Rozhovor vedl Boro
V oddíle Pomněnek se často věnujete různým činnostem a projektům prospěšným pro vaše okolí. Pamatuješ si, kdy to začalo? Co vás k těmto aktivitám vede?
Nějakým způsobem jsme se vždy zapojovaly do společnosti okolo nás. Každý podzim se účastníme projektu 72hodin.cz. Tím to všechno začalo a v oddíle jsme přemýšlely, co dělat dál. Myslím si, že skauting nemá být jen o hraní her, je třeba dělat i něco víc a my jsme hledaly způsoby, jak pomáhat komunitám okolo sebe. Tzn. většinou na Praze 4, kde máme klubovnu (chceme působit lokálně). I když jedeme na tábor, tak se snažíme spojit s místními. Můžeme sice dělat věci samy za sebe – během covidu jsme například uklízely v lese, protože jsme nesměly mezi lidi – ale když to jde, přijde nám daleko smysluplnější spolupracovat s dalšími lidmi, abychom za sebou zanechaly nějakou pozitivní stopu v komunitě, do které přicházíme. Navazujeme oboustranně dobré vztahy a místní si řeknou „skauti, to jsou fajn lidi“. Navíc potom rádi pomohou i oni nám.
Během letního tábora v roce 2019 jste se zapojily do úklidu kostela a školky v místní obci. Kdo úklid inicioval a proč jste se rozhodly zařadit ho do programu?
Byla to naše první aktivita tohohle typu – vzešlo nám to rok předtím jako podnět z Hodnocení kvality tábora, a tak jsem se rozhodly zařadit pomoc místní komunitě mezi naše cíle. Dřív byly naše snahy o zapojení nekoordinované a nepromyšlené, v roce 2019 jsme se poprvé předem připravovaly a komunikovaly s místními. Štěstí bylo v tom, že do oblasti našeho tábořiště přišel nový kněz, kterého jsem znala z jeho předchozího působiště, tak jsem se s ním spojila a on nám pomohl navázat kontakt se starostou a dalšími místními. Díky tomu jsme během jednoho dne pomohly s úklidem kostela, aby byl připravený na pouť, a s úklidem školky, která byla po rekonstrukci.
Změnila nějak účast na úklidu váš vztah s místními?
Myslím, že nás díky tomu začali lidé vnímat jinak – lépe. A i když záměrně nebudujeme žádné dlouhodobé vztahy, protože téměř každý rok jezdíme na jiné tábořiště, tak například letos pojedeme na místo, kde už jsme byly, a lidé si nás tam pamatují.
Jak akci vnímaly děti? Mluvily jste s nimi o tom, proč se do úklidu zapojujete?
Myslím, že děti to moc bavilo – i podle jejich reakcí. Byly nadšené, že mohou pomáhat a že dělají něco smysluplného. Viděly vděčnost místních i hmatatelné výsledky jejich práce. Hned se ptaly, co budeme dělat příští rok, i přes to, že práce nebyla vůbec snadná. Přijde mi zásadní, aby dětem práce, které se věnují, dávala smysl. Není to podle mě automatické – ve škole často plní úkoly pro úkoly. Tady dělaly něco, co má přímý dopad na životy druhých lidí, a to podle mě není v dětství úplně obvyklá zkušenost.
Jsou děti nějakým způsobem součástí diskuse o tom, do jakých projektů ve vašem okolí se zapojujete?
Děti nám vždy dávají na danou aktivitu zpětnou vazbu. Díky tomu pojmenovávají, jak jim v jednotlivých zkušenostech bylo – např. když jsme se skautkami roznášely Betlémské světlo do domova pro handicapované nebo na oddělení paliativní péče v nemocnici, popisovaly zpětně, že to pro ně bylo hodně náročné a emočně vypjaté. Přijde mi sice důležité, aby i podobná setkání v životě zažívaly, ale rozhodly jsme se změnit jejich formu.
Se zpětnou vazbou jsme zvyklé obecně hodně pracovat. Také se snažíme v dětech probouzet vlastní iniciativu, ale co se týče spolupráce s lidmi z našeho okolí a všeobecně prospěšných projektů je pro ně zatím těžké přicházet s vlastními nápady. To se děje spíše až v roverském věku, snažíme se k tomu děti ale postupně vést.
Reflektujete v oddílové radě proběhlé akce?
Ano, akce reflektujeme a hodně přemýšlíme nad tím, čemu chceme věnovat energii, aby byla co nejefektivněji vynaložená. Například sbírce na Den proti rakovině už se nevěnujeme. Přijde nám, že je to dobře pokrytá a známá akce, a rozhodly jsme se pomáhat na místech, o kterých se tolik neví, a naše práce tam bude znatelnější.
Věnujete se podobným aktivitám i v průběhu roku? Máte dlouhodobé projekty?
V současnosti věnujeme hodně energie programům pro ukrajinské děti v našem okolí, společně s celým střediskem. Každé pondělí mají možnost přijít (někdy je sami vodíme z ubytoven), seznamovat se a hrát s námi hry. Tato odpoledne jsou zároveň příležitostí pro děti se do pomoci příchozím z Ukrajiny zapojit – kapacity vedoucích už totiž nestačí, takže přípravu i vedení aktivit do velké míry zastává družina skautek nebo také rodiče dětí z oddílu, kteří ochotně pomáhají.
Jinak byly naše možnosti v posledních letech kvůli covidu dost omezené. Byly jsme zvyklé chodit mezi lidi, což najednou nešlo. Čemu však bylo možné se věnovat i v covidu a pokračujeme v tom, je péče o Krčský les, který máme blízko a často ho využíváme pro různé akce. Často to ale není přímo cílené – neoddělujeme „péči“ od „běžného programu“. Na výpravy si vždy bereme pytle a rukavice, a když v lese vidíme odpadky, prostě je uklidíme. Díky tomuto zvyku nejde o aktivitu, na kterou je třeba si vyhradit čas na úkor hraní her, ale o přirozenou součást našeho života v oddíle.
Spolupracujete na vašich akcích s lidmi mimo oddíl?
Spolupracujeme primárně s dalšími oddíly ze střediska. Zapojovat lidi úplně zvenčí není v Praze tak jednoduché – působíme na sídlišti, kde je mezi lidmi poměrně velká anonymita. Nicméně docela intenzivně spolupracujeme se samosprávou Prahy 4, např. během covidu nám sociální odbor městské části pomáhal navázat kontakt se seniory, kterým jsme chodily na nákup. Také když připravujeme akce pro veřejnost, na radnici nám pomáhají sehnat potřebný materiál.
Co máte v plánu letos, „po covidu“?
Většina našich sil teď směřuje k ukrajinským dětem a myslím si, že by to tak mělo být i na podzim. Situace jen tak neskončí a naším velkým úkolem bude ukrajinskou komunitu mezi nás začleňovat. To je však úkol celého střediska a nejen našeho oddílu. Já bych se jinak ráda vrátila k aktivitám pro znevýhodněné – k programům pro děti v Klokánku (místo přechodné rodinné péče pro děti, které se nemohou vrátit do své rodiny, a hledá se pro ně trvalá náhradní rodinná péče), k návštěvám domovů pro seniory, … Myslím si, že je pro rozvoj dětí důležité, aby věděly, že součástí naší společnosti jsou i staří lidé nebo lidé s handicapy, a že je třeba se s nimi naučit komunikovat a spolupracovat.
Taková je má osobní vize. Jiné holky v oddílu zase více tíhnou k přírodě, tak se to snažíme vyvažovat. Uvidíme, na co všechno nám zbydou síly, ale prioritou je pro nás teď činnost s lidmi z Ukrajiny.
Co bys vzkázala čtenářům a čtenářkám, kteří*ré do podobných aktivit sbírají odvahu?
Nebojte se oslovovat lidi a organizace okolo vás. Myslím si, že se dá vždy dosáhnout toho, aby byla spolupráce pro obě strany příjemná a přínosná. A také nezapomínejte do tvorby aktivit zapojovat děti. Naším cílem je, aby přebíraly iniciativu a přenášely si tento aktivní přístup ke svému okolí do každodenního života.
Martina Svobodová
Je členkou Pomněnek od roku 2012. V roce 2016 se stala vedoucí oddílu a od roku 2021 výchovnou zpravodajkou 34. střediska Ostříž. S oddílem působí na Praze 4 na Tempu. Absolvovala ČLK MOA a VK Ventus. V civilním životě je fyzioterapeutka v domově pro seniory a na ambulanci. Studuje magisterské studium na Karlově univerzitě v oboru Řízení a supervize zdravotnických a sociálních zařízení. Volný čas ráda tráví se svými blízkými, ideálně s dobrou kávou v ruce.
