování účastníků do jamoddílů, zkrátka toho bylo opravdu hodně. Najednou jsem si začala volat s cizími rodiči (do té doby jsem velmi málo volala zpět na neznámá čísla), potřebovala jsem se naučit rychleji rozhodovat a pamatovat si spoustu úkolů a informací. Stávalo se nám, že až po odeslání mailu jsme si všimli překlepu, že jsme zapomínali jména účastníků, se kterými jsme něco řešili a i přes veškerou snahu vyhovět všem se to ne vždy dařilo.
Pracuji jako učitelka, při práci jsem závislá sama na sobě. Najednou jsem byla součástí početného strukturovaného týmu, kde jsem často čekala, až někdo něco udělá, nebo naopak někdo čekal, až se já odhodlám. Nestalo se to mnohokrát, ale když jsem já svou práci udělala a někdo jiný ne, a celý úkol se tím pádem zasekl, byla jsem dost naštvaná.
Další, klidnější etapa příprav přišla právě včas. Zaběhli jsme se. Dílčí úkoly v souvislostech dávaly větší smysl. Několik rodičů se ozvalo s pochvalou naší práce. S určitou pýchou jsem svému okolí vykládala, že se podílím na největší skautské akci. Řešili jsme náhradníky a objížděli víkendová setkání jamoddílů. Z abstraktních seznamů jmen se začínali stávat skauti a skautky, kteří jsou na jamboree zvědaví a těší se. Jejich radost byla dalším impulzem k práci – jamboree se připravuje přes 2 roky a i přes podporu vedoucích týmů může mít jeden při potížích sklony zapomenout, proč to vlastně dělá.
Když píšu tento článek, připravujeme dlouho očekávané a ještě déle plánované celokontingentní setkání. Taková větší výprava pro 400 lidí, které moc neznáme.
Několik věcí se na něm může pokazit – od špatně zapsaného počtu účastníků až po to, že setkání nikoho nebude bavit. Nebo to také bude taková bomba, že účastníci přijedou domů a hned si začnou znovu balit, jak budou natěšení, to jeden neví. Když se nám setkání povede, bude to ta nejlepší cesta k ještě lepšímu jamboree.
Na samotnou akci se velmi těším, i když po skončení budu smutná. Jamboree se stalo součástí každého mého dne, ať už řešením úkolu, poradou a nebo jen myšlenkou. Je to velmi milý a komplexní projekt, který dává smysl. A tím nemusí být jen světové jamboree. Každá akce pro větší množství účastníků ideálně s mezinárodním přesahem je velkou výzvou a zároveň bezednou studnicí možností a inspirace k osobnímu rozvoji a novým přátelstvím.
Na sobě vidím, že jsem od zapojení do týmu skautsky vyrostla. Umím lépe komunikovat a neúspěchy spíš řeším, než abych nad nimi naříkala. Otevřely se mi další rozměry toho, co je možné a co pro to dokážu udělat. Kdybych odešla ze školství, vím přesně, které nové zkušenosti uplatním. Jsem členem týmu, ve kterém se cítím bezpečně, a na porady se těším, protože se nejen radíme. Přeji si, aby nové vazby vydržely i po vytištění poslední stránky Závěrečné zprávy.
A kdyby se mě teď někdo zeptal, zda bych do toho šla znova? Okamžitě! Nezbývá než doporučit: Vy to zkuste taky!
