Rozhovor vedla Anička.
Co bylo impulsem pro to, abyste se začali v oddíle tématem jídla více zabývat?
V době, kdy jsem vedl oddíl, jsem se často sám zamýšlel nad přístupem k jídlu a ke spotřebě obecně. Zároveň jsme se v oddíle hodně bavili o tom, jak skutečně žít hodnoty, které skauting v sobě má, a zjišťovali jsme, že v některých ohledech to neděláme. Jídlo může být dobrým příkladem. Dříve jsme hledali nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak se zasytit, nepřistupovali jsme k jídlu jako k plnohodnotné součásti programu nebo k výchovnému nástroji. A tak jsme ke změně přístupu k jídlu využili toho, že jsme přetvářeli vizi oddílu.
Jak konkrétně se změna vašeho přístupu promítala do starosti o jídlo na táboře?
Například u nákupu pečiva bylo zvykem nakupovat jednou nebo dvakrát týdně, většinou v supermarketu – tehdy jsme si řekli, proč jíst několik dní staré rohlíky, když se můžeme domluvit s místním pekařem, který stejně jezdí každé ráno okolo, aby nám v mrtvé schránce u silnice nechával čerstvé pečivo. Křupavé rohlíky k snídani! My jsme měli čerstvé pečivo a podpořili jsme místního výrobce. Náš oddíl jezdí na čtyřtýdenní tábor – vlčata na tři týdny, skauti na čtyři a roveři téměř na pět týdnů. To je poměrně dlouhá doba na to, aby kluci mohli zažít, jaké to skutečně je, postarat se sami o sebe i o ostatní – to vědomí jsme chtěli posilovat. Proto jsme se rozhodli klukům postupně dávat víc prostoru pro zapojení i do vaření a přebírání odpovědnosti, kterou v životě často nedostávají. Snaha o participaci přišla až v pozdější fázi, nejprve jsme hledali způsoby, jak změny prakticky provést.
Mluvil jsi o spolupráci s místním pekařem, hledali jste i další lokální výrobce?
Ano, s oddílem tradičně jezdíme na stejné tábořiště vždy jen dva nebo tři roky v řadě, což znamená hledání vždycky opakovat, když se chystáme na nové místo. Ale to je super. Při samotném hledání se snažíme spolupracovat s místními – nechceme, aby tábor byl vytržený ze skutečného světa, jeho dění má být součástí reálného prostředí. Komunikujeme s lidmi na úřadě, se sousedy, když nám někdo pomůže, snažíme se mu to oplatit třeba drobnou výpomocí. Do hledání lokálních farmářů a výrobců se v rámci příprav už před táborem mohou zapojit i děti nebo roveři. Osvědčilo se nám udělat si na tábořiště výpravu předem a zmapovat možnosti, poptat se, být součástí.
Co bys odpověděl vedoucímu, který říká, že na vyhledávání lokálních dodavatelů nemá vedení tábora čas a raději ho investují do přípravy programu?
Je rozhodně přínosné udělat z příprav součást programu a zapojit do ní i kluky a holky z oddílu. Když vnímáme jídlo a vaření jako plnohodnotnou součást programu, každodenní život na táboře nám nabízí skvělé možnosti, jak pocítit soběstačnost a schopnost se o sebe společně postarat. Proto vůbec není hloupé vyhradit si třeba část dne na to, že kluci dojedou s kárkou na nákup do místního obchodu nebo uvaří oběd. To jsou chvíle, kdy zažívají něco opravdu skutečného.
Jak se tedy prakticky změnil váš přístup ke službám v kuchyni a k zapojení dětí do přípravy jídla?
Současné vedení se snažilo zapojit vaření do programu už v průběhu školního roku, kdy si kluci zkoušeli uvařit jednoduchá jídla na výpravách a využívali recepty z domova. Na táboře to pak bylo odstupňované tak, že každý týden se ubíralo množství invence vedoucího, kuchaře, který měl „program kuchyně“ na starosti. Poslední týden už kluci táhli vše od přípravy nákupního seznamu po uvaření jídla. Pokud si třeba špatně opsali recept nebo na něco zapomněli, bylo třeba umět i improvizovat a poradit si, aby ostatní nasytili. Anebo když něco spálíte, být o hladu, nést důsledky. Vše si zkouší v bezpečném prostředí a doma by zřejmě tolik odpovědnosti nedostali. Ostatní táborníci jsou k nedostatkům většinou tolerantní, protože každý ví, že přijde ve vaření řada i na něho. Skvělá příležitost pro učení se zkušeností.
Jaká kritéria jste uplatňovali při plánování jídelníčku?
Kritéria se proměňují, ale začínali jsme s tím, že nechceme všechno nakupovat konzervované, dopředu a ve velkém, že chceme používat čerstvější suroviny. Poté se přidalo i přemýšlení nad původem potravin – není třeba kupovat vždy banány, které se vozí přes půl světa, ale můžeme koupit jablka, hrušky nebo jiné sezonní ovoce z Česka. Kritérium vyváženosti a zdravosti tam určitě patří taky. Dřív jsme na svačinu koupili sušenky, přitom je možné si na táboře upéct vlastní buchtu nebo použít vlastnoručně sbírané lesní plody do koktejlu, což sice vyžaduje větší investici času a energie, ale pokud to vnímáme jako součást programu, může to být dobrá alternativa. No a bezesporu aspekt cenový, který může být pro mnoho lidí překvapením: když nakupujeme potraviny přímo od farmáře, často to vyjde levněji nebo máme v případě odběru většího množství jídla možnost vyjednat si výhodnou cenu.
Řešili jste na táboře nějak plýtvání jídlem a jeho minimalizaci?
Jasně, to není jednoduché, obzvláště při vaření pro hodně lidí. Pomoci může někdo, kdo kuchyni supervizuje, dohlíží na plánování a nákupy jídla, má přehled o zásobách. Při plánování množství jsme léta vycházeli z kuchařky, která pracuje s mírami pro větší množství porcí. Člověk, který má kuchyň na starosti si také eviduje, co se (ne)snědlo a na základě toho ví, jak množství příště upravit. Asi to nemusí být zvykem, ale může být fajn se při řešení toho, jak neplýtvat jídlem, bavit i o střídmosti. Jo, zní to trochu puritánsky. Ale ono se fakt nemusíme děsivě přejídat. V dnešní době jsme na to přitom většinou zvyklí a neuvědomujeme si to.
Jakou roli v těch změnách hrála informovanost? Bylo pro vás důležité, aby děti věděly, proč změny zavádíte, jaký mají smysl?
Nepochybně, bez toho by celá snaha měla poloviční efekt. Zavedli jsme například úplně jednoduchý nástroj – před jídlem jsme si popřáli dobrou chuť a ten kdo ho vařil, jídlo představil; z čeho to je, jak probíhala příprava, jak ji prožíval. Člověk má pak k pokrmu úplně jiný vztah, vnímá, že do něj byla vložena něčí energie. S informovaností můžeme pracovat i při plánování jídla a nákupů. Když kluci a holky plánují koupit mražený špenát v supermarketu, vedoucí může navrhnout koupi čerstvého špenátu nebo mangoldu od farmáře a vysvětlit, jaké to má přínosy – čerstvost, cena, podpora místní produkce, … To je cesta, jak informace přirozeně předávat, aniž by je vedoucí do dětí nějak hustil v rámci programu o odpovědné spotřebě.
Jaký přesah mají pro tebe tyto věci do běžného, každodenního života dětí?
Miluji jídlo, jeho příběh i vůni, přípravu i prožitek, ale především rituály při společném jídle – takže pro mě je ten přesah zcela zásadní. Ne, ale teď vážně: u odpovědné spotřeby v oddíle by to jednoznačně nemělo končit. Naopak, přístup k jídlu v oddíle může u dětí vzbudit zájem o věci okolo nich a snahu je aktivně ovlivňovat, měnit. I když domácnosti tvoří asi jen 20- či 30% podíl z celkové světové spotřeby a zbytek mají na svědomí velké společnosti, i tady jsou cesty, jak věci posouvat kupředu. Odpovědná spotřeba v oddíle může být můstkem k tomu, jak se s dětmi bavit o smyslu občanské angažovanosti. Napadá mě, že se může stát, že kluci a holky na základě zkušeností z oddílu osloví vedení školní jídelny a iniciují konkrétní změny směrem k rozmanitějšímu jídelníčku nebo větší udržitelnosti. Prostě měnit věci kolem sebe. To by se mi líbilo!
Jenda Žáček – Křeček
Jenda pochází z vršovického 301. Sovího oddílu, který několik let vedl. Pět let působil jako tiskový mluvčí Junáka a tématu médií a komunikace se věnuje i nadále. Spoluzaložil a vedl kurz Růžový boubel. Dnes působí jako lektor a konzultant v oblasti strategické komunikace a tvorby strategie organizací.
