Vyrostli jsme ve školách, kde většina z nás seděla v lavicích a poslouchala paní učitelku, jak něco vypráví. Někteří z nás dávali pozor, někoho to zajímalo, ale troufám si říct, že všichni z nás zažili ten moment, kdy nás to fakt nebavilo. Kdy to, co se zrovna probíralo, nedávalo žádný smysl. Proč tomuhle věnovat čas? K čemu mi to je? A proč si o tom nemůžu rozhodnout sám? Často nám říkali, ať se neptáme, a tak jsme se naučili neptat a poslouchat. Svěřit svůj život do rukou starších, moudřejších, kteří ví lépe než my, co potřebujeme a co se nám bude hodit.
Ve skautu to funguje jinak. Jsme tu dobrovolně, všichni si tykáme, názor dětí nás zajímá. A přesto jsme to my dospělí, kdo rozhoduje, co děti zrovna potřebují, co se mají naučit, kdy je čas se vzdělávat, a kdy si hrát. Děláme to tak, jak nás to učili. Kráčíme ve stopách starších.
Ale nemůžeme to dělat lépe, jít ještě dál? V bezpečném a podpůrném prostředí se totiž malé děti samy naučí chodit, mluvit, běhat, jíst… nápodobou. A protože samy chtějí. Nicméně úderem šestého roku za ně začnou rozhodovat jiní v rámci nastoleného systému: uč se toto. A sám nechceš, takže tě budu motivovat. Či nutit. Nebo strašit. Co dát ale dětem prostor a důvěru, aby se učily samy, protože chtějí?
V zahraničí tohle zkusili už dávno. A měli úžasné výsledky. Přestali dělit činnosti na vážnou práci a hru pro rozptýlení. Přestali dělit lidi na děti, které je třeba vést, a dospělé, kteří vědí. Dospělí a děti začali spolupracovat a učit se jeden od druhého bez ohledu na věk. Dali si prostor a důvěru, že se každý naučí přesně to, co do života potřebuje, tehdy, kdy to potřebuje. Třeba v anglické škole Summerhill to funguje už 98 let.
Podobné iniciativy vznikají i u nás – např. Svoboda učení či školy Ježek bez klece a Donum Felix. Přesto je zavedení svobodného přístupu do škol v naší zemi legislativně nelehké. Skaut má výhodu větší volnosti a opět tak může být průkopníkem inovace.
Pro mě touto inovací může být právě větší zapojení dětí do rozhodování: co budeme dělat? Musíme všichni? Kam tentokrát pojedeme? Projevíme tím důvěru, že jsou kompetentní žít svůj život. Pokud dětem nevezmeme vnitřní motivaci a vlastní odpovědnost, nebudou ji pak muset později hledat a dobývat zpět. Proto navrhuji vzít děti jako parťáky kompetentní k rozhodování a tvořit program s nimi.
