Nejlepším programem výpravy je výprava

Za pár dní mě čeká porada věnovaná přípravě oddílových podzimek. Přemýšlím, jak je uchopit, a vzpomínám při tom na akce, které jsem zažil. Jsou docela rozmanité, a těch témat, těch programů! Sahají od bájných trpaslíků a elfů až po moderní komiksové předlohy. Byly to fajn akce, nápadité.

Když ale vzpomínám, které výpravy byly nejlepší, myšlenky se stáčí jinam. Nejsilnější zážitky, pro mě i členy našeho oddílu, jen málokdy vycházejí z těchto velkých programů. Kulisy jsou zpravidla jiné, autentičtější: večerní oheň, noční les, východ slunce. Stavba voru, sněhová bitva, horské výhledy. Legrace, kterou potkáme po cestě. Putování, objevování, únava po celém dni.

Mám rád slovo výprava. Značí, že se někam vydáváme, je před námi cesta, možná expedice, vyrážíme poznávat –– svět nebo nás samotné – a budeme se o sebe muset po cestě postarat. Bude to dobrodružné. Taková výprava je často sama sobě nejlepším programem. Když člověk putuje krajinou, nepotřebuje si hrát na čaroděje. Sám je součástí skutečnějšího příběhu. A že někde musí přespat, že si v té zimě potřebuje uvařit, to vše k němu nejen patří, to vše nás zároveň formuje možná víc než kdejaká umělá hra.

Občas mám pocit, jako by se tyto obyčejné výlety přetlačovaly s programem, který se do nich snažíme vměstnat. Věřím ale, že to není potřeba – případná tematická linka se totiž může s chodem výpravy krásně doplňovat, stačí jen, bude-li mu blízká. To třeba když vyrazíme na expedici po stopách dávných cestovatelů a naším cílem nebude objevit jejich poklad, nýbrž žít v přírodě jako oni. Zvládnout se o sebe v těch horách postarat. To je výzva. To je dobrodružství.