Není to jen o svalech

„Já ten softball jít hrát nechci“, odporovala Bleška. „Posledně na mě všichni koukali, já to hrála poprvé a byla nervózní, nic jsem neodpálila, a tak mě vyoutovali. Zbytek mého týmu se tvářil naštvaně, jaký jsem to hrozný nemehlo.“ Ne každý má fyzické schopnosti filmového superhrdiny a špatná zkušenost s pohybem může vzniknout velmi snadno, třeba i pouhým slovem či pohledem. Pojďme si objasnit některé fyziologické zákonitosti a možnosti práce s pohybovými aktivitami v oddílech.

Šikula či nemehlo?

Každý se učíme jinou rychlostí zavazovat tkaničky, házet míčem či bruslit. Proč je někdo šikula a někdo nemehlo? Pohyb totiž není jen o svalech, ale jde především o to, co se odehrává v našem mozku, píše fyzioterapeut Pavel Kolář ve své knize Labyrint pohybu. Zmiňuje, že od dvou do dvanácti let se u člověka vyvíjejí takzvané ideomotorické funkce, které se skládají z koordinace pohybu, orientace v prostoru a schopnosti tyto dvě věci propojit a naučit se daný pohyb. Proto je u každého individuální míra šikovnosti a rychlost naučení se dané aktivity.

Bleška z úvodního příběhu, která se ocitla při úplně nové pohybové aktivitě, potřebuje dostatek času na trénování odpalu míčku. A pokud ji stresuje tlak spoluhráčů, proč si to třeba nevyzkoušet několikrát mimo hru, bez „diváků“? Bleška tak získá na jistotě, naučí se koordinovat tělo při odpalu a zároveň sledovat míček. Respekt k individuálním schopnostem dítěte pak vytváří bezpečné prostředí, dítě se cítí přijímáno a vytváří si kladný vztah k pohybu.

Pavel Kolář zmiňuje, že mozek se snaží co nejvíce pohybů ukrýt do podvědomí, aby je dělal automaticky a nezatěžovaly ho. Na nové pohybové úkony se potřebuje maximálně soustředit, aby zpracoval všechny informace, které od těla a smyslů dostává. Vysoká koncentrace může způsobit dřívější únavu, je to tzv. kognitivní únava (únava v mozkové kůře), přesto cítíme únavu tělesnou. Děti, které se učí nové pohybové činnosti, to může značně zatížit a následně se u nich mohou projevit třeba bolesti hlavy, nevolnost, problémy s řečí či mohou reagovat podrážděně. Například komiksová postava Thora by ve věku dítěte mohla při sportu vztekle házet svým kladivem. 

I malá procházka lesem naboso může tělu poskytnout tolik podnětů, že tělo má potřebu si po aktivitě odpočinout. Přitom se zdánlivě nejedná o náročnou sportovní aktivitu, tak na co odpočinek? Proto je dobré ptát se dětí, jak se během pohybu a po něm cítí, a umožnit jim odpočinek, který jejich tělo žádá, i když máme zrovna pocit, že ho nepotřebují. 

Vnímání pohybu

Zkuste si vyzkoušet následující aktivitu na schůzce. Stoupněte si na jednu nohu, zavřete oči a otáčejte hlavou ze strany na stranu. Všímejte si, jak je to pro každého jinak náročné! Při této aktivitě je totiž vyřazena zraková fixace i rovnovážný aparát v uchu a tělo udržuje rovnováhu pouze pomocí tzv. proprioceptorů – čidel ve svalech, kloubech, šlachách i orgánech, které reagují na mechanické podněty a informují mozek o poloze těla.

Vzhledem k tomu, že máme každý jinou vnímavost na tato čidla, může být i proto někdo v našem oddíle trochu nemotorný jako medvídek Pú a jiný zase mrštný jako Lara Croft. To jak čteme signály z těchto čidel závisí nejen na správném vyhodnocení bolesti v těle (např. vnímání přetížení šlach a kloubů), ale i na tom jak pohyb provádíme.

Jak tento poznatek o správném vnímání svého těla uvést do praxe? Třeba dát dětem možnost předem zhodnotit své fyzické možnosti či vytvořit různě fyzicky obtížné varianty jedné aktivity. Například tím, že jim dáme na výběr ze dvou různých sportů, dvou různě dlouhých tras nebo je o délce trasy alespoň informujeme. 

V průběhu aktivity pak můžeme s dětmi mluvit o tom, jak jsou na tom se svými silami, a být vnímavý vůči jejich potřebám odpočinku. Ano, dítě může říct: „Já už nemůžu.“ Ale jak poznáme, zda už opravdu nemůže, či se mu jen nechce? Na to není žádný test, ale odpověď se dá vykomunikovat. Zkuste zjistit, co se skrývá za větou „Já už nemůžu.“ Je to bolavá noha? Hlad? Špatně se mu dýchá? Je mu vedro? Všimněte si jak rozdílná může být situace, když na větu dítěte odpovíte: „Pojď. To bude dobrý, za chvilku jsme tam,“ nebo: „Pověz mi, jak se cítíš a co by ti pomohlo cítit se teď lépe“ Věta „To bude dobrý.“ jen smázne ze stolu určitou potřebu dítěte a vlastně jeho volání ignoruje. Druhá věta „Pověz mi.“ mu dává najevo: „Mám o tebe zájem a chci tě podpořit“.

Náš přístup k pohybu a jak ho prezentujeme

Děti, které se ve svém volném čase nevěnují žádnému pohybu a sportují tak pouze v hodinách tělocviku, mohou získat kladný vztah k pohybu skrze náš přístup a prezentaci. Možná mají nějakou špatnou zkušenost s pohybem, a proto nesportují, nebo si připadají nemotorné a do pohybu nemají potřebu se pouštět. Právě my jim můžeme ukázat benefity a radost z pohybu. Avšak co sto lidí, to sto způsobů, jak se do pohybu zapojit.

Za jednu z důležitých zásad považujeme nevyvíjet tlak na výkon. Můžeme mít představu o tom, co ostatní mají umět. To ale neznamená, že by dítě takové mělo být. Nejsme trenéři, kteří vyžadují přesnou techniku či dosažení fyzické mety. Zamysleme se nad daným okamžikem – kdy je potřeba perfektní techniky a kdy nám stačí, že si dítě daný pohyb užívá? Je to hledání určité rovnováhy, kdy vnímáme, jestli by správná technika mohla dítěti v pohybu pomoci, aby si ho užívalo (jak házet frisbee aj.) a kdy jsme schopni nechat je prožívat jejich radost a nezasahovat do daného okamžiku.

Další otázkou je, kdy a jak děti hecujeme. Opět se zkusme zamyslet, jak balancovat mezi situacemi, kdy jsou naše slova podporou a kdy jde už o zbytečné hecování. Věta: „Já vím, že na to máš, zkus to ještě jednou. Když to nepůjde, nevadí.“, je dost rozdílná od věty: „Všichni to zvládli, podívej, už jsou nahoře, tak nebuď srab a lez!“ My vedoucí, a mnohdy si to ani neuvědomujeme, máme jedinečnou možnost zprostředkovat dětem cestu k zážitku z pohybu, ať už to jsou výhledy z vrcholů hor, vůně lesa, pocit nespoutanosti při lezení na skále či vyplavené endorfiny. A právě tyto zážitky mohou být správnou motivací a odměnou k tomu, aby si dítě k pohybu našlo svou cestu.

Dítě už může přijít do oddílu se špatnou zkušeností s pohybem (např. na školním výletě muselo ujít 20 km a fyzicky to nezvládlo) a nebo tuto zkušenost získat v oddíle (viz úvodní příklad s Bleškou). Jak najít k pohybu cestu zpět? Především by se děti měly v oddíle cítit bezpečně a důvěřovat nám. Mohou se nám tak svěřit se špatnou zkušeností, můžeme s nimi o tom mluvit a zeptat se jich, co by jim pomohlo, aby se u společných aktivit cítili komfortně. Proto je lepší, když se na řešení situace bude podílet svými nápady i samo dítě.

Představa ideálního pohybu je pro každého jiná. Někdo se vyžívá v kolektivních sportech, jinému stačí procházka. Respektováním těchto rozdílných preferencí a potřeb se stáváme pro děti oporou.

Naše těla

Těla mužů a žen fungují odlišně, a proto je dobré být si vědom daných rozdílů a toho, co z nich plyne pro pohybové aktivity.

Antropoložka, pohybová a výživová specialistka Katarína Baniariová v rozhovoru charakterizuje rozdíly fungování mužského a ženského těla (bit.ly/rozhovor-katarina). Když se muži vzbudí, zvýší se jim hladina hormonů, fungují naplno a okolo šesté mají útlum. Tělo ženy mezi 13–18 lety se tvaruje a mění se biomechanika a úhly kostí. V tomto věku nemusí mít chuť ke sportu, mohou potřebovat více odpočinku, někde možná přiberou a mohou být trochu nemotorné. V tomto období můžeme dívkám v oddílech dát oporu a pochopení, a vyvarovat se posměchu kolektivu, že je dívka nemotora nebo úšklebných poznámek k jejímu vzhledu. 

Cykličnost ženy se projevuje i v míře fyzického výkonu. Proto může být žena při jedné fyzické aktivitě silná jako Hulk a v jiný den si může připadat něžná jako víla Amálka. Žena v postmenstruační fázi má vynikající fyzickou výdrž a velkou sílu, na rozdíl od premenstruační fáze, kdy dochází k postupnému poklesu fyzické energie, která je pak nejnižší v době menstruace. Více se o tomto tématu můžete dozvědět v knize Cyklická žena. Gynekoložka Helena Máslová pak v rozhovoru (bit.ly/rozhovor-maslova) zmiňuje, že cyklické chování má žena, která neužívá hormonální antikoncepci. Ta totiž ovlivňuje přirozené procesy v těle.

Co tedy s tím, když mám na táboře třeba 10 dívek v pubertě? Neznamená to hned uvádět dívky a ženy do trapných situací a zjišťovat, v jaké jsou fázi. Jde spíš o povědomí, vnímání specifik fungování ženského těla na základě jeho cyklu a respekt k potřebám, které z toho mohou plynout. Zkuste si představit situaci, kdy vedoucí nemůže pochopit, proč její svěřenkyně nechtějí jít do vody nebo se zúčastnit vodních aktivit a nutí je to vysvětlovat před celým oddílem nebo dokonce táborem. Určitě se dá tato situace řešit i jinak. Můžete to s nimi probrat v soukromí a snažit se jim vyjít vstříc, dojít k řešení, které je nebude stresovat a uvádět do trapných situací. Navíc se může stát, že jsou dívky málo informované o své cykličnosti, takže může být výhodou jim citlivým způsobem tento jev představit a vysvětlit.

Aby pohyb přinesl radost

K tomu, aby si děti mohly pohyb s oddílem opravdu užít i s ohledem na jejich specifické potřeby, jsou podstatné vnímavost a respekt k jejich potřebám. Jak už k jejich tělu a schopnostem k pohybu, tak i k potřebě odpočinku. Zároveň nezapomínat na to, že zprostředkováváme dětem zážitek z pohybu, ne trénink, který z nich má vyždímat to nejlepší. Protože pokud si budou udržovat radost z pohybu (a naším přístupem a atmosférou v kolektivu tuto radost podpoříme), budou stimulovat své tělo, naučí se ho vnímat, mohou se vyvarovat zraněním a pohyb jim bude přinášet pozitiva do života. Ženy a dívky taky mohou pochopit, proč někdy dokážou zvednout celou kládu a jindy si připadají, že je náročné uběhnout několik metrů. Podporujme pohyb v oddílech tak, aby to všem přinášelo radost.