V době koronavirové pandemie vyšla řada článků zaměřených na to, jak se rozvíjet, jak nestagnovat a nezabřednout do pasivity. Někdy se však téma rozvoje sebe sama až příliš technizuje a to nás může odrazovat. Co když si ale představíme, že každá věc, která nás v životě potkává, může v sobě mít potenciál nás někam posunout? Může to být příjemný rozhovor, kniha nebo hluboký nádech čerstvého vzduchu venku po dešti. Třeba si i v obyčejném dni něčeho nového všimneme a může nám to dát nový impuls do našich plánů, pokud jsme k tomu správně naladěni.
Práce skautského vůdce není jen o vlastním seberozvoji. Vůdce je zodpovědný za svůj oddíl, stejně jako rádce za fungování svojí družiny nebo výchovný zpravodaj za své svěřence. Každý, komu záleží na svém oddílu nebo družině, investicí do sebe a do hledání nových nápadů a strategií pomáhá celé skupině, aby dobře fungovala. Vůdce převzal oddíl jako pochodeň, o kterou se má starat a snažit se, aby nezhasla. Ze začátku to jde celkem snadno. Nový vůdce bývá nadšený, plný elánu a nových nápadů. Stejně jako když přeskočí jiskra a jsme zamilovaní. Také do vztahu investujeme hodně energie, času a pozornosti. Časem však zajíždíme do určitých kolejí. Naše schůzky se opakují, protože víme, co máme vzájemně rádi a co nám vyhovuje. Vůdce opakuje nápady, které se mu osvědčily, protože ví, že budou mít pravděpodobně úspěch. A je to přirozené. Náš organismus totiž nedokáže dlouhodobě investovat tak velké množství energie do stejné věci, jako tomu bylo na začátku. Proto si na něco zvykneme, problémy řešíme stále stejným způsobem a naše postupy se automatizují, aby fungovaly dlouhodobě. Pokud však nepřichází nové impulzy, vztah vyšumí, práce v oddílu nás přestane bavit. Přichází stagnace, nuda a vyhoření.
Kde není evoluce, tam musí přijít revoluce. Pokud stagnujeme, dřív nebo později přichází krize. Rozcházíme se, opouštíme vůdcování. Ale pokud chceme oddíl vést dlouhodobě a snažit se něco vybudovat, je potřeba krizím předcházet. Neustále přikládat do ohně, aby hořel. A to, díky čemu hoří, jsou vize, motivace a inspirace. Vize jako vzduch, který udává směr, kam bude oheň plát. Bez vzduchu oheň nehoří, stejně bez vědomí toho, kam směřujeme, nemůžeme oddíl dobře vést. Motivace jako jiskra, která oheň zapaluje. Bez zapálení pro věc těžko namotivujeme druhé. A nakonec dřevo jako inspirace, které přikládáme do ohně, aby měl z čeho brát. Pokud nám něco z toho dochází, oheň skomírá. A právě seberozvoj a práce na sobě slouží k tomu, abychom ohni dávali to, co mu právě chybí. Když také lépe známe sami sebe, dokážeme si tak dřív všimnout, že potřebujeme doplnit motivaci nebo že nám dochází nápady.
