Kdysi jsem zakládal a vedl oddíl a chtěl jsem jej mít samozřejmě co nejlepší. Co nejlepší oddíl. Dělali jsme spoustu zajímavých věcí, které se odrážely, kde to jen šlo. Na nástěnce a v celé klubovně, na vyšperkovaných webových stránkách, v oddílovém časopise, který při vynaložení všech (především mých) sil poctivě každý měsíc vycházel. Také v oddílové kronice ručně psané jednotlivými členy (často zpětně mnou, aby snad kronika nezůstala pozadu). Měli jsme velkou a drahou oddílovou vlajku a fantastické nášivky se znakem oddílu. Nezůstávalo samozřejmě jen u vnějších znaků. Podnikali jsme spoustu akcí do přírody, dělali zajímavý program, nepochybně jsme klukům předávali kus nadšení objevovat svět a žít život, kus zkušeností a dovedností do života, kus hodnot vyvěrajících ze skautských ideálů. Bylo důležité, aby se chovali zdvořile, aby si dobře plnili stezku, aby uměli, co umět mají, a nedělali nám před námi samými či navenek ostudu. Bylo jasné, že to děláme pro ně. Imperativem toho všeho mi ale z nějakého důvodu bylo mít dobrý oddíl – oddíl, který má všechno, co dobrý oddíl má mít.
Teprve později mi došlo, že kvůli tomu tu skauting není. Že skauting není od toho, aby existovaly dobré oddíly. Že úkolem skautského vůdce není vytvářet velkolepé dílo s názvem oddíl.
Všichni samozřejmě víme a vždycky jsme věděli, že oddíly tu jsou kvůli lidem a že vše, co ve skautské činnosti děláme, děláme kvůli lidem a pro lidi, že posláním hnutí je podporovat rozvoj osobnosti mladých lidí a tak dále. Je ovšem zajímavé, jak snadno si toto poslání občas umíme přetavit do přesvědčení, že je potřeba především budovat oddíl, budovat tradici, udržovat to dílo, tu instituci, usilovat o co nejlepší oddíl, jemuž nechybí nic, co dobrý oddíl má mít, abychom mohli hrdě pohlédnout a zatleskat, jak dobře a úplně jsme jej vybudovali, jak poctivý a pořádný oddíl máme. Vtiskneme-li oddílu takovouto duši, snadno podlehneme dojmu, že je to on, o který tu běží, že je to oddíl, který nesmí strádat nebo zaniknout. Že oddíl, ten námi vytvořený subjekt, je důležitější než jednotlivec v něm. Že co je dobré pro oddíl, to je dobré pro všechny a za tím máme jít. Že přežití a kontinuita oddílu jsou snad skoro tak podstatné jako přežití lidského rodu. Že budoucnost oddílu je to, čemu se dnes zodpovídáme svou prací. Možná z nás mluví otisk doby, kdy platilo, že člověk je nic a strana je všechno. Možná jde o vrozenou tendenci člověka přisuzovat důležitost umělému dílu, budovat jej a chránit. V každém případě nás takový přístup nebezpečně odvádí od toho, oč jde ve skautingu především.
Oddíl je samozřejmě nástrojem naší práce. Je podobně jako skautská družina důležitým výchovným prostředkem a jeho vlastnosti spojené s tradicí, oddílovou sounáležitostí, týmovým duchem a oddílovou kulturou pomáhají uskutečňovat ono poslání podporovat rozvoj mladých lidí. Je ale potřeba, aby tomu bylo opravdu takhle. Aby oddíl sloužil lidem, a ne lidi oddílu. Člověk si snadno řekne: „Samozřejmě, že to máme takhle, co blázníme?“ Jenomže opravdu o tom naše chování, motivy a tužby vypovídají? Opravdu je v centru našeho uvažování rozvoj mladých lidí a tomu jsme ochotni jakkoli onen prostředek s názvem oddíl podřídit? Jsme ochotni oddíly měnit, slučovat či rušit, kdyby to mělo sloužit rozvoji lidí? Poměřujeme radost z naší práce tím, co dobrého v lidech zanecháme spíš než úspěchy oddílu? Rmoutíme se spíš z pomyšlení, že nevíme, zda naše členy opravdu efektivně rozvíjíme, nebo při představě, že náš dlouhá léta budovaný oddíl zanikne a jeho kroniky zajdou prachem?
Člověk je daleko víc tvor emoční než racionální. Nelze mu tak mít za zlé, pokud v něm spíš vítězí touha udržet své tradiční dílo, než efektivně a cílevědomě sledovat vytyčené poslání. Nakonec, všichni jsme na světě a v oddílech nejen kvůli práci, ale též pro radost ze společných vztahů a chvil, které náš oddíl tvoří především. Snaha udržet toto lidské společenství je nepochybně namístě. Je však třeba rozlišovat mezi skutečnou službou tomuto společenství lidí a mezi budováním neživé značky, do níž promítáme své ambice a jež má být odrazem naší dokonalosti. Skauting tu není kvůli těm, kdo chtějí dokazovat, jak skvělý oddíl dovedou vytvořit. A každý, kdo je aspoň trochu schopný oprostit se od budování díla a nenechat si vnutit představu, že víc než na aktuálních světluškách mu má záležet na budoucnosti umělého subjektu, může tuto svou přednost využít ve prospěch hledání cest jak rozvíjet mladé lidi a tvořit dobré společenství bez ohledu na věci méně důležité. Oddíl je nic, lidé jsou všechno.
