Ráno vstanu, nachystám si jídlo na celý den, mířím na přednášky, kde se celou dobu soustředím a píšu si vlastní zápisky, a o přestávce si opakuji látku z minulého týdne, po škole ještě na dvě hodiny do práce, cestou v autobuse čtu denní zprávy, večer připravuju podklady na oddílovou radu, píšu e-mail rodičům dětí o výpravě, která bude další týden, čtu Skauting a týdenní zprávy z Křižovatky, vařím večeři a než jdu spát, povídám si s mámou a plánuji s přáteli setkání tento týden…
Tento den je fiktivní, ale vlastně není moc daleko od pravdy. Připadá mi přirozené se stále vzdělávat, zlepšovat sebe samu, abych mohla jít příkladem celému oddílu, který vedu. Pořád to není dokonalé, vím. A poslední dobou mě právě časopis Skauting čím dál víc přesvědčuje, že jsem ve svých snahách posunout někam sebe nebo svůj oddíl neustále sto let za opicemi.
„Jak můžeme po mladých lidech chtít, aby byli demokratičtí, když je to v oddílech nedokážeme naučit?“ „Jakto, že v oddílech stále ještě bodujeme, když je tato výchovná metoda dávno překonaná?“ „Proč ještě pořád v oddíle dlouhodobě neplánujeme, nemáme vizi, cíle a prostředky k jejich naplnění?“ „Jak to, že naši vedoucí i my sami se cítíme ze všeho unavení a vyhořelí, když přece máme mít dávno domluvené a zažité mechanismy psychohygieny?“
„Jak to, že můj oddíl ještě stále není dokonalý?“ říkám si pokaždé, když tyto články čtu. Je tolik oddílů, které to všechno dělají dobře, jen my pořád ještě děláme kliky za sprostá slova… Má vůbec cenu to, co dělám? Je vůbec náš oddíl pro děti nějak prospěšný?
Nároky kladené na skautské vedoucí jsou stále vyšší. Ve kterém oddíle zajišťují většinu činnosti sami čtrnáctiletí rádci, stejně jako to bylo ve skautských počátcích? Potřebujeme čím dál víc dospělých a kvalifikovaných vůdců a ani není divu, když je záhodno mít naplánovanou a metodicky podloženou celoroční činnost a postupy efektivně hodnotit, pravidelně a zodpovědně komunikovat s rodiči, tvořit přehledné a reprezentativní webové stránky, být poučen o ochraně osobních údajů, abychom se nedopustili přestupku, získávat peníze na netradiční činnosti, zapojovat se do místních i mezinárodních akcí a stále sledovat nejnovější trendy ve výchově…
Skauting takhle nevypadal vždycky. Možná Baden-Powell, když ho zakládal, měl promyšlené a cílené metodické postupy, které využil při zakládání skautingu. Možná i Svojsík napsal jednu nebo dvě příručky o výchově a jejích trendech. Ani jeden z nich ale neměl tým redaktorů, kteří neustále chrlí, co všechno by se mělo zlepšovat, nejlépe samozřejmě ihned, neměli stovky příruček na to i ono, které je údajně téměř nezbytné přečíst, aby byl oddíl jaksepatří kvalitní. Přesto, jak se zdá, snažení tehdejších vedoucích nějaký smysl mělo, protože generace skautů průkazně zlepšují svět už mnohá desetiletí.
Když nemáme čas, chuť nebo prostředky něco měnit, nezoufejme. Mysleme na to, že to největší, co dětem v oddílech můžeme dát, je náš čas, pozornost, upřímný zájem, společné zážitky. Že už jen doba, kterou každý týden na schůzce strávíme tím, že se věnujeme dětem, je NĚCO. Že naše poslání skautských vůdců se nenaplní velkými činy, zavedením nové respektující metody výchovy v oddíle, zrušením bodování, zapojením dětí do rozhodování v oddíle. Bude se naplňovat postupně, dlouhodobou mravenčí, téměř neviditelnou prací rádců a vedoucích v oddílech, kteří budou trávit čas s dětmi, povídat si s nimi, naslouchat jim a jejich každodenním radostem a starostem, tím, že jim v něčem půjdou příkladem a něco se od nich naučí.
Uvědomme si, že Skauting i další skautská média nám chtějí pomoci v naší snaze zlepšovat svět. Mají nám však být inspirací, ne cestou k pocitům méněcennosti. Nepropadejme panice, že náš oddíl není dokonalý, nepropadejme iluzi, že všechno děláme špatně. Přestaňme mít nutkání měnit věci impulzivně a hned, protože jsme se ve Skautingu dočetli, jak by se to mělo dělat, a zoufat si, když se nám to nedaří. Nebojme se být spontánní, myslet vlastním rozumem. A nechme taky občas svůj cit, aby nám napověděl jak dál – možná zjistíme, že je to někdy lepší než nejchytřejší příručky.
