Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců. Skautka je poslušná rodičů, představených a vůdkyň. Anebo ne? Jak dlouho bude tato představa ještě platit?
Je neděle 28. srpna 2016 a pod názvem Skaut nemusí být poslušný:) vzniká na Facebooku skupina, která v příštích týdnech shromáždí desítky členů a stane se centrem debaty o případné potřebě reformulovat či zcela vypustit sedmý bod zákona a prosadit toto téma na březnový Valný sněm. Nejde přitom o snahu přeložit jeho znění do jazyka dnešní doby – volání po změně vychází z přesvědčení, že princip poslušnosti je nežádoucí sám o sobě a odporuje idejím, k nimž se mládež nám svěřenou snažíme vést. V tomto článku se pokusíme probíhající diskusi zachytit a nabídnout k otázce poslušnosti exkurz přístupů napříč prostorem a časem.
Morální dilema
„Skautský zákon je spolu se slibem prvním ze sedmi prvků skautské výchovné metody. Snažíme se jej sami dodržovat a vedeme k tomu i své svěřence. U slavnostních ohňů se zavazujeme, že jej budeme zachovávat, jak nejlépe dovedeme. Měl by tedy reflektovat hodnoty, jež společně sdílíme. Sám mám však (a vím, že nejsem jediný) s jednou hodnotou v něm vyjádřenou zásadní problém a z pozice vedoucího je mi pak i zatěžko vést k ní členy oddílů.“ Těmito slovy začíná text, jímž Jan Kaczor – Me2d vykopává celou diskusi na Křižovatce a následně – spolu s Jakubem Strakou – Vikkim, autorem dalšího podobného článku – také na zmíněném Facebooku.
Oba autory pojí mínění, že poslušnost představuje protiváhu svobodného a odpovědného rozhodování řízeného vlastním svědomím – namísto něj jde o podřízení vnější moci, brzdící osobní rozvoj. „Poslušné děti by nikdy nepřerostly své rodiče, poslušní lidé by nikdy neudělali sametovou revoluci,“ píše Vikki.
Co je to poslušnost?
Při pokusech posoudit podobné příklady z více stran zjišťujeme, že vše docela stojí a padá s tím, jak si poslušnost definujeme. Bez ohledu na to, zda nám osobně poslušnost imponuje, nebo nikoli, budeme patrně všichni stát o rozvoj svých dětí, stejně jako schvalovat vzdor vůči útlaku – k tomu nás, aspoň takto obecně, nejspíš vedou právě společně sdílené hodnoty. Nikdo nechceme vychovávat nesvobodné lidi bez vlastního svědomí, kteří si nechají líbit jakýkoli teror a skočí z okna, když se jim to poručí. Otázkou ale je, jestli právě k takovým následkům vyžadování poslušnosti nevede.
Podle Vikkiho je definičním znakem poslušnosti právě její vynucenost – a pohled do všemožných slovníků skutečně potvrzuje, že se poslušností obecně rozumí stav podřízení, ovládání jednoho člověka druhým, bez možnosti se takové vůli vzepřít. Jak ale vykládáme poslušnost ve smyslu skautského zákona? Ve snaze porozumět, co se oním sedmým bodem skutečně rozumí, se napřed pokusme hledat jeho poselství u těch, kdo se jej snažili interpretovat.
Dějiny kázně
Píše se rok 1907 a Robert Baden-Powell ve svém slavném Skautingu pro chlapce přirovnává skauty k rytířům. Sedmý bod je toho času formulován ještě trochu jinak: Skaut uposlechne bez námitek nařízení rodičů, družinového rádce či skautského vůdce. Námitky je možno vznášet leda po provedení rozkazu, ten je ale třeba naplnit okamžitě – a prakticky stejná slova přebírá o pár let později do Základů junáctví A. B. Svojsík.
Uplynou dvě, tři dekády a budoucí starosta Junáka Velen Fanderlik přichází v Listech Jurovi se závěry na svou dobu nadčasovými: „Kázeň je věc krajně nebezpečná,“ píše a posuzuje vyžadování poslušnosti z hlediska příležitostí i rizik. Varuje před omezováním svobodného rozhodování hochů a apeluje na přirozenou autoritu vůdců, především jim ale radí, aby nikdy nedávali takové pokyny, kterým nebudou jejich chlapci rozumět. Motiv kázně je pro něj přijatelný jen ve formě, kterou v závěru svých úvah definuje – jako „umění sledovat z vlastní vůle a z vlastního pochopení společný cíl.“
Takový pohled se sice oficiální interpretací nestává, imperativ neoddiskutovatelné poslušnosti však začíná být broušen poukazem na hodnoty vyšší a příručky pro skauty postupně zařazují dovětek, že rozkazy, které se příčí obecné morálce nebo jinak nabádají k nepravostem, samozřejmě být plněny nemají. Skautský zákon tak dostává výjimku, která s ním nejpozději po válce již natrvalo srůstá.
Rozpor v zákoně
Právě na tento konflikt přitom upozorňuje Me2d – poslušnost může být fajn, ale někdy taky nemusí, nejedná se tedy o univerzální princip, na rozdíl od všech ostatních bodů zákona, jak vyjmenovává ve svém článku a navazujících diskusích.
Že nelze poslušnost vnímat slepě, si uvědomují i její zastánci – a navrhují k ní přistupovat spíš jako k vodítku než k rozkazu. Miloš Zapletal – Zet tak již před 25 lety ve své příručce rádcům píše: „Kdyby se ukázalo, že po nás žádá někdo z nadřízených něco nesprávného, nečestného, měli bychom plné právo jeho příkaz odmítnout. Zákon nás jen vybízí, abychom naslouchali starším, zkušenějším a dali na jejich rady, věřili jejich úsudku.“ Totéž v bledě modrém se pak dočteme i v pozdějších výkladech zákona.
Proč ale potom nazývat takový přístup poslušností, ptá se Vikki a navrhuje, abychom se jednoduše shodli, že nám vlastně o poslušnost v pravém smyslu nejde a vyznáváme spíše hodnoty, jako je respekt a vzájemná úcta, naslouchání a přirozená autorita.
Riziko poslušnosti
Že je věc složitější, zjistíme, nahlédneme-li na vyžadování poslušnosti z výchovného hlediska. „Odepřeme-li dětem právo jednat a myslet sami za sebe, nikdy je to skutečně nenaučíme,“ poznamenává Me2d. „Učíme je pouze vkládat odpovědnost za své činy do rukou někoho jiného a mít důvod, jak se z této odpovědnosti vyvléci.“
K podobným závěrům přitom dochází řada současných výchovných přístupů. „Poslušné dítě může být zbožným přáním i pýchou řady nepoučených rodičů. Když se pak takové dítě třeba chytne party, nešťastní rodiče často říkávají: Vždyť on byl takový hodný, poslušný chlapec… Vlastně se nic nezměnilo, jsou stále poslušní – jen teď poslouchají někoho jiného,“ varují například manželé Kopřivovi ve známé knize Respektovat a být respektován.
Kam může poslušnost zajít v krajním případě, upozorňují Vikki s Me2dem na mementu holokaustu. „Personál vyhlazovacích táborů se také hájil tím, že jen plnil rozkazy,“ varují a připomínají tak poznání Zygmunta Baumana s Hannah Arendtovou, kteří ukázali, že hrůzy nacistické genocidy nebyly ani tolik způsobeny krutými úmysly jejích vykonavatelů, jako spíš technokratickým řízením postaveným na plnění příkazů bez vlastní odpovědnosti.
Rozdělení rolí
Znamená to tedy, že bychom měli radši poslušnost jako princip zcela zavřít ve dvacátém století? Již zmiňovaný Zet tvrdí, že kde na společném díle pracuje několik lidí, musí být jeden z nich pověřen vedením – a takové vedení si žádá právo rozhodovat. Naznačuje tak, že možná záleží především na tom, jak se k oné poslušnosti dostaneme. Je totiž velký rozdíl mezi nekompromisním já jsem tady pán a vy mě budete poslouchat a smířlivějším teď to tady vedu a potřebuji rozhodovat. Zatímco první přístup zrcadlí nerovný vztah, v němž se jeden povyšuje nad jiného, v druhém případě jde spíše o nastavení pravidel fungování kolektivu dle nějakých rolí – tohle je oddíl a mým úkolem je jej vést, což obnáší určité pravomoci, neznamená to ale, že bych byl víc než vy a že by tyhle role byly tesány do kamene.
„Poslušnost v nějaké podobě je lepidlem, které drží společnost pohromadě a udržuje její systémy v chodu,“ poznamenává v jedné z diskusí Martin Křivánek – Set. Hodí se tedy motiv poslušnosti zcela zahazovat, nebo by bylo lepší nastavit mu vhodné místo tak, abychom se náhodou nepřipravili o něco, co pro život v našem světě nutně potřebujeme? Máme si dát pozor, abychom svou unáhleností neotevírali cestu společenskému rozvratu?
Znamení pokory
Pro život v dynamických dobách představují pevné hodnoty stablizující element. Je tedy z principu vůbec dobrý nápad uvažovat o změně skautského zákona? Kdo z nás je dost moudrý na to, aby jeho znění posoudil z perspektivy stoleté zkušenosti, jíž si prošlo?
V jedné z nejpozoruhodnějších metodik ke skautskému desateru, příručce nazvané Od stromu mládí k dospělosti, se Petr Hájek – Balú zamýšlí: „Poslušnost. Nepřežila se? Není to jen takové strašidýlko pro malé děti? Co s tím teď, na prahu dospělosti?“ Velí nám tedy snad skautský zákon, abychom se snažili poslušnosti porozumět ještě nějak jinak a postupně si dojít k jejímu dobrovolnému přijetí? „Dospělé srdce se zdráhá poslouchat,“ píše Balú.
Podle Ondry Dyčky plyne protest vůči poslušnosti především ze zkušeností s nefungující autoritou. „Každý, kdo se s takovou setkal,“ říká, „je vystaven otázce, jak má být vůči takovému člověku poslušný.“ Sám popisuje, že pro něj je poslušnost hlavně vztahem: „Já věřím vůdci a on věří mně. Vím, že věci, které mi říká, jsou pro mě dobré, i když je teď ještě nemusím chápat.“
Zpátky k definicím
Co tedy znamená být poslušný? Hlavně naslouchat, říkává Balú – poslušnost, to je jít po sluchu. Je to určitá ctnost, píše Zet, protipól neposlušnosti. Kniha Respektovat a být respektován ale za protiklad poslušnosti považuje zodpovědnost. Jak to tedy je?
Jeden z facebookových diskutujících namítá Vikkimu, že si poslušnost vykládá strašně dogmaticky a pak s ní nesouhlasí. Vikky ale trvá na tom, že slovo poslušnost má jasný význam značící vynucenou vůli a nemůžeme si jej posouvat někam jinam. „Jde-li nám skutečně spíše o vzájemnou úctu či respekt, pojďme slovo poslušnost nahradit takovým výrazem, který to bude i směrem k našim mladším členům jednoznačněji vyjadřovat,“ uzavírá Me2d.
Předsněmová diskuse
„Chci se proto touto cestou obrátit na sněm jako na zástupce všech členů Junáka – není nás takových více? Není nás náhodou již většina?,“ táže se Me2d v závěru svého článku a dodává: „V takovém případě pojďme skautský zákon přehodnotit tak, aby opět reflektoval námi všemi společně sdílené hodnoty!“
Ujišťuje, že nové znění musíme hledat na společné a dlouhodobé cestě. Ani tak to ale proponenti změny nebudou mít jednoduché. Argumentační břímě bude totiž muset ležet na jejich straně, obává se již zmiňovaný Set s poukazem na to, že status quo má silnou výchozí pozici. Největší naději však vidí Vikki s Me2dem při pohledu do zahraničí – řada zemí na západ od nás si již touto debatou totiž prošla a poslušnost ve skautském zákoně často přeformulovala na respekt nebo vlastní svědomí…
Nečekané souznění?
V době, kdy jde tento článek do tisku, se z facebookové skupiny už nějaký den nic neozývá. Přesto je z množících se volání po porozumění poslušnosti zřejmé, že nás čeká nelehká, o to však důležitější diskuse.
Smím-li závěrem podat svědectví člověka, který měl příležitost se citovaných osob doptávat, jak to vlastně celé myslí nebo nemyslí, nemohu se ubránit dojmu, že si třeba nerozumíme, přesto ale věc vidíme dosti obdobně – jako by nám všem šlo o totéž, jen tomu někteří říkali poslušnost, a druzí volali, že toto označení je zbytečné a zavádějící. Nenechme se proto zmást změtí pojmů, nedopusťme, aby nás tato diskuse rozdělovala. Neboť jak píše Balú: „jen jedno je u poslušnosti potřebné, a to z obojí strany – nepřestávat si naslouchat.“
