Ne

To, zda chodit s dětmi společně na mše, je otázka, na kterou myslím nelze najít všeobecně platnou odpověď. Přesto považuji za důležité, aby byla v oddíle položena a zodpovězena dle konkrétních podmínek.

Nejspíš se s mnohými shodnu v tom, že s náboženstvím bychom měli ve skautu zacházet opatrně. Jsme pro děti vzory, a pokud jde o znalosti, zkušenosti a schopnost argumentace, máme nad nimi „navrch“. Když dětem sdělíme své náboženské přesvědčení, budou ho brát vážněji, než jsme zamýšleli – děti totiž neodhalí, jak jsme ke své víře či nevíře přišli. Lepší než dětem říkat své názory je podle mě učit je ptát se a hledat pravdu.

Sama jsem křesťanka, mám však obavy, že společná mše především dětem z nekatolických rodin nemusí prospět. Tyto děti nechodily do hodin náboženství, o Bohu toho asi zas tolik neslyšely a bohoslužba pro ně možná bude jen sérií nic neříkajících úkonů. Riziko vidím v tom, že katolické děti jim pak můžou dát najevo, že ony to všechno už znají dávno a na rozdíl od nich tomu rozumí. Což nekatolické děti mohou pocítit jako křivdu; věřící děti na ně mohou působit jako nějaká elita, která má blíž k nějakému Bohu, kterého ony neznají. Zvlášť když se za věřící děti postaví vedoucí, mohou si ostatní děti připadat méněcenné nebo nepochopené. Pokud s dětmi na mši půjdeme, je pro mě důležité, aby se toto nestalo.

Místní farnost navíc nemusí být na návštěvu oddílu připravená. Osobně jsem zažila paradoxní situaci, kdy nás (na církevním táboře) vzali na mši do blízkého kostela – bohoslužba tam však ten den probíhala v němčině, protože farnost měla návštěvu z nedalekého Rakouska.

Nejsem pro to, abychom křesťanským dětem upřeli možnost jít v neděli na mši, pokud to jsme schopni realizovat. Na druhou stranu – myslím, že i u věřících dětí hodně záleží na tom, jakým způsobem mše proběhne. Pokud ve spěchu dorazíme do kostela, kde se při mši nezpívá, zato kněz hodinu káže o církevních kodexech, klidně se může stát, že návštěvou mše budou trpět skoro všichni. Pro nekatolické děti to navíc bude jediná odrazující zkušenost s církevním prostředím. A my je dostaneme zase o krok blíž k instinktivnímu ateismu, který se už nikdy nezeptá, jak to s tím Bohem vlastně je, anebo není.

Jan Pořízek – Bobr

Je vůdcem střediska Světla Blansko, které založil. Od vzniku střediska se počet členů zvýšil šestinásobně.

Ano

Při všech střediskových výpravách i na táborech je nedělní účast na mši součást programu. Do kostela chodí společně všichni účastníci výprav i táborů. Asi před deseti lety jsme doplnili do přihlášky „Středisko Světla Blansko pracuje s rozšířenou duchovní výchovou.“ Nárůst počtu členů střediska se nesnížil, spíše naopak. Pro rodiče jsme jasně čitelní, vědí, kam své dítě posílají.

Dětem ani rádcům v této věci neumožňujeme možnost volby a chodíme společně. Má to pro nás tři velké přínosy:

Děti mají možnost se aktivně zúčastnit rituálu slavení nedělní mše. Je jasné, že účast na mši vyvolá v mnoha dětech, které do kostela nechodí, zmatek v hlavě, zvláště když jsou ve svém okolí proticírkevně krmeni. Jsou překvapené, kolik je tam mladých lidí nebo třeba maminek s kočárky. Děti slyší, že se v kostele společně zpívá, čímž se chválí Bůh, že se čte z Bible a prosí se za dobré věci. Zjistí, že někdy všichni stojí, někdy klečí a někdy se může sedět. Lidé si při mši podávají ruce a přejí si vše dobré. Mnoho našich nevěřících táborníků se na společné mše svaté těší, třeba na toho vtipného faráře, kterého si pamatují z minule.
Při výpravě do kostela poznáme také obec, na jejímž katastru táboříme. Kostel je většinou jedinou architektonickou památkou obce. Proto v něm po mši chvíli zůstáváme, zjišťujeme, kdo je jeho patronem, dozvíme se něco z historie kostela. A pak třeba jdeme do místní hospody na kofolu.
Dětem se snažíme zdůraznit, že neděle je mimořádný den i na táboře. V neděli omezujeme táborovou práci a prožíváme jej svátečněji, počínaje svátečním jídlem a konče třeba slavnostním táborákem. Když je to jen trochu možné, dáváme přednost mši v místním kostele. Snažíme se ctít skutečnost, že jsme zde tak trochu na návštěvě a je slušné se představit místním usedlíkům.

Avšak i společné slavení mše na tábořišti pod širým nebem má pro skauta zvláštní kouzlo. Pozorovat při ní úžasnou a nekonečnou krásu lesa, rozličné tvary stromů, nádhernou hru barev a stínů a v klidu uvažovat nad krásou stvoření. Jsem rád, že mohu pod nejvyšší Pravdou a Láskou našeho skautského slibu vnímat konkrétního Boha jako mocného Tvůrce, inteligentní a nás milující Bytost, a ne jen velmi opatrně a neurčitě tvrdit, že Něco nad námi je.