Pojďme si na poradě poděkovat

Vedení tábora se pomalu trousí na večerní poradu a vůdce se netrpělivě rozhlíží. Prvním bodem rady je děkování. Někteří jsou překvapení, jiní se nervózně rozhlížejí, komu že to mají poděkovat. Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat, bude se děkovat sousedovi po levici. Tak jednoduché, a přesto ani zdaleka triviální. Díky, že jsi mi pomohl s programem; díky, že jsi mi připravil čaj; díky za dobrej pokec.

Další den se děkuje opačným směrem, potom na přeskáčku a po pár dnech se zprvu netradiční aktivita stává příjemnou součástí každého večera. (Ke konci tábora již není potřeba ani strojený systém, každý stejně děkuje více lidem napříč celým vedením.) Všichni se dozví, co prožívali jejich kamarádi, a kromě navození příjemné atmosféry si do zbytku porady, která se skládá spíše z organizačních věcí, odnášejí příjemný pocit z toho, že někdo ocení, co jsme udělali. A právě docenění je možná to, co nám chybí.

Není to zbytečné? Vždyť jsme přece všichni ve skautu dobrovolně, můžeme říct ne a odejít. A nestačí prostě dobrý pocit z naplňování našeho poslání? Takové poslání je ale taky občas k zoufání a v tu chvíli více než kdy jindy záleží na lidech, které máme kolem sebe a kteří nás dokáží ocenit. Ne finančně, ani odznáčkem, ale poděkováním za konkrétní skutky, které v sobě ukrývá zájem o druhého.

Děkovat se (doufám) „učíme“ na vůdcovských kurzech. Nenechávejme ale tuto úlohu jenom na vůdci jako na tom, pro kterého to vše děláme. Děláme to pro sebe i pro druhé a tak se nebojme si poděkovat: Tak díky Sedmdesátko za letošní tábor. Díky středisková rado, že jsi oddílu oporou. Díky všem, kdo se podíleli na tomhle novém čísle.