Naší snahou nejlepší buď čin. Heslo, které mají někteří z nás spojené s prvními roky skautského, respektive vlčáckého života. Stejně jako ostatní skautské ideály si jej však neseme s sebou po zbytek života a nějakým způsobem nás ovlivňuje. Jak se ale vypořádat se situacemi, kdy sebevětší snaha k vykonání těch nejlepších činů prostě nestačí? Jaké překážky na cestě k osobnímu rozvoji a spokojenému životu před nás klade dnešní svět a které mohou číhat v nás samotných?
Když ve zdravém těle bydlí nezdravý duch
Pokud se domníváte, že například psychické potíže a psychická onemocnění se dětí a mladých, zdravých lidí plných energie netýkají, račte se nechat vyvést z omylu. Mnozí z nás k tomuto poznatku nejspíš byli nuceni dojít ne právě příjemnou cestou v průběhu posledního roku, kdy se naše životní prostředí smrsklo na několik metrů čtverečních mezi čtyřmi zdmi pokoje – na postel, pracovní stůl, záchod a občas koupelnu. Drtivá většina naší činnosti probíhala před obrazovkou počítače a návrat do běžného života tam venku byl v nedohlednu.
Křehkost našeho duševního zdraví s sebou však pandemie koronaviru nepřinesla jako žhavou novinku. I když se s psychickou nepohodou v různých podobách začali v důsledku lockdownu potýkat lidé, pro které byla doposud často, alespoň zdánlivě, na míle vzdálený problém. Všechno zlé je však pro něco dobré – významu péče o duševní zdraví se teď v naší společnosti konečně začíná věnovat dostatečná pozornost a psychická onemocnění přestávají být tabu.
Organizace Nevypusť duši (nevypustdusi.cz) věnující se popularizaci péče o duševní zdraví převážně u dětí a mladých lidí, u kterých bývá často upozaďována, zdůrazňuje, že psychické obtíže u nejmladších generací rozhodně nejsou ojedinělý jev, nad kterým bychom mohli mávnout rukou. Právě naopak – ve svých průzkumech uvádí, že až 20 % 13–18letých lidí v ČR se potýká s nějakými psychickými problémy. Polovina psychických onemocnění navíc vzniká před 14. rokem života, až dvě třetiny se jich pak objeví do 24 let.
Pokud se rozhodneme o své psychické zdraví více pečovat, můžeme začít krokem, ke kterému Nevypusť duši už několik let vybízí – mluvit o něm. Sdílejme své trápení se svými blízkými a s lidmi, kterých se naše nepohoda nějakým způsobem dotýká – ať už se zrovna potýkáme s vážnými psychickými problémy, či ne. Dost možná zjistíme, že na problémy, které nám připadají téměř neřešitelné, nejsme sami. Pravděpodobně zjistíme, že někdo v našem okolí prožívá nebo v minulosti prožíval něco podobného a řada lidí bude mít pro náš stav pochopení a nabídne pomocnou ruku. Solidarita okolí je v hledání sil k řešení našeho stavu zásadní – jak opět zmiňuje Nevypusť duši, v důsledku tabuizace psychického zdraví na veřejnosti míváme sklony vnímat tyto problémy jako osobní selhání. S tím souvisí také naše společenské a genderové role – u mužů se s větší mírou psychické bolesti může snižovat jejich sebehodnocení.
Mohou však přijít stavy, na které podpora našeho okolí nestačí a je třeba vyhledat odbornou pomoc. Návštěva psychologa či psychoterapeuta je naprosto přirozená součást péče o sebe a své štěstí a neměli bychom se jí zdráhat využít, pokud cítíme, že nám může pomoci. Jinými slovy, cvokař rozhodně není jen pro cvoky! Když má téměř každá část našeho těla svého vlastního doktora, který o ni pečuje, proč by ho neměla mít i naše duše? Zkusme si proto k příští preventivní prohlídce u obvodního lékaře nadělit i byť jen krátké a jednorázové wellness setkání pro naše nitro.
Pasti zářících obrazovek
Další z překážek v našem zdravém rozvoji, která v poslední době nabírá na palčivosti, je užívání moderních technologií. Německý neurolog Manfred Spitzer ve své knize Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum (Manfred Spitzer, Host, 2014) uvádí, že již v roce 2009 trávili němečtí dospívající (konkrétně žáci devátých tříd ZŠ) užíváním médií v průměru více než 7 hodin denně (a to do nich nezahrnul mobilní telefony).
Sáhněme si do svědomí – kolik svého volného času, tedy mimo distanční výuku nebo skautský online program, jsme v posledním roce trávili před obrazovkami? Na druhou stranu není se moc čemu divit. I mimo epidemiologická opatření oklešťující náš život v přirozeném světě je těžké spárům moderních technologií uniknout. Specifika žití v „digitálním věku“ Spitzer trefně shrnuje: „Vyhledáváme informace na počítači, do toho posloucháme hudbu, píšeme na mobilu textové zprávy a při tom všem vlastně čteme nějaký článek v novinách. V místnosti běží televize a do toho zazvoní telefon.“ Zároveň varuje, že tento „digitální multitasking“ má negativní vliv na naši schopnost soustředění a na paměť. Každá duševní aktivita podle něj zanechává v mozku stopy, které ovlivňují jeho budoucí fungování.
Jak je to tedy s tím slavným multitaskingem? Jsme díky němu chytřejší, efektivnější? Tým profesora Anthonyho Wagnera na Stanfordské univerzitě podrobil svému zkoumání dvě rozdílné skupiny – „těžké“ a „lehké“ multitaskery. Oběma skupinám zadávali různě náročné pracovní úkoly, zatímco byli nuceni interagovat průběžně s dvanácti druhy médií – od počítačových her po telefon. Výsledkem bylo zjištění, že lidé méně navyklí provádět více úkonů současně byli úspěšnější v soustředění se na zadanou práci a lépe odolávali vnějším rušivým podnětům.
Aby toho nebylo málo, Spitzer přidává k negativním vlivům nadměrného užívání digitálních médií riziko poruch spánku, nižší odolnost vůči depresím a dokonce vznik závislosti. Svou knihu ale neuzavírá v beznaději. Upřímně říká, že je před námi sice těžký úkol, ale lidstvu nijak cizí úkol: povzbuzovat formování našeho mozku a ducha a vyhýbat se všemu, co mu v tom brání. A jak přesně ten mozek formovat? U dětí a mladých lidí Spitzer zdůrazňuje poměrně běžné a příjemné činnosti: učit se cizím jazykům, chápat se světa rukama, věnovat se hudbě, sportu a divadlu nebo pečovat o mezilidské vztahy, rodinné vazby nebo si najít práci, která jim dává smysl.
Když nemůžeš, tak přidej víc?
Monitory stranou. Teď je načase zpomalit. Nebo se úplně zastavit. Nádech – výdech. V noci dopsat článek, ráno vstát a jít do práce, po cestě zpět se stavit pozdravit mámu, utíkat domů na poradu kurzu, uvařit si večeři, prohrábnout struny kytary, konečně otevřít tu knihu, kterou jsem chtěl před dvěma týdny oslavit znovuotevření oblíbeného knihkupectví, snad se i po půl roce vidět s kamarádem, spát. Restart. Je toho příliš? Něco ubrat? Snadno se to říká, hůř se tím řídí. Vždyť život není jen jeden. Je to jeden celý život! Muž, 21. století, Česká republika, průměrná délka života 76 let. 27 758 dní. 2 398 560 000 sekund! Ale ty vteřiny ubíhají. Všechno se stihnout nedá – všechny sny, cíle, zájmy. Všechno vyzkoušet, poznat, ochutnat, navštívit. Teda, mohu to zkusit… a nakonec nestihnout nic nebo vše tak nějak napůl.
Náš svět a životy, které v něm žijeme, jsou čím dál bohatší, propojenější, plné nepřeberného množství možností, rychlejší, chaotičtější, útržkovitější… Vše nabírá na obrátkách, nároky se zvyšují. Více! Lépe! Rychleji! Hlavně neustále růst! … Jak se v tom neutopit?
Důraz na efektivitu na nás číhá v každém koutě a vkrádá se nám domů, budí nás ze spánku a prostupuje do mysli. Kolik toho musím stíhat, abych byl člověkem, platným členem společnosti? A co když je to úplně jedno? Hloubku a kvalitu našeho života neurčuje počet stran v životopise popsaných pracovními zkušenostmi, stážemi, kurzy, diplomy a dobrovolnickými aktivitami. Ptejme se jinak: nikoliv „Co v životě děláš?“, ale „Co ti dělá radost?“.
V kterých momentech našeho života se cítíme být spokojeni s tím, kým jsme a co děláme? Ty si hýčkejme, věnujme jim dostatek soustředěné pozornosti a vychutnávejme je. Vyvolávají v nás činnosti, které v našem životě považujeme za důležité, pocity stresu nebo úzkosti? Znovu zvažme, zda se bez nich opravdu nedokážeme obejít.
Několik drobných rad na závěr
Někdy se může zdát, že už to prostě nemáme jak zvládnout. Cesta zpět je zavřená a před námi jen tma. Nezůstávejme na ni sami, přivolejme někoho, kdo nám posvítí. Ve dvou, třech nebo pěti se to vždy táhne lépe. Vyhrazujme si čas na lidi okolo nás, kteří jsou nám drazí. Pečujme o sebe navzájem, vnímejme, jak se cítíme, a mluvme o tom. Dělejme věci spolu – znásobme svou radost společným prožitkem, inspirujme a motivujme se.
Učme se zastavit a být sami. Ohlédnout se zpět. Všímat si, jak reagujeme v situacích, které jsou pro nás zásadní. Pozorujme, jaké emoce v našem životě převažují a s čím jsou spojené. Nespoléhejme na to, že je náš mozek neomylný. Zaznamenávejme svůj život a vytvářejme tak nové vzpomínky a hodnoty, pišme, kresleme a fotografujme.
A v neposlední řadě dělejme věci, které nás baví, které si dokážeme užít a které nám dávají smysl. Neomezujme se tím, co se od nás očekává, tím, co tušíme, že by se mělo, nebo co je přece běžné a normální. Rozvíjejme se svobodně a neomezeně.
