Ano

To je otázka, kterou jsem si coby vůdce koedukovaného oddílu pokládal mnohokrát. Přijde mi totiž dobré to, co děláme, čas od času podrobit konstruktivní kritice a zamyslet se nad tím, jestli by to nešlo dělat jinak. Můj názor se neustále měnil a vyvíjel a asi se ještě mnohokrát změní nebo někam posune. Co však zatím zůstává stejné, je to, že jsem přesvědčen, že koedukace je dobrá cesta.

Koedukovaný oddíl vnímám jako přirozené prostředí. Jako důležitější považuji to, že se v koedukovaném oddíle mohou obě pohlaví krásně doplňovat a vzájemně obohacovat. Za sebe mohu říct, že koedukace mi toho hodně dala. Jako malej jsem se mnohem dříve než vrstevníci naučil chápat potřeby druhého pohlaví a taky jsem se začal pomalu učit, že je potřeba s nimi i jinak komunikovat. Díky společným programům jsem pochopil, že sport není jen o výkonu, ale taky o respektu a radosti. Zjistil jsem, že holky jsou občas trochu čuňata anebo že zvládnou nařezat dřevo či dotáhnout vodu na dvoukoláku. Nejsilnější momenty pak přišly později. První lásky a jejich nástrahy bych prožil asi i bez koedukace, ale období, kdy jsem začal vést, pro mě bylo nesmírně obohacující.

Dalším posunem bylo

mít v oddílové radě i holky a najít s nimi společnou řeč a domluvit se. Byla to velká škola dívání se na svět pohledem druhého pohlaví. Začal jsem si uvědomovat, že když vedu oddíl, kde mám i holky, musím je vnímat, chápat, cítit s nimi a být jim oporou. Zjistil jsem, že nad tím, co řeknu, musím více přemýšlet, aby to pochopili všichni. Že sám musím více poslouchat a sledovat ostatní. A to vše pěkně v pestrobarevné škále zhruba 40 kluků a holek.

Samozřejmě to jsou věci, které asi každý časem zjistí i tak. Nicméně pevně věřím, že díky tomu, že jsem vyrostl v koedukovaném oddíle, mám obrovskou výhodu i do budoucna. Již teď vím, že mi to pomáhá třeba právě v partnerském životě, a věřím, že díky tomu budu časem možná i lepším otcem pro své děti. Jsem opravdu rád, že jsem vyrostl v koedukovaném oddíle.

Petra Holíková

Vůdkyně vůdcovského kurzu Lyra.

Ne

Junák je jedním z prostorů, který podporuje a rozvíjí dívčí a chlapeckou stránku člověka, umí to odděleně a umí to dlouhé roky dobře. Hledat dívčí a chlapecký skauting, jeho rozdílnosti a průsečíky je velkým dobrodružstvím. Kdo zažil kouzlo dívčího tábora nebo puťák skautů, chápe. V dnešním světě je velmi málo příležitostí k objevování ženské a mužské spirituality. A kdy tato kouzelná cesta začíná? Kdy hledáme poprvé vzory mimo svoji rodinu? U světlušek a vlčat to přichází, skautky a skauti se hledají, proto může být pro tyto výchovné kategorie v Junáku dívčí a chlapecký oddíl velkou výhodou, krásným prostorem a často zásadním formačním obdobím.

Toto zamyšlení píšu po návratu z vůdcovského lesního kurzu Lyra. V euforii krásného týdne stráveného na Věžnici dívčím (ženským) skautingem jsme přemýšlely, jak předat toto svědectví dál. S jednou skautkou jsme se o Lyře bavily pět let, letos s námi konečně strávila týden na kurzu a po odjezdu řekla, že objevila nový svět.

Kdo nezažije, nepochopí. Ale o tom je přece skauting, kdo neprožije, neví. Kdo chce opravdu znát odpověď na položenou otázku, bude ji muset začít hledat sám.

Já jsem pátrala po odpovědi, co je to dívčí skauting. Jednoznačnou odpověď nečekejte, nejbližší je mi ale možnost prožívat běžné činnosti v prostředí čistě dívčím. To často velmi mění průběh a atmosféru oproti tomu, když jsou při téže situaci přítomni kluci. Je také velkou výzvou hledat těžiště činnosti dívčích a chlapeckých oddílů – děvčata jistě můžou sekat sekerou velmi dobře, pravděpodobně to ale nebude jejich běžnou náplní činnosti, stejně jako nebude programu skautů dominovat vyšívání. Posuďte sami.

A co myslíte vy? Diskutujte v debatě na naší stránce facebook.com/CasopisSkauting, kde otázku koedukavce rovněž otevíráme!