Petr Sýkora, spoluzakladatel nadace Dobrý anděl
V oddíle jsem měl to štěstí zažít, jaké to je mít vedoucího (v našem případě náčelníka), který dokázal svou osobností kluky inspirovat. Byla to také první příležitost vést porady, organizovat družinovky, výpravy a hry. Byla to příležitost stát na vlastních nohou a zároveň spolupracovat s druhými. Když mi bylo osmnáct a začali jsme podnikat, bylo na čem stavět. Jsem za tuhle část dětství vděčný.
Mikuláš Minář, zakladatel hnutí Milion chvilek pro demokracii
Založil jsem a vedu hnutí Milion chvilek pro demokracii. Snažíme se aktivizovat občany ČR, aby se zajímali o politické dění, chránili základní demokratické principy a hledali, jak můžou oni sami posunout naši společnost o kus dál. Jsem vděčný, že jsem dostal šanci stát se skautem, protože právě skauting mi pomohl hlouběji objevit vznešené ideály Pravdy a Lásky, bez nichž se nedá pořádně žít. Díky skautingu jsem si uvědomil, že jsem to já, kdo nese odpovědnost za to, jak náš svět vypadá, a že se můžu pokusit něco s tím dělat. A konečně, skauting mne naučil milovat výzvy. Třeba se jen tak sebrat a jít pěšky bez peněz k moři.
Sandra Silná, husitská farářka
Nejvíc ve vědomí, že pokud chci něco změnit, musím pro to něco udělat, tedy v přijetí osobní odpovědnosti a v uvědomování si svých možností a schopností. Určitě mě skauting naučil i otevřenosti ke spolupráci, umění naslouchat a respektovat druhou stranu. Vážit si vztahů a přátelství. Nebát se něco dělat, „jít s kůží na trh“ a nebát se i něco pokazit. U mě se skauting hezky v životě prolnul s duchovním rozměrem života. A to se, myslím, odráží i v mých občanských aktivitách.
Erik Tabery, šéfredaktor časopisu Respekt
Skauting mě v mém veřejném působení ovlivnil zcela zásadně. Téma hodnot: slušnost, zájem o ostatní, uvědomění si vlastní odpovědnosti… To všechno bylo a je klíčové pro mou práci novináře. Oddíl je malý stát, kde jsou lidé z různých sociálních skupin, nátur a s různými zkušenostmi. Aby mohl fungovat ke spokojenosti všech, musí nabízet členům svobodu, ale i pravidla. Jen tak se v oddíle kombinuje zábava a udržitelnost. Jakmile si to člověk uvědomí, přistupuje ke státu jako k oddílu, bez naší pomoci prostě nebude fungovat, a tím pádem ani my. Skaut mi pomohl pochopit nutnost angažmá, vedení družiny mi pak ukázalo, že mohu přijmout odpovědnost.
Anna Šlechtová, spoluzakladelka projektu Rekola
Pamatuji si to hodně zřetelně. Slunný den, právě jsme přijely k louce, která se zvedala do svahu. Na její spodní rovné části ležela hromada krajinek. Bylo pro mě velkým překvapením, že z té hromady dřeva si má – nás 20 světlušek – postavit stany, ve kterých budeme bydlet následujících 14 dní. Poprvé jsem ten den řezala pilou, měřila metrem i zatloukala hřebíky. To prostě v paneláku není potřeba. Díky vzájemné spolupráci a pomoci vedoucích jsme nakonec všechny měly kde spát. Skauting mě naučil, že to, co se na počátku zdá být nezvládnutelné a příliš obtížné, se zvládnout dá, když se dokážeme spojit, spolupracovat a nebát se požádat o pomoc či radu. Navíc sdílená radost ze společně dosaženého cíle je mnohonásobně větší.
Helena Illnerová, bývalá předsedkyně Akademie věd České republiky
Skauting mě učil, kromě čestnosti, přátelství a lásky k pravdě, také zodpovědnosti. Když člověk přijde jako nováček do skautu, je v družině poslední a někdo jiný je za něj odpovědný. Když vyrůstá a stává se člověkem, přebírá sám odpovědnost, neboť přicházejí mladší. Stává se tak postupně odpovědným za družinu, za oddíl. S vyšším věkem pochopí, že je odpovědný i za svou rodinu, své okolí, společnost, ve které žije, svou zemi. Stává se aktivním občanem, který se dle svých schopností chce spolupodílet na tvorbě slušné, demokratické a spravedlivé společnosti. V samém začátku tohoto postupného uvědomování si odpovědnosti je dobrá skautská výchova, vyrůstání mezi nestejně starými jedinci, kde zpočátku dostáváš a později musíš navracet mladším.
Břetislav Rychlík, režisér
Skauting už tím zvláštním a krátkým časovým úsekem mezi lety 1968–1970, kdy byl chvíli povolen a pak zakázán, musel dát rychlokurz aktivního občanství. Jako desetiletý skaut jsem zažil okupaci Československa vojsky pěti zemí, úchvatný týden občanského vzedmutí s aktivním roznášením letáků, protiokupačních novin, postupnou likvidaci našich nejlepších učitelů ve škole, zradu některých vůdců ve středisku. Noc, kdy jsme rozbili vlastní milovanou klubovnu, abychom ji nemuseli předat Pionýru, a převáželi ukrýt vůdcovské křeslo do včelína přítele mého otce, kde to křeslo přežilo nacistickou okupaci, první zákaz skautingu po bolševickém puči v roce 1948, to je nezapomenutelná škola odporu proti nepravostem. A člověk i za onoho režimu, při podpisování všelijakých protirežimních petic (třeba za propuštění Václava Havla nebo Ivana Martina Jirouse – Magora), tomu závazku chtěl dostát. Navíc ho zavazoval skautský slib. Když jsem v roce 1989 přijel (jako jeden ze zakladatelů Občanského fóra a člen HaDivadla, které jako první s Divadlem Husa na provázku zahájilo stávku československých divadel) do svého rodiště Veselí nad Moravou, našel jsem v čele sametové revoluce bratry skauty z našeho zakázaného oddílu. I v té naší vachrlaté demokracii na to myslím často. Jak říkal nebožtík Julo Satinský (volně cituju): „Skauting je to nejlepší, co kdo pro život mladých lidí mohl vymyslet!“ A mal pravdu, bratček.
